Článek
V roce 1897 se na Mělníku začala rozpadat pověst muže, který přes třicet let patřil k nejvýraznějším tvářím města. Revize místní hospodářské záložny odhalila schodek v řádu stovek tisíc zlatých. Jejím účetním a pokladníkem byl František Vinkler, okresní tajemník, sokolský starosta a známý organizátor veřejného života. Po zahájení vyšetřování přišel o své funkce a skončil ve vazbě.
Ještě krátce předtím představoval přesný obraz váženého českého vlastence. Vystupoval na politických shromážděních, podílel se na spolkovém životě a udržoval kontakty s Janem Nerudou, Miroslavem Tyršem, Eduardem Grégrem či Josefem Václavem Fričem. Měl pověst schopného řečníka a člověka, který dokázal získat podporu pro téměř každý veřejný podnik. Právě tato důvěra mu později umožnila ovládat také instituci, v níž měli obyvatelé Mělnicka uložené peníze.
František Vinkler se narodil 18. ledna 1839 v Bílovicích u Prostějova jako nejstarší syn sedláka. Otec mu brzy zemřel. Po maturitě na olomouckém gymnáziu v roce 1857 zamířil do Vídně, kde navštěvoval přednášky z jazykovědy a práva. Rodina pro něj původně plánovala studium teologie, Vinkler však zvolil světskou dráhu a postupně se přiklonil k žurnalistice.
František Vinkler, 1874
V Praze krátce učil na soukromé dívčí škole a přispíval do časopisu Pozor. Roku 1863 začal vydávat vlastní opoziční list Pravda, který ještě téhož roku zanikl. Poté odešel do Mladé Boleslavi a stal se odpovědným redaktorem týdeníku Boleslavan. List se věnoval politice, hospodářství a kultuře, podporoval české národní hnutí a otevřeně kritizoval poměry v monarchii.
Vinkler psal ostře a úřady jeho texty bedlivě sledovaly. Jeden z článků nesl příznačný název Špatná vláda. V dalších textech kritizoval používání němčiny u soudů a postup rakouských úředníků. Během roku 1864 stanul dvakrát před soudem kvůli rušení veřejného pokoje, pobuřování a urážce majestátu. Soudy mu uložily tresty v celkové délce devíti měsíců. Za mřížemi strávil šest měsíců, část druhého trestu mu zkrátila císařská amnestie.
Vězení mu zároveň vytvořilo pověst politicky pronásledovaného novináře. Když v roce 1865 hledalo mělnické okresní zastupitelstvo nového tajemníka, dokázal zaujmout svým vystupováním a vlasteneckou minulostí. Dne 22. listopadu 1865 byl do funkce skutečně zvolen.
Do města přitom přijel ve velmi skromných poměrech. Podle svědectví připomínaných při pozdějším soudním procesu měl onošený kabát a na schůzku s místními představiteli si musel vypůjčit lepší. Zpočátku bydlel v chudší mělnické čtvrti Podolí a půjčoval si také základní vybavení domácnosti. Z Mladé Boleslavi si přivezl dluh přibližně 1 800 zlatých, zatímco jeho roční plat okresního tajemníka činil 800 zlatých.
Jeho finanční situace se změnila rychle. Koncem roku 1866 získal další místo účetního a později pokladníka Hospodářské záložny na Mělníku. Také tato funkce mu vynášela kolem 800 zlatých ročně. V roce 1868 se podílel na založení mělnického Sokola a stal se jeho prvním starostou. Během několika let se z chudého novináře s vězeňskou minulostí stal respektovaný úředník a jeden z nejvlivnějších mužů ve městě.
Pán Mělníka
Dne 10. května 1868 se pod Řípem shromáždilo přibližně dvacet tisíc lidí. Přijeli z Prahy, Mělnicka, Roudnicka i dalších částí Čech, aby veřejně podpořili české státní právo. První řečník vystoupil jménem pořadatelů. Byl jím František Vinkler, který patřil také k hlavním iniciátorům celého setkání.
Velký tábor lidu ukázal jeho nejsilnější schopnost. Uměl svolat lidi, připravit slavnost a pronést řeč, kterou následně zaznamenal tisk. V době, kdy politický život probíhal také na náměstích, v hostincích a spolkových místnostech, představoval takový talent účinnou cestu k vlivu.
