Článek
Eduard Carl Oscar Theodor Schnitzer přišel na svět 28. března 1840 v Oppelnu ve Slezsku, dnešní polské Opoli. Narodil se do dobře situované rodiny, kde se počítalo se vzděláním a společenským vzestupem. Otec Ludwig Schnitzer působil jako obchodník a bankéř v Nise, matka Pauline pocházela z rodiny bankéře Moritze Schweitzera. Domov, do kterého se narodil, měl pevný řád a slušné zázemí. Právě v takovém prostředí vyrostl člověk, který se o pár let později rozběhl přes půl světa.
Dětství prožil hlavně v Nise. Tam chodil do školy a tam ho také zastihla první velká rána. Otec mu zemřel v roce 1845, když bylo Eduardovi teprve pět let. Rodina dál držela pohromadě, jenže z klidného slezského dětství se rázem stal příběh kluka, který musel dospět o něco dřív. Právě v těchto letech si podle životopisců vytvořil silný tah k samostatnosti a velkou schopnost přizpůsobit se novému prostředí. A to se mu později hodilo na každém kroku.
Na škole patřil k těm, kteří uměli zabrat. Po gymnáziu zamířil na medicínu. Studoval v Breslau, v Berlíně a také v Královci. Doktorát získal v Berlíně roku 1863. Medicína mu otevřela dveře do světa vzdělaných lidí a zároveň mu dala praktické řemeslo, se kterým se dalo přežít kdekoliv. U Schnitzera je to důležité i z jiného důvodu. Lékař mohl cestovat, vstupovat do cizích služeb a rychle si získat místo tam, kde by se obyčejný úředník z Evropy ztratil.
Balkánská proměna
Roku 1864 se sebral a odjel. Rodinu tím celkem zaskočil, ale pro jeho život to byl okamžik, kdy se otevřely úplně jiné dveře. Mladý doktor ze Slezska dorazil přes Vídeň a Terst na Balkán, do prostoru, kde se míchaly jazyky, úřady, víra i každodenní zvyky. V roce 1865 vstoupil do tureckých služeb a začal pracovat v Antivari jako karanténní a okresní lékař.
Antivari pro něj nebylo jen místo na mapě. Byl to přístav, kde se pořád někdo přesouval, něco vyjednával a něco převážel. Lékař tam viděl víc než nemocné lidi. Viděl, jak funguje říše, která drží pohromadě různá území a různé národy. Měl čas pozorovat, poslouchat a učit se. Právě tam se rychle rozjel i v jazycích. Na Balkáně si osvojil místní řeči a postupně přidal turečtinu, arabštinu i perštinu. Jazyk pro něj znamenal vstupenku. Díky němu nepůsobil jako cizinec zavřený ve své evropské bublině, ale jako člověk, který se umí zapojit do cizího světa a pohybovat se v něm s jistotou.
Na začátku 70. let se posunul dál. Dostal se do okruhu osmanského guvernéra severní Albánie Ismaila Hakki Paši a sloužil mu jako osobní lékař. S tím už přišla jiná škola života. Cestoval s ním do Trapezuntu, Konstantinopole, Arménie, Sýrie, Libanonu, Arábie i severní Afriky. To už byl svět úřadů, politiky a osobních vazeb. Schnitzer se v něm chytil pevně. Sbíral zkušenosti, četl situaci kolem sebe a učil se, jak mluvit s různými lidmi tak, aby ho brali vážně.
Právě tady vznikal člověk, kterého později svět znal jako Emina Pašu. Proměna nepřišla jedním velkým gestem. Šla krok za krokem. Způsob oblékání, vystupování, jazyky i orientace v osmanském prostředí z něj udělaly postavu, která už dávno nepůsobila jen jako doktor z pruského Slezska. Na Balkáně si postavil novou verzi sebe sama. Když pak vstoupil do afrického příběhu, měl už za sebou roky života, během nichž se naučil přecházet mezi světy skoro s odzbrojující lehkostí.
Emin Pasha
Guvernér jihu
Do Súdánu dorazil na konci roku 1875 a brzy se ocitl uprostřed mnohem větší hry. V Chartúmu si otevřel lékařskou praxi, sbíral přírodniny a rychle si udělal jméno člověka, který umí pracovat, cestovat a jednat s lidmi mimo evropský okruh. Charles Gordon, tehdejší správce Equatorie a pozdější slavný „Gordon z Chartúmu“, si ho všiml velmi rychle. V květnu 1876 už Emin nastoupil do jeho služeb jako hlavní lékař provincie.
Gordon ho posílal ho na důležité cesty. Emin jednal s vládcem Bunyora a také s bugandským kabakou Mutesou I. Právě tady se ukázalo, že má pro podobnou práci zvláštní cit. Uměl působit klidně, mluvil srozumitelně a v místním prostředí se orientoval s daleko větší jistotou než většina evropských úředníků. Když Gordon roku 1878 postoupil výš, Emin převzal Equatorii jako její guvernér s titulem bej. Získal úřad, který na mapě vypadal velkolepě a v praxi znamenal tvrdou každodenní práci v odlehlé provincii na horním Nilu.
Sídlo měl v Ladu. Odtud objížděl stanice, řešil zásobování, udržoval křehké vztahy s místními autoritami a současně se snažil dát provincii nějaký řád. Britannica jeho správu popisuje jako osvícenou a schopnou. Důležité je i to, že Equatorii nevedl jako člověk posedlý okázalostí. Mnohem víc připomínal pracovitého správce v tropické izolaci, který sedí nad mapou, vyráží do terénu a večer ještě píše záznamy. Právě z Lada řídil provincii a současně podnikal výpravy po okolí, při nichž mapoval krajinu a sbíral údaje o lidech i přírodě.
