Článek
České země měly svého Robina Hooda. Jmenoval se Václav Babinský, bohatým bral a chudým rozdával. Alespoň tak to po mnoho desetiletí tvrdila lidová vyprávění. Dochované soudní spisy jsou v tomto směru podstatně skoupější. Dokládají braní, pro rozdávání v nich ale mnoho opory nenajdeme.
Babinský získal pověst udatného zbojníka, který se stavěl proti vrchnosti a napravoval společenské křivdy. Přirovnání k Jánošíkovi či Robinu Hoodovi proto přichází skoro samo. Každý správný lidový hrdina ostatně potřebuje les, zbraň, několik věrných druhů a dostatečně vzdálenou minulost. Právě odstup času umožní, aby se loupež změnila v dobrodružství a policejní pátrání v napínavou honičku.
Václav Babinský se narodil 20. srpna 1796 na litoměřickém předměstí. Jeho otec se rovněž jmenoval Václav, matka Kateřina pocházela z německé rodiny Herrmannů. Pozdější písně z rodičů někdy vytvářely zámožné sedláky, kterým se narodil jemný a nešťastný syn. Skutečné rodinné poměry byly mnohem obyčejnější.
Babinského otec pracoval jako nádeník u Antona Bienera, rytíře z Bienenberka a někdejšího krajského komisaře v Litoměřicích. Živil se prací v zahradách i domácnosti svého zaměstnavatele. Rodina patřila k lidem, kteří si museli na obživu denně vydělat. Žádný statek, dědictví ani pohodlný život na mladého Václava nečekaly.
Kolem roku 1800 se Babinští přestěhovali do vlastního domku v nedalekých Pokraticích. Ves se později stala součástí Litoměřic, tehdy však tvořila samostatné sídlo za městem. Právě odtud pocházela Babinského přezdívka Pokratický Venca neboli Venca z Pokratic. Jméno znělo dostatečně lidově a lehce se pamatovalo. Pro budoucí legendu to byla téměř ideální značka.
O Babinského dětství se dochovalo málo spolehlivých údajů. Některá pozdější vyprávění ho posílala na litoměřické gymnázium, kde měl studovat s velkou pílí. Jiné verze tvrdily, že školu brzy opustil. Historici mají jistotu alespoň v tom, že uměl dobře číst a psát. Jeho dochovaný podpis i rukopis ukazují, že úplně bez vzdělání nezůstal.
Také tvrzení, že se vyučil zahradníkem, zůstává nejisté. V zahradách pravděpodobně pracoval spolu s otcem a mohl tam získat praktické zkušenosti. Ty se mu budou hodit až na konci života, kdy se zahradnická práce stane důležitou součástí jeho proměny z obávaného trestance v pobožného starce. V mládí však Babinský zamířil jiným směrem.
V letech 1815 nebo 1816 nastoupil vojenskou službu. Sloužil nejprve u dělostřelectva a později u pěšího pluku, který nesl jméno britského vojevůdce vévody z Wellingtonu. Vojenský život v habsburské monarchii znamenal tvrdý výcvik, pevnou kázeň a dlouhou službu. Babinskému tento způsob života podle všeho příliš neseděl.
Pozdější kramářská píseň mu přisoudila podstatně romantičtější důvod k útěku. Podle ní se zamiloval do chudé dívky Lidunky, ukradl svému veliteli plukovní pokladnu a peníze jí předal. Příběh s ukradenou plukovní pokladnou je však smyšlený. Spolehlivé prameny ho nepotvrzují. Historka vznikla jako součást pozdějšího obrazu šlechetného loupežníka. Babinský v ní porušil zákon kvůli lásce a peníze použil pro člověka v nouzi. Takové vysvětlení se do písně hodilo lépe než obyčejná nechuť k vojenské kázni.
Skutečný způsob, kterým se Babinský pokoušel z armády dostat, byl podstatně méně hrdinský. Začal předstírat duševní chorobu. Během záchvatů se měl chovat nebezpečně a ohrožovat ostatní vojáky. Nakonec byl umístěn na psychiatrické oddělení vojenské nemocnice v Praze.