Vinkler se postupně zapojoval do téměř každé významnější mělnické iniciativy. Roku 1869 byl zvolen předsedou spotřebního družstva s názvem Oul. O rok později pomáhal založit akciový obchod se střižním zbožím a později se stal jeho místopředsedou. Působil také jako venkovský jednatel pražské Umělecké besedy. Od roku 1871 se podílel na vedení regionálních listů Mělničan a Pšovan, díky nimž mohl ovlivňovat veřejnou debatu i za hranicemi jednacích místností.
Silné postavení měl ve spolkovém životě. V čele mělnických sokolů vydržel téměř dvě desetiletí. Organizoval výlety, veřejná vystoupení a setkání s dalšími jednotami. V roce 1887 se podílel na uvítání amerických Sokolů, kteří přijížděli do Čech na českoamerické závody. Dobový tisk ho tehdy popisoval jako obětavého venkovského sokolského starostu.
Současná podoba Tyršova domu tělovýchovné jednoty Sokol v Mělníku.
Sokol pro něj představoval také politickou síť. Jeho jménem posílal veřejné gratulace významným osobnostem a reagoval na události v Říšské radě. Roku 1881 přispěl 60 zlatými na Národní divadlo, což byla částka odpovídající téměř jednomu měsíčnímu platu lépe placeného úředníka. Podobné veřejné dary upevňovaly obraz muže, který vlastními penězi podporuje českou kulturu.
Vinkler se zároveň dokázal dostat do sporů, které překračovaly hranice města. V květnu 1877 na jeho návrh přijalo mělnické zastupitelstvo rezoluci namířenou proti papeži Piovi IX. Papež se tehdy ostře vyjádřil proti Rusku, které vstoupilo do války s Osmanskou říší. Část české společnosti přitom Rusko vnímala jako slovanského spojence.
Mělnická rezoluce papežův postoj odsoudila a zakázala pořádat na území obce plánované projevy na jeho podporu mimo kostel. Katolický list Čech následně zaútočil na Vinklera i městské představitele. Spor dospěl až k trestnímu oznámení. Skončil smírem, při němž se redaktor Václav Beneš omluvil a zaplatil 20 zlatých spolku podporujícímu moravské studenty.
Událost dobře ukázala rozsah Vinklerova vlivu. Dokázal prosadit politickou rezoluci městským zastupitelstvem, vyvolat celostátní novinovou polemiku a přimět protivníka k veřejnému odvolání. Pro jedny byl energickým obráncem českých zájmů. Pro druhé představoval hlasitého radikála, který využíval své funkce k osobním politickým zápasům.
Jeho ambice mířily také do českého zemského sněmu. Poprvé kandidoval za mladočechy roku 1875 ve venkovských obcích Mladoboleslavska. Volby pro něj ale skončily tvrdou porážkou. Jan Krouský získal 106 hlasů, Vinkler pouze 23.
Podruhé se pokusil uspět v roce 1889. Tentokrát kandidoval za města Mělník, Roudnice nad Labem, Mšeno a Brandýs nad Labem proti staročeskému poslanci Emanuelu Tonnerovi. Výsledek byl mimořádně těsný. Tonner získal 787 hlasů, Vinkler 768.
Na Mělníku přitom Vinkler zvítězil poměrem 241 ku 148 a výraznou převahu měl také ve Mšeně. Rozhodla katastrofální porážka v Brandýse, kde pro něj hlasovalo pouze 44 voličů, zatímco Tonner dostal 280 hlasů. Od mandátu zemského poslance ho nakonec dělilo pouhých devatenáct hlasů.
Vinkler se výrazně zapsal také do počátků mělnického muzea. Když městské zastupitelstvo roku 1887 schválilo stanovy Krajinského musejního spolku, stal se místopředsedou jeho devítičlenného výboru. Ustavující valná hromada se konala v březnu 1888 a základ vznikajících sbírek tehdy tvořilo jen 120 předmětů.
V roce 1892 navrhl organizovaný sběr historických a národopisných památek z celého Mělnicka. Výsledkem byla národopisná výstava uspořádaná během svatováclavských dnů roku 1894. Shromážděné předměty následně posloužily také při přípravě Národopisné výstavy českoslovanské, která se konala o rok později v Praze.
Jeho společenský vzestup dostal také hmatatelnou podobu. Na návrší nad Labem si nechal postavit reprezentativní Vilu Karolu, pojmenovanou po manželce Karolíně. První část vznikla roku 1876, druhá byla přistavěna o deset let později. Oba domy spojovala bohatě zdobená fasáda ve stylu romantické anglické gotiky s tudorskými oblouky a cimbuřím.
Vila Karola v Mělníku patřila k nejviditelnějším symbolům Vinklerova společenského vzestupu.
Stavba patřila k nápadným mělnickým domům a zřetelně ukazovala, kam se Vinkler během jediné generace posunul. Pořádal velká shromáždění, vstupoval do politických sporů a nechával za sebou instituce i budovy. Jeho jméno získávalo váhu při každé veřejné slavnosti a schůzi.
Za touto pečlivě budovanou pověstí se zároveň hromadil schodek, který měl zasáhnout celé Mělnicko.
Ztracené úspory
Mělnická hospodářská záložna vznikla roku 1865 přeměnou někdejší kontribučenské sýpky. Do podobných sýpek sedláci dříve odváděli část úrody, která sloužila jako zásoba pro období neúrody. Po zrušení tohoto systému zůstalo rolníkům společné jmění ve výši přibližně 38 000 zlatých. Peníze vytvořily základ nového finančního ústavu.
Změna stanov v roce 1866 umožnila přijímat vklady také od veřejnosti. Záložna nabízela úročení peněz a poskytovala půjčky zemědělcům, živnostníkům i obchodníkům. Působila v úrodném a hospodářsky silném kraji, takže rychle rostla. Horní hranice přijatých vkladů byla stanovena na dva miliony zlatých, přesto ji ústav v některých obdobích překračoval. Postupně se stal největší hospodářskou záložnou svého druhu v Čechách.
Rozsah obchodů však výrazně převyšoval kvalitu vnitřní kontroly. Záložnu dlouhá léta řídilo pouze sedm funkcionářů, přestože zákon předpokládal širší vedení a pravidelné prověřování účtů. Vinkler měl navíc současně přístup k účetním knihám i k pokladně. Člověk, který zapisoval pohyb peněz, tak zároveň rozhodoval o jejich vyplácení.
Jedním z hlavních zdrojů ztrát byly obchody označované jako parcelace. Když chtěl majitel prodat statek, záložna mu vyplatila peníze a Vinkler našel kupce. Často šlo o člověka bez dostatečného majetku, který přistoupil na vysokou cenu splatnou až později. Vinkler a někteří členové vedení si z obchodu okamžitě vyplatili provizi.
Kupující mezitím pozemek užíval. Když ve stanovené době nezaplatil, následovala exekuční dražba. Statek nebo pole se v ní prodaly výrazně levněji a vzniklou ztrátu nesla záložna. K majetku se někdy dostali přímo její funkcionáři.
V jednom zdokumentovaném případě bylo pole nejprve prodáno za 3 150 zlatých. Kupující však neuhradil ani část ceny. V následné dražbě získal pozemek za 1 330 zlatých člen vedení, který se na pořádání dražby sám podílel. Ještě téhož roku jej prodal za 1 950 zlatých. Vydělal 620 zlatých, zatímco záložně zůstala ztráta 1 820 zlatých, k níž se přidaly úroky a správní výdaje.
Vyšetřovatelé později napočítali nejméně 24 podobných obchodů. Skutečný počet mohl být vyšší, protože některé transakce se v účetních knihách vůbec neobjevily.
Další peníze mizely přímo v účetnictví. Vinkler zapisoval vyšší výdaje, než záložna skutečně vyplatila, a část příjmů ponechával mimo knihy. Půjčku pro jeden cukrovar například vykázal ve výši 50 000 zlatých, ačkoli podnik obdržel pouze 30 000. Rozdíl dvaceti tisíc se v účtech ztratil.
Starý most v Mělníce na snímku z roku 1909.
Ve směnečném deníku se objevil také výdaj 15 000 zlatých údajně vložený u příjemce označeného několika iniciálami. Pozdější pátrání ukázalo, že takový příjemce vůbec neexistoval. Jindy Vinkler nezaúčtoval úroky z peněz uložených u dalších bank ani výnosy z cenných papírů. U některých zápisů jednoduše změnil číslici, například ze sta zlatých vytvořil čtyři sta.
Účetní výkazy přesto pravidelně ukazovaly zisk. Podle těchto čísel vyplácela záložna podílníkům dividendy. Část rozdělovaných peněz pocházela pouze z fiktivních příjmů, takže každá taková výplata skutečný schodek dál zvětšovala.
První vážné varování přišlo už roku 1873. Tehdejší předseda záložny Antonín Procházka povolal profesionálního revizora Emanuela Sluníčka. Kontrola odhalila, že proti údajům v účetnictví chybí v pokladně 30 000 zlatých.
Vinkler rozdíl označil za účetní chybu. Procházka následně opustil předsednickou funkci a ostatní členové vedení záležitost dál nerozvíjeli. Záložna pokračovala v činnosti a veřejnosti dál předkládala příznivé výsledky.
Další podezření se objevilo v roce 1895. Úředník jménem Rerych zjistil krátce před sestavením bilance, že v pokladně chybějí tři tisíce zlatých. Vinkler okamžitě vystavil na částku směnku a rozdíl doplnil. Rerych přesto informoval člena vedení Josefa Hausmanna, který začal prosazovat odbornou revizi.
Kontrolou byl pověřen profesor chrudimské obchodní akademie František Trmal. K účetním knihám se dostával obtížně. Vinkler tvrdil, že je potřebuje k běžné práci, a jejich předání odkládal. Revize proto mohla naplno začít až v září.
Trmal popsal účetnictví jako povrchní a ledabylé. Část požadovaných dokladů vůbec nedostal, přesto už první inventura ukázala schodek kolem 350 000 zlatých. Další prověřování částku zvýšilo na 666 000. Konečný propočet zahrnující také ušlé úroky dospěl k částce 808 282 zlatých.
Za ztrátami stálo také chování části vedení. Někteří funkcionáři získávali výhodné půjčky bez dostatečného zajištění, podíleli se na provizích nebo levně nakupovali majetek v dražbách. Kontrola proto odkryla systém, v němž z Vinklerových účetních manipulací těžili také další lidé.
Počátkem roku 1898 záložna vyhlásila úpadek. Vkladatelé předtím odmítli návrh, podle kterého by se dobrovolně vzdali značné části svých pohledávek. Naděje na záchranu ústavu tím skončila.
Rozměr katastrofy ukázaly výpovědi lidí, kteří se později dostavili k soudu. Mělnický kočí Josef Fuxa měl v záložně přes 500 zlatých. Jeho roční výdělek přitom činil kolem 80 zlatých. Uložená částka tedy představovala výsledek mnoha let práce.
Železniční zřízenec Antonín Zafouk z Dolních Beřkovic přišel o 544 zlatých a zůstal odkázán na podporu ve výši deseti krejcarů denně. Výměnkář Josef Hurt z Brozánek ztratil 2 700 zlatých, které si odložil jako zajištění na stáří. Po krachu musel spoléhat na pomoc okolí.
Mezi poškozenými byly také místní organizace. Mělnický Sokol měl v záložně uložené peníze určené mimo jiné na další rozvoj jednoty. Po dlouhých jednáních získal zpět pouze 35 procent svého majetku. Jeho činnost téměř ustala a plánovaná stavba vlastní sokolovny se znovu odsunula.
Krach zasáhl pověst celého města. Záložna měla vzniknout jako nástroj vzájemné pomoci a ochrany rolnických peněz. Po třech desetiletích z ní zůstala konkursní podstata, stovky poškozených vkladatelů a účty, v nichž se skutečnost po léta přepisovala podle potřeb jediného muže a jeho spojenců.
Rozsudek mrtvému
Dne 5. října 1897 přijel František Vinkler do Prahy k výslechu. Vyšetřovatelé ho po skončení předvolání poslali rovnou do vazby. Muž, který kdysi strávil několik měsíců za mřížemi kvůli opozičním novinovým článkům, se po více než třiceti letech ocitl v žaláři znovu. Tentokrát šlo o zmizelé peníze mělnických vkladatelů.
Vinkler během vyšetřování odmítal, že by peníze ze záložny cíleně rozkrádal. Svůj majetek vysvětloval příjmy z novinářské a literární činnosti. Tvrdil také, že si do Mělníka přivezl šest tisíc zlatých od knížete Rudolfa Thurna-Taxise, svého někdejšího spolupracovníka z novinářských let.
Podle vlastní výpovědi si psaním vydělával až 2 200 zlatých ročně. Z těchto příjmů měl financovat stavbu Vily Karoly i nákladný život své rodiny. Dceři údajně vyplatil věno deset tisíc zlatých a za její svatební výbavu zaplatil další tři tisíce.
Nesrovnalosti v knihách označoval za chyby způsobené nedostatečnými znalostmi účetnictví. Tvrdil, že bilance sestavoval společně s dalším úředníkem a často vycházel z čísel předchozího roku. Sám sebe líčil jako přetíženého pracovníka, který si byl vědom svých odborných nedostatků a hledal za sebe vhodnější náhradu.
Taková obhajoba však jen obtížně vysvětlovala pravidelné úpravy částek, fiktivní výdaje a převody, z nichž měli prospěch Vinkler i někteří členové vedení. Rozsah operací ukazoval na dlouhodobý systém, nikoli na několik nahodilých početních omylů.
Ve vazbě se Vinklerův zdravotní stav prudce zhoršil. Dne 4. listopadu 1897 byl propuštěn na kauci deset tisíc zlatých. Vyšetřování pokračovalo na svobodě a bývalý okresní tajemník se odstěhoval do Plzně, kde žila část jeho rodiny.
Jeho jméno mezitím figurovalo také v občanskoprávních sporech. Konkursní správa se snažila získat zpět alespoň část peněz prostřednictvím směnek, dlužních úpisů a záruk, které Vinkler a jeho příbuzní poskytli během pokusů o záchranu záložny.
V březnu 1899 soud rozhodl, že Vinkler musí zaplatit třicet tisíc zlatých na základě dlužního úpisu z července 1896. Úpis vznikl v době, kdy vedení přiznávalo schodek ve výši 150 tisíc zlatých a stále doufalo, že jej dokáže zakrýt nebo postupně doplnit.
Další záruky měly menší hodnotu, než se původně zdálo. Dvě Vinklerovy švagrové například podepsaly ručení v celkové výši 38 tisíc zlatých. Dokumenty je však zavazovaly pouze k placení čtyřprocentního úroku do okamžiku vyhlášení konkursu. Jakmile záložna zkrachovala, možnost vymáhat jistinu zanikla. Věřitelé z těchto záruk téměř nic nezískali.
Vinkler zatím čekal na dokončení trestního vyšetřování. Hlavní proces se měl zabývat účetními manipulacemi, podhodnocenými prodeji majetku i výhodami poskytovanými členům vedení. Před soudem se měly objevit desítky svědků a hromady účetních knih, směnek a zápisů.
K tomu už nedošlo. František Vinkler zemřel 6. července 1899 v Plzni ve věku šedesáti let. Dobový tisk jako příčinu uváděl mrtvici. Zápis v matrice zemřelých uvádí cukrovku.
Později se objevovalo tvrzení, že zemřel ve věznici na Borech. Ve skutečnosti pobýval po propuštění z vazby u své rodiny. Smrt přišla několik měsíců před zahájením hlavního líčení a ukončila trestní řízení vedené přímo proti němu.
Jeho úmrtí vyvolalo také rozdílné reakce v tisku. Část novin připomínala někdejšího politického vězně, vlastence a organizátora českého života. Další listy zdůrazňovaly jeho odpovědnost za jednu z největších finančních pohrom, jaké do té doby český venkov zažil. Vinklerův život umožňoval oba obrazy. Mnoho jeho veřejných zásluh bylo skutečných, stejně jako peníze chybějící v pokladně.
Hlavní proces začal v únoru 1900 před porotním soudem v Praze. Na lavici obžalovaných usedlo šest někdejších členů vedení záložny a tři další lidé, kteří se měli podílet na výhodných obchodech nebo přijímat majetek pocházející z podvodných transakcí.
Během desetidenního líčení soud znovu procházel historii záložny. Svědci popisovali Vinklerovo postavení, jeho kontrolu nad pokladnou a způsob, jakým rozděloval výhody mezi vybrané funkcionáře. Připomínaly se obchody s pozemky, nezajištěné půjčky i akcie prodané za zlomek skutečné hodnoty.
Z výpovědí vycházel Vinkler jako ústřední postava celého systému. Znal slabá místa ostatních funkcionářů a věděl, kdo získal výhodnou půjčku, provizi nebo levně koupený majetek. Tím si vytvářel síť lidí, kteří měli důvod mlčet a na jeho hospodaření se příliš podrobně neptat.
Soud nakonec poslal do vězení tři obžalované. Rolník a funkcionář záložny Karel Nebeský dostal dva roky těžkého žaláře. Podle rozsudku si s Vinklerem rozdělil 1 580 zlatých za prodej usedlosti, který se ve skutečnosti neuskutečnil. Získal také podhodnocené pozemky a akcie Živnostenské banky.
Mlynář František Košťák obdržel rovněž dvouletý trest. Od záložny si půjčoval vysoké částky, přestože jeho možnosti splácení byly mizivé. Podílel se také na prodeji pozemků za cenu, která záložně způsobila ztrátu.
Třetí odsouzený, rolník Josef Hanek, dostal tři měsíce. Krátce před krachem přijal za plnou cenu vkladní knížky jiné záložny, jejichž skutečná hodnota už byla výrazně nižší. Také on získal přes Vinklera levné akcie.
Karel Nebeský se po vyhlášení rozsudku v soudní síni zhroutil a musel k němu přijít vězeňský lékař. Jeho postavení bylo zvlášť paradoxní. Právě Nebeský několik let předtím přizval profesora Františka Trmala, jehož kontrola pomohla celý schodek odhalit.
Ostatní obžalovaní byli osvobozeni. Porota u některých připustila pochybné nebo nezodpovědné jednání, pro trestní odsouzení však chyběl dostatek důkazů. Případ tím získal zvláštní závěr. Hlavní organizátor zemřel před procesem a většina lidí, kteří po desetiletí schvalovali jeho výkazy, odešla od soudu bez trestu.
Novináři se po procesu pozastavovali hlavně nad chováním vedení. Zkušení hospodáři přijímali provize, levné akcie a výhodné půjčky, přitom se dlouhá léta téměř nezajímali o původ těchto výhod. Vinkler je ovládal díky jejich vlastnímu prospěchu a nezájmu o skutečný stav účtů.
Aféra zároveň ukázala slabiny tehdejších peněžních spolků. Jednota záložen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zavedla roku 1900 pro své členy povinné účetní revize. Záložna se však mohla kontrole vyhnout vystoupením z organizace. Zákonná povinnost pravidelných kontrol pro peněžní ústavy přišla až roku 1903, po dalším velkém krachu pražské Svatováclavské záložny.
Na Mělníku zůstala po Vinklerovi nejviditelnější připomínka v podobě Vily Karoly. Reprezentativní novogotická stavba, kterou pojmenoval po své manželce, získala po skandálu posměšnou přezdívku Kradlovka. Dům, jenž měl dokazovat úspěch váženého městského činitele, se změnil v pomník peněz, jejichž původ už nešlo přesvědčivě vysvětlit.
Vila přežila záložnu, svého stavitele i jeho poškozenou pověst. Později v ní sídlila městská knihovna a po rekonstrukci ji začala využívat mělnická základní umělecká škola. Koncerty se v její zahradě konají také v roce 2026.
Vinklerův příběh se proto uzavírá zvláštním paradoxem. Městu pomáhal zakládat spolky, pořádat slavnosti a budovat kulturní instituce. Současně využíval jejich důvěru k systému, který připravil obyčejné lidi o celoživotní úspory. Jeho veřejné zásluhy přežily. Stejně trvalá zůstala i ostuda spojená s jeho jménem.
Zdroje: https://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/5131195
P. S. Pokud se vám článek líbil, můžete mou tvorbu podpořit. Pomáhá mi to hledat další zapomenuté příběhy a zpracovávat je do nových článků.