Na Eminovi je zajímavé, jak se mu pořád míchaly role. Jednou řešil úřední záležitosti, jindy léčil, pak vyrážel za sběrem rostlin a ptáků. Posílal materiál do evropských muzeí a psal geografické i přírodovědné zprávy, které měly skutečnou hodnotu. Po letech za ně dostal i ocenění od Royal Geographical Society, která výslovně připomněla jeho přínos během správy Equatorie. Emin v sobě spojil správce provincie a posedlého pozorovatele světa kolem sebe.
Do toho všeho vstupoval i obchod s otroky, násilí v pohraničí a trvalý tlak na to, aby provincie vůbec přežila. Britannica uvádí, že ve svém území potlačoval otrokářství. Současně platilo, že vládl v prostoru, kde egyptská moc stála na řídké síti stanic a slabých posádek. Tohle napětí je pro jeho příběh důležité. Na papíře byl guvernérem obrovského kusu Afriky. Ve skutečnosti držel pohromadě vzdálený a křehký svět, který mohl kdykoli prasknout.
Obležená provincie
Rok 1884 mu převrátil celý svět. Egyptská vláda tehdy během mahdistického povstání opustila Súdán a Equatoria zůstala odříznutá od zbytku správy. Emin seděl v provincii u jezera Albert, měl titul, stanice a vojáky, jenže kolem něj se zavřel prostor, odkud vedla každá cesta přes chaos a násilí. Z guvernéra na vzdáleném jihu se během pár měsíců stal muž, jehož osud začala sledovat Evropa skoro jako pokračování nějakého dobrodružného románu.
Právě tehdy kolem něj vznikla zvláštní aura. V Londýně a dalších evropských městech se začalo mluvit o tom, že Emin čeká na záchranu. Ten obraz působil silně, protože do sebe spojoval exotiku, nebezpečí a slavné jméno Henryho Mortona Stanleyho. Stanley vyrazil v lednu 1887, do ústí Konga dorazil v březnu a zvolil těžkou cestu přes konžské vnitrozemí. Výprava vstoupila do jedné z nejtvrdších kapitol afrického cestování 19. století. Předvoj i zadní kolona utrpěly těžké ztráty hladem a nemocemi.
Setkání přišlo 29. dubna 1888 u jezera Albert. Jenže tady se evropská legenda trochu zadrhla. Emin nepůsobil jako člověk, který okamžitě popadne kufr a rozběhne se k pobřeží. V Equatorii měl své postavení, své lidi a také pocit, že tam pořád dokáže fungovat. Stanleyho příchod navíc rozkolísal situaci uvnitř provincie a mezi Eminovými vojáky se šířila nespokojenost. Záchranná mise už nepřipomínala slavný pochod za jedním mužem. Připomínala boj o to, kdo vlastně rozhodne, jak ten příběh skončí.
Odchod přišel 10. dubna 1889. Stanley, Emin a zhruba 1 500 lidí se vydali na dlouhou cestu k východoafrickému pobřeží a do Bagamoya dorazili 4. prosince 1889. Tohle finále bývá v rychlých životopisech shrnuté pár řádky, jenže ve skutečnosti šlo o další vyčerpávající přesun přes obrovské vzdálenosti. Když se řekne, že Emin Paša byl zachráněn, zní to čistě a skoro slavnostně. Skutečný průběh měl podobu únavy, zmatku a velmi draze zaplaceného pochodu.
Krvavý dojezd
Po příchodu k pobřeží by člověk čekal odpočinek, návrat do Evropy a konec velkého afrického příběhu. U Emina přišla ale další výprava. Německá vláda ho požádala, aby vedl expedici do rovníkové Afriky a zajistil území mezi oblastí Viktoriina a Albertova jezera pro německý vliv. Tahle mise v sobě nesla vědu i politiku. Emin se do ní pustil s energií člověka, který byl na pohyb zvyklý víc než na klid. Pak přišla anglo německá dohoda z 1. července 1890 a velká část původního plánu se začala rozpadat.
Další měsíce mu přinesly tření s německými úřady v Tanganice a nový posun na mapě. V květnu 1891 přešel do Konžského svobodného státu a pokračoval směrem k západnímu pobřeží. I v téhle fázi si nesl starou pověst člověka, který sbírá poznatky o krajině a lidech, jenže kolem něj se zároveň stahoval svět ozbrojených obchodníků, lokálních zájmů a koloniálního tlaku. Vnitrozemí střední Afriky tehdy pohlcovalo správce, obchodníky i cestovatele bez velkých okolků.
Konec přišel 23. října 1892 v Kinene či Kanemě v dnešním Kongu. Zabili ho arabští otrokáři a obchodníci se slonovinou, mezi nimiž měl řadu nepřátel. Smrt přišla daleko od Evropy a daleko od všech titulů, které se k jeho jménu během let přilepily. Zůstal po něm příběh člověka, který prošel slezským dětstvím, osmanskou službou, egyptskou správou i africkým vnitrozemím a v každém z těch světů dokázal chvíli působit jako doma. Patřil do několika světů najednou a každý z nich si z něj vzal kus.
P.S. Stačilo se narodit ve Slezsku a zbytek života strávit mezi říšemi, výpravami a lidmi, kteří měli po ruce pušku i vlastní plán. Historie umí být vážně zvláštní materiál. Jestli chcete podpořit další psaní, budu rád. Díky, že čtete.