Zpětně už nelze přesně určit, jak velkou část jeho potíží tvořilo vědomé předstírání. Dobové záznamy i pozdější historická zpracování se přiklánějí k tomu, že šílenství simuloval, aby se vyhnul další službě. Plán mu po několika letech vyšel. Roku 1824 byl z armády propuštěn jako vojenský invalida.
Po propuštění ho umístili do pražské Invalidovny v Karlíně, která poskytovala ubytování a zaopatření vysloužilým vojákům. Mohl zde získat střechu nad hlavou a základní zabezpečení. Uspořádaný život pod dohledem mu však dlouho nevydržel.
Invalidovnu opustil a vrátil se na Litoměřicko. Bylo mu kolem osmadvaceti let. Po dlouhé nepřítomnosti se už neusadil u rodiny ani se trvale nevrátil k práci zemědělského nádeníka. Začal se pohybovat mezi tuláky a lidmi žijícími na okraji tehdejší společnosti.
Tuláctví tehdy představovalo také právní problém. Vrchnostenské úřady sledovaly lidi bez stálého bydliště, zaměstnání a dokladů, protože v nich viděly možné pachatele krádeží nebo podvodů. Pro člověka, který se často přesouval mezi městy a panstvími, byl pohyb krajinou obtížnější, než jak ho později líčily romantické příběhy. Kontroly dokladů, místní rychtáři a četnické pátrání tvořily běžnou součást takového života.
Babinský se potuloval především po severních a středních Čechách. Pohyboval se na Litoměřicku, Českolipsku, Děčínsku, Mladoboleslavsku a v oblasti Šluknovského výběžku. Později používal falešná jména a doklady. V pramenech se objevuje například jako Josef Schmidt, Anton Müller či Franz Mally. Jméno měnil snadněji než místo trvalého pobytu, které ostatně žádné neměl.
Už roku 1825 byl vyšetřován kvůli podezření z krádeže. Podobná situace se opakovala v roce 1829. Vinu se mu v těchto případech prokázat nepodařilo a soud ho osvobodil. Přesný průběh nejstarších případů dnes známe jen omezeně, protože část příslušných spisů byla při pozdějším stěhování archivu skartována.
Tohle rozlišení je důležité. Babinského pozdější sláva vedla k tomu, že mu lidové vyprávění připisovalo téměř každou loupež, která se v širokém okolí odehrála. Některé příběhy zveličil tisk, jiné kramářské písně a další mohl přiživovat sám Babinský. U nejstarších obvinění zůstává pouze podezření.
Na přelomu dvacátých a třicátých let už ovšem vstoupil do prostředí, v němž se loupeže skutečně připravovaly. Navázal kontakty s tuláky, překupníky a lidmi schopnými opatřit falešné doklady nebo ukrýt odcizené věci. Šlo o volně propojené skupiny, jejichž členové se scházeli kvůli jednotlivým akcím a poté se znovu rozcházeli.
Pověst o velké Babinského bandě vedené jediným obávaným náčelníkem patří z velké části k pozdější legendě. Skutečné loupežnické skupiny byly proměnlivé. Jednou se na přepadení podílelo několik lidí, příště se část z nich vyměnila. Babinský postupně získal zkušenosti a schopnost pohybovat se pod cizími jmény.
Kolem roku 1830 se jeho život definitivně propojil s násilnou trestnou činností. Společně s dalšími pachateli začal přepadávat statky a osaměle žijící lidi. Terčem bývali také staří obyvatelé, u nichž lupiči očekávali ukryté úspory. Představa zbojníka, který vybíral hlavně kruté boháče, při pohledu do spisů rychle bledne.
Loupežnická živnost
Václav Babinský nevypadal jako muž, který by se spokojil s drobnými krádežemi na jednom místě. Pohyboval se na rozsáhlém území od středního Polabí přes Mladoboleslavsko a Litoměřicko až ke Šluknovskému výběžku. Střídal společníky, používal falešné doklady a dokázal rychle zmizet z kraje, kde po něm začaly pátrat úřady.
Představa pevně organizované bandy pod velením obávaného náčelníka je zřejmě přehnaná. Babinský spolupracoval s různými lidmi podle místa a příležitosti. Mezi jeho známé patřili tuláci, drobní zloději, hostinští, překupníci a lidé schopní obstarat nocleh nebo ukrýt kořist. Důležitou roli hrála také jeho družka Apolena Hoffmannová, zvaná Lény, a její bratr.
Loupežnická práce měla poměrně praktická pravidla. Pachatelé si vybírali osamělé domy a lidi, u nichž předpokládali uložené peníze. Informace často získávali od někoho, kdo znal místní poměry. Do domu vnikali v noci, obyvatele svázali a pod pohrůžkou násilí z nich vymáhali klíče nebo údaj o ukrytých úsporách. Po rozdělení kořisti se rychle rozešli.
Přepadený mlynář
K prvním bezpečně doloženým Babinského zločinům patřilo přepadení domu starého mlynáře Antonína Heineho v Mikulášovicích. V noci na 24. března 1830 přišla k domu skupina pěti mužů. Hospodyni probudilo bouchání na okno. Když otevřela dveře, muži ji napadli, svázali a přikryli peřinou.
Hluk vzbudil také třiasedmdesátiletého mlynáře. Lupiči po něm požadovali peníze. Heine nekladl odpor, vydal klíče a ukázal jim místo, kde měl uložené úspory. Pachatelé si odnesli přibližně 500 pruských tolarů, což byla na tehdejší dobu vysoká částka.
Hospodyni se podařilo uvolnit a začala volat o pomoc. Jeden z lupičů se vrátil a udeřil ji obuškem tak silně, že ztratila vědomí. Žena útok přežila. Mlynář krátce po přepadení zemřel na mrtvici.
Smrt Antonína Heineho nebyla vedena jako úmyslná vražda spáchaná Babinským. Přepadení však ukazuje, jak vypadalo skutečné „braní bohatým“. Terčem se stal starý a nemocný muž ve vlastním domě. Zda svých pět set tolarů získal dostatečně nespravedlivým způsobem, aby prošel zbojnickou kontrolou majetku, se lupiči zřejmě neptali.
Další prokázané přepadení se odehrálo 1. května 1830 v Lysé nad Labem. Skupina vnikla vymáčknutým oknem do domu Jana Paula. Jeho ženu útočníci omráčili obuškem a samotného Paula se pokusili svázat v posteli. Během zápasu zhaslo světlo a napadenému se podařilo utéct. Křikem probudil sousedy, takže pachatelé museli rychle zmizet. Kořist tentokrát tvořilo hlavně oblečení v hodnotě asi patnácti zlatých.
Úspory převozníka
V lednu 1831 se Babinský a jeho společníci zaměřili na převozníka Jana Krejzu v Brozanech nad Ohří. Krejza si údajně šetřil na koupi hostince a doma měl uloženou značnou sumu. Informaci o penězích měl lupičům předat převozníkův syn, který se s otcem nepohodl a doufal, že z loupeže získá podíl.
Skupina se v noci přeplavila přes Ohři a vnikla do domu. Pachatelé našli truhlu, pomocí nebozezu odstranili její zámek a odnesli pět váčků s penězi. Podle pozdějšího zpracování soudních spisů činila kořist přibližně 2 500 zlatých. Krejza přišel o dlouhodobě shromažďované úspory.
Některé členy skupiny se podařilo dopadnout. Babinský znovu zmizel. Právě schopnost rychle měnit místo pobytu, společníky a jména mu umožňovala unikat několik let. Ve falešných dokumentech vystupoval například jako Josef Schmidt. Doklady mu pomáhal opatřovat bývalý úředník vrchnostenské kanceláře František Nedoma.
Falešný pas mohl vypadat přesvědčivěji než tvář člověka, který ho používal. Dne 19. ledna 1832 byl Babinský kontrolován v Kuřívodech na Mimoňsku. Místní rychtář Václav Franke zjistil, že předložené doklady nejsou v pořádku, a pokusil se ho zadržet.
Babinský se bránil velmi osobitým způsobem. Rychtáře kousl do palce a zranil také dva jeho pomocníky. Franke se musel přibližně dva týdny léčit. Když byl Babinský s případem později konfrontován, tvrdil, že rychtáře kousl proto, aby mu zabránil v sebevraždě.
Apoleně Hoffmannové se při zadržení podařilo uprchnout. Babinský skončil ve vazbě v Mladé Boleslavi, odkud už následující den utekl. Později se dostal do pražského vězení a po několika měsících uprchl také odtud. Úřední záznamy ho popisovaly jako mimořádně nebezpečného, podnikavého a vychytralého člověka se sklonem k riskantním útěkům.
Smrt pláteníka
Nejzávažnější případ se odehrál v létě roku 1833 poblíž České Kamenice. Saský pláteník Johann Gottlieb Blumberg cestoval z oblasti Varnsdorfu směrem k Teplicím. Převážel zboží a měl u sebe peníze. Babinský se s ním seznámil, získal jeho důvěru a část cesty absolvoval společně s ním.
Oba muži se zastavili v hospodě, kde spolu pili pivo. Večer pokračovali směrem k České Kamenici. Na odlehlém místě u lesa mezi Lískou a městem byl Blumberg přepaden. Na jeho těle se našlo několik bodných a řezných ran, včetně hlubokých poranění krku. Pachatel mu vzal peníze, látky a další věci, které převážel.
Právě u Blumbergovy smrti se odborné zdroje rozcházejí. Historik Adam Votruba, který podrobně studoval Babinského život i loupežnickou legendu, uvádí, že soud Babinskému tento čin prokázal.
Biografický slovník českých zemí a jedna epizoda rozhlasových Toulek českou minulostí naopak uvádějí, že Babinskému nebyla žádná vražda spolehlivě prokázána. Rozdíl může souviset s výkladem rozsudku a hranicí mezi důvodným podezřením, účastí na loupeži a přímým provedením vraždy.
Bez dochovaného kompletního rozsudku před sebou by nebylo poctivé tento rozpor zamést jednou sebejistou větou. Jisté je, že Blumberg byl zavražděn, Babinský s ním krátce před smrtí cestoval a případ tvořil jeden z nejzávažnějších bodů jeho procesu. Babinský se k vraždě nikdy nepřiznal.
Krátce po činu opustil Čechy. S falešným pasem na jméno Anton Müller, údajný řezník a obchodník s dobytkem, se přesunul přes Prusko do ruského Polska. Pobýval především v okolí Lodže. Podle vězeňského zápisu se tam měl dokonce oženit, podrobnosti o jeho polském životě však zůstávají nejasné.
V Polsku byl nakonec zadržen pro podezření, že je hledaným Václavem Babinským. Přibližně rok popíral svou totožnost a tvrdil, že se skutečně jmenuje Anton Müller. Později přiznal pravé jméno. Polské úřady ho roku 1835 vydaly do Čech, kde bylo obnoveno vyšetřování jeho činů.
Dvanáct obvinění
Proces se táhl přibližně pět let. Babinský čelil dvanácti bodům obžaloby, mezi nimiž byly loupeže, násilné činy, falšování dokladů a několik vražd. Patřila mezi ně vražda Václava Domina u Skramouše, smrt manželů Stránských v Maníkovicích, vyloupení berní pokladny v Dětenicích a případ pláteníka Blumberga.
U řady skutků chyběly přímé důkazy. Svědkové si pachatele pamatovali jen přibližně, někteří Babinského vůbec nepoznali a další vypovídali až mnoho let po události. Situaci komplikovala falešná jména, rychlé přesuny a skutečnost, že se účastníci jednotlivých přepadení měnili.
