Článek
Pentagon drží pod jednou střechou tři silná data. 11. září 1941 začala jeho stavba. 11. září 1990 vystoupil George H. W. Bush v Kongresu a mluvil o „novém světovém řádu“. A 11. září 2001 v 9:37 zasáhl budovu let American Airlines 77. Tři okamžiky, které z Pentagonu dělají víc než jen kancelářský komplex: je to symbol americké moci, jazyka i zranitelnosti.
Proč je Pentagon pentagon?
Půdorys nevznikl v ateliéru, ale na mapě. První vybrané staveniště v Arlington Farms bylo ze všech stran sevřené pěti silnicemi, proto projektanti zvolili pětiúhelník. Tak prosté to bylo a jméno budovy z toho zůstalo.
Krátce poté prezident Franklin D. Roosevelt rozhodl přesunout stavbu o kus dál, k bývalému letišti Washington–Hoover (kvůli výhledu z Arlington National Cemetery a dalším urbanistickým námitkám). Pentagonální koncept však tým ponechal: nebyl čas celý dům přeprojektovat a navíc se ukázal prakticky výhodný. Už mimo původní omezení se z nepravidelného půdorysu stal pravidelný pětiúhelník.
Co znamenala „praktická výhoda“? Pentagony a kruhy zkracují pěší trasy. Interní podklady k projektu uváděly, že pentagon může zkrátit chůzi uvnitř budovy o 30–50 % oproti obdélníku, přitom zachová přímé stěny (snadnější a rychlejší výstavbu). Tenhle argument přispěl k tomu, že se tvar držel i po přesunu lokality.
Tvar se promítl i do vnitřního uspořádání: pět soustředných prstenců (A–E) propojených deseti radiálními chodbami. To je důvod, proč se v budově dá orientovat „po kroužcích“ a „po paprscích“ a proč jsou přejezdy krátké i v tak velkém komplexu.
Pentagon ve výstavbě (1. 7. 1942)
Rychlost a měřítko válečné stavby
Pentagon byl dítě mobilizace. Projektanti kreslili výkresy ve dne v noci a nové plány se vydávaly i „každou noc“ – část týmu navrhovala, zatímco stavba už běžela. Hrubá výstavba trvala jen 16 měsíců (11. 9. 1941 → 15. 1. 1943), což by za míru trvalo roky.
Tempo držely tři směny. Na stavbě pracovalo až 15 000 lidí 24 hodin denně pod reflektory, aby se úřady rychle nastěhovaly a mohly řídit rostoucí armádu. Řídil to generál Brehon B. Somervell jako „válečný sprint“.
Materiály se šetřily na frontu. Místo oceli šel do konstrukce železobeton, rampy nahradily výtahy a ušetřilo se ~43 000 tun oceli – víc než na jednu bitevní loď. Vypustily se bronzové a měděné prvky, místo kovových trubek se používaly betonové; šlo o kompromis funkce a rychlosti.
Rozsah byl bezprecedentní. Budova nabídla miliony čtverečních stop kanceláří a uvnitř má asi 17,5 míle (28,2 km) chodeb, takže se dalo dojít „odkudkoli kamkoli“ v několika minutách i při obřím půdorysu. Na vrcholu války tu pracovalo téměř 33 000 lidí. Tohle všechno má USACE zdokumentované jako výsledek výjimečné organizační akce.
Aby to šlo tak rychle, zkrátil se i samotný návrh: předběžná projekce a kreslení zabraly jen 34 dnů, aparát šéfa architekta narostl na stovky lidí a týdně chrlil desítky tisíc výkresů. Všechno bylo podřízené jedinému cíli – rychle soustředit velení na jednom místě a připravit zázemí pro průmyslovou válku.
Od „War Department“ k Department of Defense
Po válce se z Pentagonu stalo řídicí „srdce“ sjednocených ozbrojených sil. Zákon o národní bezpečnosti z roku 1947 vytvořil National Military Establishment a začlenil armádu, námořnictvo a nově vzniklé letectvo pod ministra obrany.
Dne 10. srpna 1949 prezident Harry S. Truman podepsal novely, které přetvořily NME na Department of Defense (DoD).
Krátká aktuální vsuvka k názvům: 5. září 2025 prezident Donald J. Trump podepsal exekutivní příkaz, který „obnovuje“ historický název „Department of War“ jako sekundární titul pro DoD. Protože je však „Department of Defense“ zakotven v zákoně (National Security Act a jeho novely), plná právní změna názvu by vyžadovala kongresovou novelu — exekutivní příkaz sám o sobě mění jen označení v rámci výkonné moci.
