Skřipec, nebo oheň: Jak vypadalo mučení, které mělo člověka úplně zlomit?

Když se dnes řekne mučení, většina lidí si vybaví tmavý sklep, rezavé železo a katovnu, která vypadá jako kulisa z levného hororu. Staré dějiny jsou v tomhle směru o dost nepříjemnější, protože skutečnost bývala prostší a tím vlastně i horší. Mučení sloužilo hlavně k vynucení přiznání, získání informací, zastrašení a potvrzení moci. Stát, město, církevní soud nebo vládce potřebovali, aby tělo obviněného „promluvilo“. A protože papír, forenzní věda a otisky prstů dlouho neexistovaly, pracovalo se s tím, co bylo po ruce: s bolestí. V antickém Řecku a Římě bylo fyzické mučení právně přípustné hlavně u otroků a neobčanů při získávání výpovědí. Raný středověk pak používal bolest i jako samotnou zkoušku viny v ordálech, tedy božích soudech. Pozdní středověk se vrátil k soudní tortuře jako k prostředku k získání doznání, kterému právníci říkali „královna důkazů“.

Mučení působí chaoticky a primitivně, jenže ve skutečnosti často fungovalo úředně, přesně a skoro chladně. Španělská inkvizice je v tomhle skoro učebnicová. Nepoužívala mučení hlavně proto, aby se vyřádila před davem. Používala ho jako součást procedury, která měla z obviněného vydolovat jména, praktiky, přiznání a další nitky. Cambridge v přehledu dějin zákazu mučení shrnuje, že inkvizice pracovala s metodickým, byrokratickým přístupem a že mezi její tři hlavní prostředky patřily potro, garrucha a toca, tedy skřipec, provazová kladka a vodní mučení. To je přesně ten moment, kdy z dějin zmizí romantika a zůstane mašina. Úředník, záznam, kat a nástroj. Kombinace, kterou by si člověk dobrovolně neobjednal ani v nejhorším století.

Mučení a trest se přitom často překrývaly, ale nesplývaly úplně. Jedna věc byla bolest při výslechu. Druhá věc byla veřejná exekuce nebo tělesný trest po rozsudku. V praxi se však hranice rozmazávala. Zlomené ruce při strappadu, rozdrcené palce v palečnicích nebo vytažené klouby na skřipci už samy o sobě představovaly trest, i když soud dál předstíral, že jde hlavně o cestu k pravdě. Dějiny mučení jsou proto vlastně dějinami jednoho velmi starého klamu: že člověk řekne pravdu právě tehdy, když už skoro nemůže dýchat. Právě proti téhle představě pak v 18. století vystoupili osvícenci v čele s Cesarem Beccariou a evropské státy začaly torturu postupně opouštět.

Kdo chce hledat začátek, musí jít ještě před středověk. Mučení a exemplární zabíjení mají velmi staré kořeny a dávno před evropskými mučírnami se objevují v antických říších i v staroorientálních státech. Britannica připomíná, že upalování na hranici znaly už Babylónie a starý Izrael a Evropa tuhle formu popravy převzala později. Z antického světa pak do evropské paměti velmi silně vstoupilo ukřižování, které Římané používali jako veřejnou, ponižující a pomalou smrt hlavně pro otroky, piráty a nepřátele státu. Trest se odehrával před očima ostatních a účel byl zřejmý: mělo to bolet, trvat a varovat. Když si člověk odmyslí křesťanské obrazy a zůstane u římské praxe, vyjde mu z toho jedna z nejbrutálnějších forem státního vysvětlení, kdo je tady pánem.

Vedle velkých poprav existovaly i staré metody, které měly člověka rozlámat po částech. Bičování v nejrůznějších podobách patřilo ke klasickým disciplinárním a soudním trestům. Britannica uvádí, že bastinado, tedy bití do chodidel lehkou tyčí, šňůrou nebo bičem, bylo typické zejména pro Asii. Důvod je skoro až cynicky praktický: chodidla bolí obrovsky a člověk zároveň dlouho neumírá, takže se dá trápit dál. Už tady je krásně vidět, jak staré režimy přemýšlely. Nehledaly jen způsob, jak někoho zničit. Hledaly způsob, jak ho zlomit, ovládnout a udržet při životě dost dlouho, aby z toho ještě něco měly.

Raný středověk pak přidal ordály, tedy boží soudy. Tady už bolest neplnila jen roli nátlaku. Stala se přímo nástrojem zjišťování viny. Obviněný nesl rozžhavené železo, sahal do vroucí vody nebo podstupoval jinou fyzickou zkoušku, po níž se sledovalo, jak se rána hojí. Dobře zahojená rána znamenala Boží přízeň. Špatně zahojená vina. Z dnešního pohledu je to právní systém, který by neobstál ani po pěti minutách před prvním ročníkem práv. Ve své době však dával smysl, protože společnost věřila, že Bůh do výsledku skutečně vstupuje. Po roce 1215, kdy Čtvrtý lateránský koncil omezil účast církve na těchto zkouškách, tahle cesta slábla a místo ní sílila soudní tortura opřená o výslech a doznání.

Když si odmyslím pozdější turistické fantazie, staré mučení se ve skutečnosti opíralo o několik základních principů. Zavěsit, natáhnout, stlačit, rozdrtit, spálit, dusit. Nic zázračného, spíš velmi špatně využitá mechanika. Jedním z nejrozšířenějších nástrojů byl strappado, v hispánském prostředí garrucha. Obviněnému svázali ruce za zády a vytáhli ho vzhůru za zápěstí nebo paže. Už samotné zavěšení vedlo k vykloubení ramen; další spouštění a škubání bolest násobilo. Tohle je přesně ten typ nástroje, který vypadá skoro skromně. Žádné ozdobné ostny, žádná teatrální skříň, jen provaz, kladka a lidské klouby. Právě proto fungoval tak děsivě.

Druhou velkou kategorií byl skřipec, v hispánském právu potro. Tady už šlo o natahování těla, často pomocí provazů a válců, které tahaly končetiny opačnými směry. V populární kultuře působí skřipec jako povinný kus vybavení každého sklepa, což je samozřejmě nadsázka, jenže jeho skutečné používání je dobře doložené. Cambridge výslovně uvádí rack potro mezi třemi základními mučicími metodami španělské inkvizice a habsburské přehledy zase zmiňují ladder rack, tedy žebříkovou variantu napínání, kodifikovanou ještě v Theresianě roku 1768. Člověk má někdy pocit, že dějiny pokroku jdou rovně dopředu. Pak narazí na právní kodex z 18. století s obrázky palečnic a skřipce a optimismus dostane po hlavě.

Velkou sílu mělo i vodní mučení. V hispánském prostředí se mluví o toca, moderní terminologie používá waterboarding. Britannica ho popisuje jako stav, kdy voda proniká do úst a nosu člověka připoutaného na nakloněné ploše, spouští dávivý reflex a vyvolává okamžitý pocit topení a paniky. Výhoda pro vyšetřovatele byla opět cynicky jednoduchá: člověk trpí prudce, ale nezemře hned. U inkvizice patřilo tohle mučení mezi běžně doložené prostředky. Když se o něm dnes mluví jako o moderním skandálu, stojí za to dodat, že ta metoda má velmi staré kořeny a starou logiku.

Pak tu byly nástroje, které pracovaly s tlakem a drcením. Palečnice, šrouby na palce a různé druhy leg screw nebo boot drtily drobné kosti a měkké tkáně tam, kde tělo reaguje prudce a rychle. Habsburský přehled k Theresianě zmiňuje thumbscrew a legscrew přímo mezi předepsanými metodami. U těchto nástrojů mě zaráží jejich úspornost. Stačí kov, závit a dost trpělivosti. Některé epochy vynalezly parní stroj. Jiné hlavně způsob, jak proměnit šroub v argument.

Ještě tvrdší hranici mezi mučením a popravou představují tresty jako lámání kolem, čtvrcení nebo upalování. Tady už stát často netlačil na přiznání. Tady předváděl, co udělá s tělem odsouzeného. Britannica připomíná, že drawing and quartering v Anglii spojovalo vlečení na popraviště, pověšení, vykuchání, stětí a rozdělení těla na čtyři části. Upalování se v Evropě silně spojilo s herezí a později i s čarodějnickými procesy, přičemž hranice mezi náboženským rituálem, exemplárním trestem a demonstrací moci byla velmi tenká. Lámání kolem zase dlouho fungovalo hlavně ve střední Evropě jako veřejné rozbíjení kostí před davem. To už je chvíle, kdy právo přestává předstírat, že chce jen pravdu. V tu chvíli už chce obraz. A obraz musí být dobře vidět až z poslední řady.

Když se přesunu do českých zemí, obraz je nejostřejší od pozdního středověku a pak hlavně v raném novověku, protože právě z téhle doby máme víc právních textů, smolných knih a popisů procedur. To je důležité říct otevřeně. Pro české prostředí je tortura nejlépe doložená od 16. do 18. století, i když její kořeny sahají hlouběji. Právnická fakulta Univerzity Karlovy v rozhovoru s právním historikem Josefem Vackem připomíná, že před rokem 1707 bylo trestání nepřehledné, vedle sebe fungovalo několik právních vrstev a vyhrožování mučením patřilo k běžným metodám vyšetřování těžkých zločinů. Po roce 1707, kdy vstoupila v českých zemích v platnost Josephina, přišla větší racionalizace. Racionalizace je mimochodem krásně děsivé slovo pro okamžik, kdy se bolest přesněji seřadí do paragrafů.

Česká praxe pracovala nejen se samotným mučením, ale i s pohrůžkou mučením. To je velmi zajímavý detail. Obviněného odvedli do mučírny, ukázali mu nástroje, představili kata a celé prostředí naaranžovali tak, aby uvěřil, že za pár minut začne skutečné trápení. Další stupeň už zahrnoval přiložení ruky mistra popravního, připoutání k žebříku nebo nasazení palečnic bez plného rozjetí nástroje. Masarykova univerzita v práci o historickém dokazování přesně popisuje, že pohrůžka mohla předcházet vlastní tortuře a že samotné použití bylo v právu omezené. Staré soudnictví velmi dobře vědělo, že strach občas pracuje levněji než železo.

Když už se v českých zemích sáhlo k plnému útrpnému právu, objevují se znovu a znovu stejné nástroje. Podle přehledu k Josephině šlo o šněrování rukou, palečnice, španělské boty, žebřík a pálení. Šněrování stahovalo provaz do svalů rukou. Palečnice drtily palce mezi dvěma plochými železy. Španělské boty sevřely holeň v železném pouzdru, často s hroty uvnitř. Žebřík tělo natahoval tak, že docházelo k vykloubení ramen a trhání svalstva. Pálení na žebříku pak zostřovalo předchozí fázi. Tohle už není katalog náhodných kuriozit. Tohle je sestavený systém postupného nátlaku. Jeden stupeň měl otevřít cestu k dalšímu. A když ani to nestačilo, pokračovalo se.

Pro česká a moravská města je zajímavé i to, že se v detailech lišila. Studie k čarodějnickým procesům na Moravě a v Čechách uvádí, že žebřík byl univerzální prostředek, ale jednotlivé soudy kombinovaly stupně tortury odlišně. Rokycany používaly palečnice a španělské boty, pak tažení za sucha a nakonec „horké trápení“. Velká Bíteš začínala rovnou žebříkem a teprve pak přidávala oheň. To je přesně ten moment, kdy dějiny přestanou být jednou velkou abstraktní „středověkou krutostí“ a promění se v mapu místních zvyklostí. Každé město mělo svůj rytmus práva, své nástroje a svou míru ochoty věřit, že pravda sedí někomu v rameni.

Soudy navíc nerozhodovaly úplně slepě. Některé skupiny byly od tortury vyňaty nebo chráněny víc než jiné. MUNI uvádí, že od mučení bývali osvobozeni příslušníci vyšších stavů, chlapci do osmnácti let, dívky pod patnáct let a starší lidé; pozdější právní úpravy přidávaly další výjimky. Univerzita Karlova pak připomíná, že předjosefínské právo zacházelo s muži a ženami rozdílně a ženy bývaly v řadě deliktů trestány mírněji. Tohle je potřeba říct bez iluzí: mučení se nerozdělovalo jen podle činu, ale i podle stavu, pohlaví a sociální váhy obviněného. Právo se rádo tvářilo jako měřítko řádu. Ve skutečnosti velmi dobře znalo hierarchii.