Babinský všechna závažná obvinění vytrvale popíral. Uváděl svědky, kteří mu měli potvrdit pobyt na jiném místě. Někteří mezitím zemřeli a jejich výpověď už nebylo možné získat. Jindy soud označil svědectví jeho známých za nedůvěryhodné. Schopnost vyvolat pochybnosti byla jednou z jeho nejsilnějších obran.
Soud ho nakonec uznal vinným v šesti z dvanácti bodů obžaloby. U dalších případů ho pro nedostatek důkazů zprostil. Mezi spolehlivě doložené skutky patřilo přepadení mlynáře Heineho, loupež v domě Jana Paula, krádež úspor převozníka Krejzy, používání falešných dokladů a násilí při zatýkání.
Pražský kriminální soud vynesl rozsudek 1. prosince 1840. Babinský dostal dvacet let těžkého žaláře. Vrchní apelační soud trest v květnu 1841 potvrdil. Jeho družka Apolena Hoffmannová byla odsouzena ke dvanácti letům vězení. Krátce po rozsudku zemřela v pražské trestnici na těžké plicní onemocnění či krvácení, které dobové prameny označovaly jako chrlení krve.
Žádná poprava, cesta ke katovi ani poslední hrdinské gesto, o nichž později zpívaly písně, se nekonaly. Dne 10. června 1841 přijel Václav Babinský jako vězeň číslo 1042 na brněnský Špilberk. Bylo mu téměř pětačtyřicet let a před sebou měl dvacetiletý trest v jednom z nejobávanějších žalářů habsburské monarchie.
Výroba legendy
Kmenová kniha špilberských vězňů zachytila také jeho podobu. Babinský byl vysoký, silně stavěný muž s hnědými vlasy, šedýma očima, širokými ústy a výraznou hrudí. Na pravém rameni měl malé mateřské znaménko a pravým okem mrkal. Úřední záznam ho označoval za odvážného, zatvrzelého, vychytralého a veřejné bezpečnosti velmi nebezpečného člověka.
Věk, zdravotní stav a dvacetiletý trest dávaly dohromady jednoduchou vyhlídku. Babinský měl velkou část zbývajícího života strávit za zdmi pevnosti. Vězeňská správa dostala zkušeného útěkáře, který už několikrát prokázal značný talent zmizet právě ve chvíli, kdy ho úřady považovaly za bezpečně zavřeného.
Podle vězeňských záznamů se o útěk pokoušel opakovaně a do svého plánu zapojoval také další odsouzené. Pokusy skončily neúspěchem a přinesly mu přísnější dohled. Špilberk se ukázal jako výrazně tvrdší soupeř než mladoboleslavská či pražská vazba.
Babinský se zároveň snažil dosáhnout nového projednání svého případu. Tvrdil, že chce sdělit důležité informace, a žádal další výslechy. Úřady jeho žádostem dlouhodobě nevyhovovaly. Možnost, že by se z vězení dostal právní cestou, se postupně vzdalovala stejně jako úspěšný útěk.
Tehdy změnil způsob chování. Z neklidného a nebezpečného vězně se začal stávat poslušný, zbožný a spolehlivý trestanec. Nosil u sebe růženec, pravidelně se účastnil bohoslužeb a nabízel se k předčítání modliteb. Číst dokázal česky i německy, takže mohl pomáhat vězňům, kteří sami číst neuměli.
Jeho zbožnost byla velmi nápadná. Babinský se hlásil také k předříkávání veršů při kostelním zpěvu a dával najevo hlubokou kajícnost. Vedení věznice si postupně získal dobrým chováním. Směl pečovat o nemocné spoluvězně a dostával úkoly, které vyžadovaly důvěru.
Historici nedokážou určit, co se v něm skutečně odehrálo. Zbožnost mohla začít jako promyšlená taktika, která mu měla přinést mírnější zacházení nebo zkrácení trestu. Dlouhá léta za mřížemi z ní mohla udělat upřímnou součást jeho života. Navenek se Babinský změnil, do jeho myšlenek ale nikdo skutečně neviděl.