Truman podepisuje novelu 1949
„Nový světový řád“
Bushův projev z 11. září 1990 rámoval krizi v Perském zálivu ne jen jako spor o Kuvajt, ale jako test pravidel světa po studené válce. V projevu před oběma komorami Kongresu stanovil čtyři cíle: okamžité a bezpodmínečné stažení Iráku z Kuvajtu, obnovení legitimní vlády, zajištění stability Zálivu a ochranu Američanů v zahraničí – a zdůraznil, že tyto cíle „potvrdila Rada bezpečnosti OSN pětkrát během pěti týdnů“. Z projevu tak jasně vystoupil princip koalice a mezinárodního práva.
Kontext byl čerstvý: 2. srpna 1990 Irák vpadl do Kuvajtu; Rada bezpečnosti během dnů schválila rezoluci 660 (odsouzení a požadavek stažení) a rezoluci 661 (sankce). Ty vytvořily právní mantinely, o něž se Bush ve svém projevu opřel, když zdůrazňoval, že nejde o USA proti Iráku, ale „Irák proti světu“. Koaliční akcent byl od začátku zasazen do rámce OSN.
Dva dny před projevem se Bush s Gorbačovem sešli v Helsinkách a vydali společné prohlášení: „Jsme zajedno v přesvědčení, že irácká agrese nesmí být tolerována.“ Bush to v Kongresu přímo citoval a mluvil o „novém partnerství národů“. Americko-sovětská shoda byla tehdy výjimečným momentem – poprvé se z ní stala opora společného postupu vůči agresi.
Samotná věta, která vstoupila do dějin, zazněla v úvodu k pátému cíli: „Z těchto neklidných časů může vzejít nový světový řád…“ a o pár vět dál dodal, že má jít o svět, „kde vláda práva nahradí zákon džungle“. Tím propojil aktuální krizi s ambicí přepsat způsob, jak svět reaguje na agresi — ne jednostranně, ale kolektivně.
Bush současně vystavěl emotivní linku k vojákům v Saudské Arábii a k více než dvaceti státům v koalici, které už tehdy stály bok po boku. Nešlo jen o rétoriku: krátce po invazi začal rychlý přesun sil (Operation Desert Shield) a do poloviny září dosáhl americký kontingent zhruba 150 000 vojáků – číslo, které se mělo v následujících měsících dále zvedat. Projev tak legitimizoval probíhající mobilizaci jako součást širšího, OSN posvěceného tlaku.
Důležité je i to, co projev neříkal: o použití síly mluvil Bush zdrženlivě a držel se diplomacie a sankcí. Finální mandát k síle (rezoluce 678) přišel až koncem listopadu 1990. Z pohledu chronologie šlo tedy o „normotvorný“ okamžik – nejprve principy a koalice, teprve později síla.
Čtyři letadla a Flight UA93
Ráno 11. září unesli teroristé čtyři linky. V 8:46 a 9:03 narazily lety American 11 a United 175 do věží WTC v New Yorku. Třetí stroj, American 77, zasáhl Pentagon v 9:37 a přesunul útok přímo do Washingtonu. Čtvrtý let, United 93, převzali únosci v 9:28 a po vzpouře pasažérů se zřítil v 10:03 u Shanksville v Pensylvánii. To jsou pilíře oficiální časové osy dne.
UA93 byl proti plánu opožděn na odletu z Newarku, takže se do kabiny dostaly zprávy o předchozích nárazech. Cestující a posádka volali domů i na linky tísně, rychle pochopili záměr únosců a rozhodli se o kokpit bojovat. Podle záznamu CVR začal jejich protiútok krátce před 10. hodinou; únosci se snažili letadlo rozhoupávat a prudce manévrovat, aby obránce setřásli. Let 93 dopadl v 10:03; místo pádu bylo zhruba 20 minut letu od Washingtonu, D. C. – a právě tenhle časový polštář je důvod, proč se čtvrtý úder na metropoli nikdy neuskutečnil.
Co bylo pravděpodobným cílem? Národní parková správa uvádí, že nejspíš Kapitol; podporuje to i navigační evidence (naladění pomůcek pro Reagan National). Jiná možnost, o níž se mluvilo, byl Bílý dům. Jisté je jediné: zásah pasažérů a posádky zhatil útok na federální symbol ve Washingtonu.
Ten den večer pronesl prezident krátký projev „Good evening…“ – vzkaz o šoku i odhodlání – který rámoval to, co se stalo, a co bude následovat.
Flight AA77 a zásah Pentagonu
Let American Airlines 77 odstartoval z letiště Dulles ráno v 8:20 směrem na Los Angeles. Krátce po vzletu únosci převzali kontrolu, vypnuli transpondér a stroj se stočil zpět k Washingtonu. Radary ho znovu jasně zachytily až po 9:30, když prudce klesal na metropoli. Poslední úsek letu byl rychlý, nízký a přesný: Boeing 757 přeletěl nízko přes dálnice v Arlingtonu, poškodil světelné stožáry u silnice a v 9:37:46 narazil do západní fasády Pentagonu.