Konec tortury v českých zemích přišel až v rámci habsburských reforem druhé poloviny 18. století. Marie Terezie sice vydala roku 1768 Constitutio Criminalis Theresiana, která mučení ještě detailně kodifikovala a dokonce ho nechala ilustrovat, ale pod vlivem osvícenské kritiky a Josefa II. byla tortura v monarchii v 70. letech 18. století odstraněna; habsburské přehledy uvádějí rok 1776. Je to skoro ironické zakončení celé éry: než stát tenhle nástroj zrušil, ještě si ho pečlivě zakreslil do zákoníku. Jako by chtěl budoucím generacím říct: takhle přesně jsme vytahovali pravdu z lidí ven.

A teď přijde část, která bývá pro čtenáře skoro stejně zajímavá jako samotné mučení. Nejslavnější „středověké“ nástroje jsou často pozdější mýtus. Železná panna vypadá výborně v šeru, na plakátu i v turistickém muzeu. Jenže historické doklady pro její skutečné středověké používání chybějí. Studie Chrise Bishopa z Australské národní univerzity připomíná, že železná panna se v historických dokumentech objevuje až od konce 18. století a že její středověká minulost byla z velké části dodatečně vyrobená. Je to krásný příklad toho, jak si moderní doba sama vytvořila „temný středověk“ s lepším vizuálem, než jaký nabízela realita. Realita totiž často vystačila s provazem, žebříkem a šroubem. Pro návštěvníka muzea méně efektní. Pro obviněného však úplně dostatečné.

Podobně problematická je hruška úzkosti, kovový nástroj, který se v moderních popiscích rád vydává za prostředek k mučení rouhačů, čarodějnic nebo homosexuálů. Bishopova studie ukazuje, že dochované exempláře mají pochybnou provenienci, že některé jsou příliš jemně zpracované pro skutečné mučidlo a že jejich mechanismus často ani neodpovídá legendě o pomalém rozevírání uvnitř těla. Jinými slovy: i tady máme spíš pozdější temnou fantazii než spolehlivě doložený středověký standard. Muzea mučení tohle samozřejmě nerada slyší. Kovová hruška se prodává lépe než nudná informace, že většinu práce stejně odvedla kladka a soudní zapisovatel.

Právě tím je celé téma tak přitažlivé a zároveň zrádné. Lidi přirozeně táhne k nástrojům, které vypadají jako ďábelský vynález šílence. Dějiny však častěji ukazují něco jiného: mučení bývalo součástí systému, ne sbírkou bizarních hraček. Opravdu fungující prostředky byly často technicky jednoduché. Provaz, žebřík, šroub, voda, oheň, hůl. Nic z toho nepotřebovalo génia z pekla. Stačil stát, který věřil, že bolest umí vyrábět pravdu. A právě to je na starých dějinách mučení nejméně uklidňující. Nevyžadovaly monstrum. Vystačily si s úřední jistotou, že účel světí prostředky.

Když si z toho všeho odnesu jednu hlavní věc, zní dost prostě. Mučení ve starých dobách nebylo jen výron sadismu. Bylo to řemeslo moci. Starověký Řím ho používal na otroky a nepřátele, středověká Evropa na podezřelé a kacíře, české země ho v pozdním středověku a raném novověku vtělily do přesných stupňů útrpného práva a osvícenství ho nakonec z právních řádů vytlačilo jako nespolehlivé a barbarské. Nástroje se měnily, logika zůstávala dlouho stejná. Stát chtěl slyšet to, co potřeboval.

Tělo obviněného mělo posloužit jako klíč. A když se ten klíč zlomil v zámku, dlouho to nikomu nepřišlo jako dost dobrý důvod přestat.

Zdroje:

Torture | Human Rights, Psychological Effects & Prevention | Britannica

torture summary | Britannica

P. S. Dějiny občas vypadají jako slavnost, jindy jako chladná dílna na bolest. Jestli chcete podpořit další psaní malým příspěvkem, rád ho proměním v další článek o době, kdy stát věřil, že pravda leží někde mezi provazem, železem a křikem. Díky, že čtete.