Proměna každopádně fungovala lépe než pokusy o útěk. Bývalý lupič získal pověst klidného a ochotného člověka. Jestli šlo o nápravu, rezignaci nebo nejdelší herecký výkon jeho života, zůstává otevřené. Ani romantický zbojník totiž nemůže být celý život mladý a připravený prchat oknem. Zvlášť když mu táhne na šedesát a okna hlídá vězeňská stráž.
Cesta do Valdic
V polovině padesátých let 19. století bylo rozhodnuto o zrušení špilberské trestnice. Vězni byli postupně převáženi do jiných zařízení. V květnu 1855 byl Babinský přemístěn do Kartouz, dnešních Valdic u Jičína.
Úřady ho stále považovaly za nebezpečného vězně. Během převozu měl ležet ve voze odděleně od ostatních, spoutaný a pod zesíleným dohledem. Od jeho posledního doloženého loupežného období uplynulo více než dvacet let, pověst vychytralého útěkáře však přetrvávala.
Ve Valdicích pokračoval v klidném způsobu života. Pomáhal ošetřovat nemocné a pracoval na zahradě. Právě tam se setkal s milosrdnými sestrami svatého Karla Boromejského, které se podílely na péči o vězně. Získal si jejich důvěru natolik, že mu později pomohly nalézt místo po propuštění.
Konec trestu se blížil a Babinský stál před praktickým problémem. Po více než dvaceti letech vězení neměl domov, rodinu ani povolání, ke kterému by se mohl snadno vrátit. Bylo mu téměř pětašedesát let. Venkovní svět se během jeho nepřítomnosti výrazně proměnil.
Babinský údajně požádal, zda by mohl zůstat ve službách valdické věznice. Státní zastupitelství ho nakonec doporučilo kongregaci milosrdných sester v Praze. Řádové sestry rozhodly, že ho zaměstnají jako zahradníka ve svém ústavu v Řepích.
Roku 1861 vyšel Václav Babinský na svobodu. Dvacetiletý trest si odpykal celý. Představa, že mu byl pobyt za mřížemi zkrácen za příkladné chování, patří mezi nepřesnosti. Růženec mu přinesl lepší postavení ve věznici a důvěru sester, dveře žaláře otevřel až konec rozsudkem stanovené doby.
Zahradník v Řepích
V Řepích působil ústav, který v různých obdobích sloužil jako nalezinec, polepšovna a ženská věznice. Babinský zde pracoval na zahradě a staral se o rozsáhlý pozemek. Místní lidé ho znali pod jménem Anton nebo Müller, které v minulosti používal také jako falešnou totožnost.
Jeho někdejší zkušenosti z ovocnářských a zelinářských zahrad se mu nakonec hodily. Pěstoval květiny, ovoce a zeleninu. Ve vysokém věku pletl košíky a slaměné rohože. Řádové záznamy ho představují jako pracovitého a klidného muže, který byl na výsledky své práce hrdý. Část místní tradice uvádí, že si ho oblíbily také děti z nalezince. Babinský jim měl vysvětlovat práci na zahradě a trávit s nimi čas.
Bývalý lupič si údajně často stěžoval na lidi, kteří mu ze zahrady kradli jablka, jahody a růže. Člověk nemusí mít smysl pro ironii, aby v tom našel jistou životní tečku. Muž, který v mládí pomáhal lidem od úspor, se ve stáří rozčiloval nad každým chybějícím jablkem.
S postupujícím věkem mu ubývaly síly a zhoršoval se mu sluch. Poslední roky už těžší zahradnické práce nezvládal. V klášteře přesto zůstal a věnoval se lehčím činnostem.
Klidný život v Řepích tvoří důležitou část Babinského příběhu. Ukazuje, že člověk s dlouhou kriminální minulostí mohl po výkonu trestu žít řadu let bez dalších doložených zločinů. Po propuštění strávil na svobodě osmnáct let a do konfliktu se zákonem se už nedostal.
Slavný zaživa
V době, kdy Babinský seděl za mřížemi, začala jeho skutečný život přepisovat populární kultura. Loupežnické romány patřily od konce 18. století k oblíbenému čtení. Jejich hrdinové bývali odvážní, spravedliví a ochotní postavit se mocným. Často vycházeli ze skutečných zločinců, jejich osudy však autoři upravovali podle očekávání čtenářů.