Náraz zasáhl takzvaný Wedge 1 – část budovy, která právě prošla rekonstrukcí. To se ukázalo jako klíčové. Nové protistřepinové prosklení, zesílené stěny a automatické sprinklery zpomalily šíření požáru a zadržely kolaps. Přesto došlo po několika minutách k zřícení části fasády a uvnitř vypukly intenzivní palivové požáry. Letadlo proniklo přes několik vnějších prstenců (E a D) a zastavilo až hlouběji v budově; hasiči museli bojovat s horkem, kouřem i labyrintem chodeb. Na trávníku před budovou vzniklo improvizované třídicí a ošetřovací místo, velení zásahu převzali profesionálové z Arlington County a federální složky.
Ztráty byly těžké. V Pentagonu zemřelo 125 lidí, všichni na palubě AA77 zahynuli také. Celkový počet obětí útoku na Pentagon se tak ustálil na 184, z toho 125 v budově a 59 cestujících a členů posádky. Patřili mezi ně vojáci i civilní zaměstnanci; nejvíc zasažené byly kanceláře námořnictva a armádních složek poblíž místa nárazu. Přesto budova jako celek fungovala dál: Národní vojenské velitelské centrum pokračovalo v práci, evakuace probíhala organizovaně a velení ozbrojených sil si udrželo kontinuitu. Praktický i symbolický vzkaz byl dvojí. Úder zasáhl srdce obrany, ale nevyřadil ho.
Důsledky přišly rychle. Program obnovy dostal jméno Phoenix Project a měl jasný cíl: vrátit zničenou část do provozu do prvního výročí útoku. Práce jely ve dne v noci a 11. září 2002 se první zrekonstruované kanceláře znovu otevřely. Současně se rozšířily bezpečnostní standardy pro budovy federální vlády: od konstrukčních norem přes řízení evakuací až po komunikaci a interoperabilitu složek záchranného systému. Zásah AA77 tak nebyl jen tragédií a symbolem zranitelnosti, ale i okamžikem, po kterém se změnilo technické i organizační myšlení o ochraně klíčových institucí.
Letecký snímek škod na Pentagonu (14. 9. 2001)
Tři jedenáctá září
Pentagon je příběh proměny moci v jedné budově. 11. 9. 1941 se zrodila mobilizační architektura, která měla řídit průmyslovou válku. 11. 9. 1990 přišla řeč o „novém světovém řádu“, tedy jazyk koalic a pravidel po pádu železné opony. A 11. 9. 2001 v 9:37 dorazil přímý úder na sídlo velení. Tři data, tři vrstvy téhož symbolu: organizace, legitimita, zranitelnost.
Co z toho zůstalo? Pentagon absorboval ránu a fungoval dál. Rekonstrukce běžela v režimu „Phoenix“ a do roka se zasažené křídlo znovu otevřelo. Smysl budovy se tím paradoxně potvrdil: má vydržet tlak a udržet kontinuitu velení. Změnily se i standardy – od konstrukčních norem po krizovou komunikaci – a bezpečnost státu se začala měřit jinak než před rokem 2001.
K 11. září patří i spory. Prostor pro ně tu je, ale stojí za to je oddělit na stůl a podívat se na ně věcně:
- „Pentagon zasáhla střela, ne letadlo.“ Proti tomu stojí svědectví, trosek z místa, forenzní identifikace obětí i letová data.
- „UA93 sestřelila armáda.“ Časová osa, záznam kabiny a rozptyl trosek ukazují na pád po boji pasažérů s únosci, nikoli na zásah raketou.
- „Řízená demolice věží.“ Závěry vyšetřování popisují kolaps po nárazech a dlouhém požáru; v našem textu věže jen zmiňujeme, ale jejich pád má technické vysvětlení bez výbušnin.
- „Záměrná nečinnost státu“ nebo „insider trading“. Tyto teze se objevují opakovaně, ale vyšetřovací zprávy a tržní analýzy nenašly důkazy, které by je potvrdily.
Smysl tohohle závěru není spory přeznačit jednou větou, spíš je zasadit do rámce: oficiální rekonstrukce dne je ucelená a dává dohromady sled selhání, improvizací a odpovědí státu; na ní má smysl stavět další otázky. A těch je dost. Jak daleko má jít bezpečnostní stát? Co je rozumná míra architektonické „odolnosti“ u civilních budov? Kde končí jazyk koalic a začíná praxe mocenské politiky?
Tři jedenáctá září tak čteme jako jednu křivku. Z pěti stěn, které měly ušetřit čas chůze, se stal znak světového řádu – a pak cíl. A možná to je nejpřesnější obraz Pentagonu: budova, která se narodila z potřeby řídit válku, dala řeč poválečným pravidlům a přitom se musela naučit žít s tím, že pravidla sama o sobě nechrání. Diskuse je otevřená. Co z těch tří dat pro vás nejvíc definuje dnešní Pentagon – a proč?
Zdroje:
