Článek
13. září 1922 se ve Smyrně rozhořel požár, který dohasínal až 22. září – několikadenní inferno, jež pohltilo jádro přístavního města na egejském pobřeží. Stalo se to tři dny poté, co město (dnešní Izmir) po kolapsu řecké ofenzivy opět ovládly turecké jednotky 9. září 1922. Tím se symbolicky uzavřela fronta v Malé Asii a drama se přesunulo z bojiště do ulic.
Nejtěžší zásah utrpěly řecké a arménské čtvrti, zatímco muslimské a židovské oblasti zůstaly z velké části ušetřeny.
Požár tak nepřinesl jen konec jedné kapitoly války, ale i zlom v demografii a paměti města: kosmopolitní Smyrna se během několika dní proměnila v trosky a prchající dav. Kdo přesně požár založil však zůstává předmětem sporu.
Pád Smyrny
9. září 1922 vstoupila do Smyrny turecká kavalerie po kolapsu řecké fronty v srpnu 1922 (Büyük Taarruz, Dumlupınar) a město tím přešlo pod kontrolu nacionalistů vedených Mustafou Kemalem. Město přitom Řekové drželi od 15. května 1919, kdy v Smyrně přistály jejich jednotky v režimu poválečného rozdělení Osmanské říše; pád města v září 1922 tak symbolicky uzavřel tříleté období řecké přítomnosti v západní Anatolii.
S postupem tureckých jezdeckých sborů se řecké vojenské a civilní úřady z města stáhly a následující den do Smyrny dorazil Mustafa Kemal, čímž se změnila struktura moci a správy ve městě. 9.–10. září 1922 tak představuje jasný zlom mezi vojenskou porážkou Řecka a novým režimem v přístavu. Tento převrat poměrů zároveň otevřel cestu k rychle narůstajícímu napětí v ulicích a k civilní krizi, která se v dalších dnech dramaticky prohloubila.
Great Fire of Smyrna (záběr z italské lodi) 14.9.1922
Jak požár začal?
Kolem poledne 13. září 1922 se ve Smyrně objevilo několik současných ohnisek – první hlášení mluvila nejméně o šesti požárech u nádraží Aydın a skladišť, krátce nato o dalších kolem arménské nemocnice, Arménského klubu a stanice Cassaba. Tyto body se objevují ve zprávě šéfa městských hasičů Paula Grescoviche (přenesené do anglických souhrnů a citované v odborné literatuře).
Vítr tlačil plameny směrem k franským a řeckým čtvrtím na nábřeží a pryč od muslimských částí města, což vysvětluje, proč právě evropské a řecké domy shořely v největším rozsahu. O „čekání na správný vítr“ hovoří ve svém svědectví americký konzul George Horton i další západní svědci, jejichž výpovědi byly široce publikovány.
Hasební kapacity byly už od předchozích dnů oslabené, navíc armáda vyčlenila vojáky na pomoc až po 18. hodině a protipožární demolice začaly až kolem 20. hodiny – tedy v době, kdy už oheň postupoval souvislým pásem směrem k molům. I tuto časovou osu uvádí Grescovichova zpráva v přepisech a analýzách.
Současně platí, že přesná „nultá jiskra“ zůstává předmětem sporu: část badatelů a svědků klade odpovědnost na turecké jednotky, jiné (zejména turecké) prameny tvrdí opak nebo viní jednotlivé skupiny Řeků a Arménů. Moderní historiografie upozorňuje i na roli chaosu a zpožděné reakce úřadů.
Spor o pachatele trvá dodnes
Existují protichůdná svědectví i studie a žádný jednomyslný závěr. Přehledy k výročí i souhrnná hesla zdůrazňují, že otázka odpovědnosti zůstává otevřená a politicky citlivá. Jisté je jen to, že odpovědnost je předmětem trvalého sporu.
Západní očití svědci jako americký konzul George Horton přisuzovali žhářství tureckým vojákům; jeho kniha shromažďuje dobová svědectví a líčí cílené zapalování křesťanských čtvrtí. Podobně směřují i některé novější syntézy (např. Milton).
Naopak v tureckých či pro-tureckých výkladech se objevuje tvrzení, že oheň zapalovali arménští/řečtí pachatelé, případně že šlo o chaos, který úřady nezvládly. Často se cituje zpráva šéfa hasičů Paula Grescoviche a postoje amerického admirála M. L. Bristola, kteří vinu kladli na křesťanské obyvatelstvo a zpochybňovali vyšší počty obětí.
Akademická literatura zdůrazňuje paměťový konflikt a pluralitu narativů: Leyla Neyzi ukazuje, jak se v Turecku událost dlouho marginalizovala či vyprávěla protichůdně, což ztěžuje jednostranné uzavření sporu.
Násilí a chaos
Násilí se rozlilo městem už v prvních hodinách po pádu Smyrny a během požáru eskalovalo do chaosu – dobové záznamy popisují vraždy, rabování a útoky na řecké a arménské civilisty i paniku na nábřeží. Na intenzitu a bezohlednost situace upozorňují i americké diplomatické zprávy.
Deník námořníka z britské HMS Serapis líčí vraždy a rabování namířené proti Řekům a Arménům, zároveň zmatek tisíců lidí namačkaných u vody a improvizované záchranné akce posádek spojeneckých lodí. Záznam je uložen v Imperial War Museums jako přepis dvanáctistránkového deníku přímého svědka.
Na nábřeží se mezitím mísil oheň, dým a tlak davů s pokusy námořníků udržet pořádek a vytahovat lidi na paluby. Námořní deníky a shrnutí amerického námořnictva dokládají bezprostřední nebezpečí pro civilisty i snahu lodí oddělit uprchlíky od násilí v ulicích.
Americké FRUS k tomu dodávají rámec: „mimořádné poměry“ ve městě po ukončení kampaně vyhnaly národní a rasové vášně do krajnosti a vedly k „obecné tendenci nerespektovat posvátnost života a majetku“ – charakteristika, která vysvětluje rozsah spontánního i cíleného násilí v těch dnech.
Humanitární krize a masová evakuace
Na nábřeží se během hodin nahrnuly desetitisíce lidí a spojenecké eskadry spolu s americkými a dalšími charitami spustily improvizovanou evakuaci — s cílem dostat civilisty z hořícího města na ostrovy a do řeckých přístavů. Americké diplomatické depeše popisují, že jediným řešením je okamžité vypravení lodí a koordinace námořnictva na místě.
Rozsah byl mimořádný: prameny uvádějí odhady zhruba 150 000 až 250 000 odvezených uprchlíků. U.S. Naval History & Heritage Command shrnuje, že americké torpédoborce se podílely na evakuaci „přibližně 250 000“ osob, zatímco depeše FRUS na místě počítaly s nutností evakuovat nejméně 150 000 lidí co nejrychleji.
Operace probíhala pod časovým tlakem – nacionalistické úřady stanovily limit do 1. října 1922, po němž již evakuace neměly být povoleny. Tato lhůta rámovala taktiku námořních velitelů i pořadí odplouvajících konvojů.
V samotné Smyrně zároveň americké humanitární organizace sdružené v „Disaster Relief Committee“ vydávaly přes 20 000 přídělů denně a sháněly tonáž, zatímco americká námořní jednotka držela pořádek na molech; na moři se postupně zapojily i britské, francouzské a italské síly a řecké lodě k vlastní přepravě. Výsledkem byl rychlý odsun statisíců civilistů z bezprostředního ohrožení.
Jak se to povedlo?
US Navy na místě řídil evakuaci velitel torpédoborce Edsall, Cdr. Halsey Powell. Po 16. září 1922 byl nejvyšším americkým námořním důstojníkem u Smyrny a koordinoval nasazení amerických torpédoborců na molech i v rejdě.
Asa Kent Jennings z YMCA rozběhl praktickou organizaci odvozů – sháněl tonáž a tlačil na zapojení řeckých lodí; paralelně spojenečtí námořní velitelé řešili povolení, aby řecké parníky mohly vplout do přístavu pro uprchlíky.
Turecké nacionalistické úřady stanovily pevný limit: evakuace pouze do 1. října 1922. Tenhle „deadline“ donutil Powella i civilní pomoc zrychlit obrátky, nasadit kyvadlové plavby a protlačit rozhodnutí přes váhající vlády.
Dvojice Powell–Jennings tak fakticky prolomila nečinnost mocností: Powell na místě pružně jednal – někdy i „na hraně“ instrukcí – a Jennings dodával kontakty, improvizaci a vyjednávání s řeckou stranou. Právě to spojení velení US Navy a civilní iniciativy umožnilo rozjet lodní most včas.
Mezinárodní reakce
Valné shromáždění Společnosti národů 19. září 1922 poděkovalo Fridtjofu Nansenovi a výslovně jej vyzvalo, aby pokračoval v práci pro uprchlíky z Malé Asie. Tím mu dalo politické krytí i mandát jednat s vládami a humanitárními organizacemi napříč regionem.
Na tento krok záhy navázala Rada Společnosti národů 4. října 1922 praktickými opatřeními k propojování ženevských struktur s Nansenovým úřadem a terénní pomocí. Mandát tak získal jasný institucionální rámec.
Současné akademické práce shrnují, že Nansen byl právě 19. září 1922 shromážděním pověřen koordinací pomoci uprchlíkům z Malé Asie, což urychlilo mezinárodní reakci na krizi po pádu Smyrny.
Dopad a paměť
Lausanne (1923) z katastrofy udělala definitivní zlom: „Výměnná“ úmluva VI stanovila od 1. května 1923 povinný přesun řeckých pravoslavných z Turecka a muslimů z Řecka. Tím právně stvrdila už probíhající útěk a znemožnila návrat bez výslovného souhlasu obou vlád. Výměna byla součástí poválečného urovnání a doprovázela mír uzavřený 24. července 1923.
Důsledek byl demograficky drtivý: řecké a arménské komunity ze západní Anatolie prakticky zmizely a „Smyrna“ se v paměti diaspory proměnila v traumatickou „katastrofu“, zatímco nová republika budovala „Izmir“. Už současníci mluvili o masovém transferu obyvatel; přehledy a encyklopedie shrnují, že obě strany se dohodly na výměně svých menšin a tím završily odsun křesťanského obyvatelstva z Malé Asie.
Město se začalo fyzicky rodit znovu: v letech 1924–1925 připravili René a Raymond Danger s konzultantem Henrim Prostem regulační plán pro spáleniště – široké osy, nové bulváry, modernistické zónování. Plán schválila izmirská radnice a stal se základem poválečné přestavby.
Paměť události zůstává rozštěpená. V řeckém a arménském prostředí převládl obraz násilného vykořenění a zániku kosmopolitního přístavu; v tureckém vyprávění dominuje rámec „osvobození“ a zrodu moderního města. V posledních letech se objevují práce, které otevřeně popisují, jak oheň i následná výměna obyvatel proměnily nejen mapu, ale i symbolický jazyk města – z „Smyrny“ s levantskou směsí na „Izmir“ republikánské éry.