Historik Adam Votruba upozorňuje, že jednotlivé romány přebíraly stejné motivy. Dobrodružství původně připisovaná zahraničním loupežníkům se postupně přenášela na české postavy. Stačilo změnit jméno, krajinu a několik podrobností. Babinský tak dostával příhody, které prožili jiní lidé nebo je spisovatelé vymysleli od začátku.
Podobně fungovaly lidové pověsti. V oblastech, kde chyběla tradice skutečných zbojníků, se z obyčejných lupičů stávali ochránci chudých. Babinský byl pro tuto roli vhodný. Měl zvučné jméno, dlouhý trest, pověst útěkáře a skutečné zločiny odehrávající se v lesích a odlehlých domech.
Už za jeho života vycházely české a německé kramářské tisky věnované jeho údajným činům. Písně ho posílaly na popraviště, nechávaly ho bojovat s katem a přidávaly mu skutky, které nikdy nespáchal. Babinský nebyl odsouzen k smrti a žádný kat mu hlavu nesťal. Písnička však potřebovala výraznější závěr než řádné propuštění zestárlého vězně.
Podle rozšířeného vyprávění začal Babinský po propuštění navštěvovat pražské hospody. Chodit měl například do podniků U Velkého dvora a U Zlaté lodi. Poslouchal historky, které o něm vyprávěli hosté, a některé pak přebíral do vlastního vyprávění. Za pití či pozornost měl líčit dobrodružství, která znal z knih a písní.
Biografický slovník českých zemí uvádí, že právě jeho hospodské vyprávění se stalo jedním ze zdrojů kramářských tisků. Podrobnosti jednotlivých návštěv pocházejí z pozdějších zpracování, takže je nelze ověřit v každém detailu. Základní představa je však dobře možná: Babinský se vlastní legendě přestal bránit a začal z ní těžit společenskou pozornost.
Byl už starý, měl plnovous a od dob svého zatčení se výrazně změnil. Mnozí lidé ho proto na první pohled nepoznávali. Mohl poslouchat vyprávění o „slavném Babinském“, aniž by hosté tušili, že sedí vedle nich. Když svou totožnost odhalil, získal ochotné publikum.
Z loupežníka se tak stal vypravěč vlastního mýtu. Skutečné přepadení mlynáře nebo krádež převozníkových úspor příliš vznešeně nezněly. Setkání s bezprávím, obrana chudé dívky a dělení kořisti mezi potřebné měly výrazně lepší dramatickou stavbu.
Poslední loupež
Václav Babinský zemřel v Řepích 1. srpna 1879, necelé tři týdny před svými třiaosmdesátými narozeninami. Bylo mu tedy 82 let. Podle řádového záznamu skonal klidně a při vědomí. Pohřben byl na hřbitově u řepského ústavu. Jeho původní náhrobek byl později nahrazen novým pomníkem. Lidé k němu dodnes chodí a na hrobě se objevují květiny.
Po smrti Babinského legenda dál rostla. Vycházely nové sešitové příběhy, písně a romány. Jeho jméno se stalo synonymem slavného českého loupežníka. Později se objevil i ve filmu Michal Tučný mu věnoval album s příznačným názvem Jak to doopravdy bylo s Babinským.
Babinského poslední a nejúspěšnější loupež přišla až po skončení jeho kriminální dráhy. Vzal si místo v české paměti, které už mu nikdo nedokázal sebrat.
P. S.: Pokud vás baví příběhy, v nichž jsou skutečné osudy ještě podivnější než pozdější legendy, můžete mou práci podpořit sdílením článku nebo drobným příspěvkem. Díky, že čtete.
Zdroje: Votruba, Adam: Václav Babinský: život loupežníka a loupežnická legenda. Praha: Plot, 2009.
Novotný, Karel: Babinský: obraz doby a populárního loupežníka. Praha, 1922.
