Článek
Mladý talent pod křídly systému
Vladimír Babula se narodil 24. července 1919 v Uherském Brodě. Pocházel z prostředí, které věřilo v ideály sociální rovnosti, solidarity a společenské změny. Sympatie k levicovým myšlenkám tehdy nebyly v chudších vrstvách výjimkou. První republika nabízela svobodu, ale jen těm, kteří si ji mohli dovolit. Babula vyrůstal v době, kdy se o šancích nemluvilo – rozdělovaly se.
Když nacistické Německo obsadilo Československo, měl teprve dvacet let. Místo plánů na život přišlo ohrožení, které zasáhlo celou jeho generaci. Odešel do exilu ve Švýcarsku, kde přežil válku, zatímco doma mizeli lidé v transportech, věznicích a na popravištích. Pro mnohé byl útěk zbabělostí, pro něj to byla nutnost – volba mezi přežitím a umlčením.
Po válce se vrátil s nadějí, že osvobozené Československo naplní to, co mu bylo dřív upřeno. Že nový režim vytvoří spravedlivější společnost. Měl vzdělání, zkušenost z emigrace i politické přesvědčení, které ladilo s novým směřováním země. Zdálo se, že doba mu konečně přeje.
Realita ale byla jiná.
Redaktor, který snil o hvězdách
Po návratu z exilu začal Vladimír Babula hledat své místo ve společnosti, která se rychle měnila. Vystřídal několik zaměstnání – pracoval jako ilustrátor, grafický technik i v redakčním prostředí. Záhy zakotvil v oblasti, která spojovala jeho výtvarné nadání s vírou v budoucnost: v mládežnických technických časopisech, zejména v Mladém technikovi, později přejmenovaném na Vědu a techniku mládeži. V redakci působil dlouhá léta, včetně pozice šéfredaktora.
Vedle redakční práce se věnoval i psaní. Fascinovala ho věda, technika a možnosti, které by mohly otevřít nové horizonty. Svou představivost směřoval k vesmíru a budoucnosti, ale jeho literární tvorba musela projít přes úzký filtr ideologického schválení. Psát se smělo jen o světech, kde vládl klid, pořádek a kolektiv. Individualita, pochybnosti nebo hledání pravdy byly nežádoucí.
Babula přesto psal. Téměř všechny jeho knihy byly zařaditelné jako vědecko-fantastické – žánr, který tehdy sloužil nejen k popularizaci techniky, ale i k propagandě. Příběhy konstruoval podle pravidel, která mu byla určena. Futuristický mír byl vykreslován bez svobody, věda měla vítězit bez možnosti klást nepříjemné otázky.
Jeho knihy mohly vycházet, pokud byly dostatečně poplatné režimu. Pokud byly „bezpečné“. Svět, o kterém psal, měl být lepší než ten skutečný – ale jen tehdy, když nevzbuzoval pochybnosti o systému, který ho dovolil publikovat.
Když ideály ochrnou – realita 50. let
V 50. letech vládla v československé kultuře všudypřítomná kontrola. Každý autor, každý redaktor i ilustrátor věděl, že jeho práce je pod dohledem. Stačilo jedno slovo mimo povolený rámec, a kariéra mohla skončit během týdne. Nešlo jen o zákaz publikace. Hrozilo vyhození z práce, vymazání z veřejného prostoru, zákaz tvorby, ztráta obživy. V některých případech i vězení.
Vladimír Babula tvořil pod touto tíhou. Věděl, že jeho příběhy o budoucnosti nesmí obsahovat nic, co by mohlo být čteno jako narážka na přítomnost. Utopie musely být přesně takové, jaké režim vyžadoval: pokrokové, kolektivní, ideologicky loajální. Technický vývoj ano. Kritické myšlení ne. Fantazie byla tolerována jen tehdy, pokud posloužila jako nástroj propagandy.
Babula psal pro mládež, a to znamenalo ještě přísnější pravidla. Výchova dětí byla v rukou státu a literatura pro mládež byla součástí výchovného aparátu. Každá kniha, každé číslo časopisu muselo být v souladu s „výchovou socialistického člověka“. Příběhy nemohly zpochybňovat autoritu, režim ani zřízení. Vše muselo vést ke stejnému závěru – že jediná možná budoucnost je ta, kterou ukazuje strana.
Babula se tomuto tlaku přizpůsobil. Ne proto, že by věřil v systém bez výhrad, ale protože psát jinak prostě nebylo možné.
Knihy, které budily neklid
Oceánem světelných roků
Jedním z Babulových nejvýraznějších děl je trilogie shrnutá v knize Oceánem světelných roků. Děj se odehrává v budoucnosti, kde mezihvězdné cestování a kolektivní úsilí údajně odstranily války, chudobu i lidskou sobeckost. Mělo jít o modelový svět podle představ tehdejší ideologie – pokrok bez konfliktu, mír bez otázek.
Přesto se v původních verzích jednotlivých částí (Signály z vesmíru, Planeta tří sluncí, Přátelé z Hadonoše) objevovaly pasáže, které vybočovaly z předem daného rámce. Babula psal o vnitřních pochybnostech hrdinů, o napětí mezi pravdou a poslušností, o osobním selhání i nesouladu mezi kolektivním zájmem a morálkou. Tím narazil. Jeho texty byly označovány za „odchylující se od socialistické linie“ nebo „nepřiměřeně fantazijní“ – právě proto, že se pokusily zobrazit člověka, ne figurínu.
Režim očekával, že literatura nabídne odpovědi. Babula – přestože omezený – dokázal klást otázky.
Kdyby přišli Marťané
Ve spolupráci s Rudolfem Fauknerem vznikla kniha Kdyby přišli Marťané aneb Průvodce po Zeměkouli pro návštěvníky z vesmíru. Záminkou bylo popularizovat přírodní vědy pomocí pohledu zvenčí – očima fiktivních mimozemšťanů. Výsledkem ale nebyl jen populárně-naučný text. Babula s Fauknerem v knize nenápadně zpochybňovali řadu samozřejmostí, které režim hlásal jako nezpochybnitelné pravdy. Dělali to vtipně, ale účinně. Právě proto kniha budila pozornost nejen čtenářů, ale i cenzorů. Její vydání bylo několikrát odloženo, upravováno a schvalováno s podezřením.
Ukazovala totiž jinou možnost. A to bylo víc, než bylo povoleno.
Nadšení přetavené v prázdnou rutinu
Babula zpočátku věřil, že vědeckofantastická literatura může pomoci formovat mladé lidi, podněcovat jejich myšlení a probouzet zájem o vědu i společnost. Místo toho se jeho knihy staly návodem, jak správně myslet, jak nevybočit, jak nepokládat otázky, které by mohly bolet.
V jeho příbězích nebyly války. Ale byly tam nové zákopy – neviditelné, ideologické, vedené proti každé pochybnosti.
Jeho knihy, tehdy opakovaně vydávané, později upadly. Generace, pro kterou byly psány, poznala, že neukazovaly budoucnost, ale jen její povolenou karikaturu. Nabízely naději, ale takovou, která nevedla k ničemu skutečnému. Byly dokladem doby, která nedovolila lidem svobodně myslet, snít ani hledat.
Cenzura a autocenzura ničí jednu ze základních lidských hodnot – svobodu ptát se. Babula to věděl. A přesto, nebo právě proto, psal dál.
Tiché vzdory a hořká mementa
Vladimír Babula se nikdy nepostavil režimu otevřeně. Nebyl perzekvovaný, nebyl souzen, nepsal petice. Jeho odpor měl jinou podobu. Byl skrytý, tichý, nenápadný – a právě proto tak výmluvný.
Ve svých knihách dokázal ukrýt to, co jinak nebylo možné říct nahlas. Postavy, které se rozhodovaly mezi loajalitou a pravdou. Situace, v nichž kolektivní zájem znamenal osobní ztrátu. Nevěřil v revoluci, ale věřil ve význam detailu – v sílu příběhu, který si čtenář mohl přečíst jinak, než bylo zamýšleno. V jeho textech zůstával prostor pro pochybnost. A to bylo samo o sobě nebezpečné.
Režim se snažil vymýtit všechno osobní, všechno individuální. Všechno, co mohlo připomenout, že za ideologickými frázemi stále existuje člověk. Babula se tomuto tlaku nepodřídil úplně. Nepřestal psát, ale v jeho psaní zůstával záznam o době, která nutila lidi přestat být lidmi.
Z dnešního pohledu jeho knihy nejsou literárně přelomové. Nejsou výrazem statečného odporu. Ale jsou svědectvím o tom, jak se v systému, který kontroloval i myšlenku, dalo vzdorovat – bez slov, bez výkřiků, ale s vytrvalostí.
To je možná ten nejcennější memento celého jeho díla.
Temný otisk dějinné éry
Vladimír Babula zemřel předčasně. Zemřel jako autor, kterému bylo přiděleno úřední poslání: vychovávat mládež k optimismu, víře v pokrok a poslušnosti vůči režimu. Ve skutečnosti jeho život i dílo dnes slouží jako připomínka, co všechno může literatura ztratit, když se z ní stane nástroj mocenské výchovy.
Zůstává po něm otázka: kolik lidí psalo s talentem, ale bez svobody? Kolik dětí vyrostlo s tím, že pravdu nesmí hledat, ale jen přijímat? Co měla být cesta k poznání, se stalo cestou k poslušnosti.
Literatura může být oporou, inspirací, kritickým zrcadlem společnosti. Ale pokud je podřízena strachu, stává se prostředkem k umlčování. Babula zůstává symbolem toho, jak lehce lze i fantazii zbavit smyslu. Neodmítl psát. Ale musel psát tak, aby to nikoho nezneklidnilo.
Jeho příběh není tragédií jednotlivce. Je to důkaz, že kultura bez svobody není kulturou. Je to nástroj. A nástroje nekladou otázky.
Zdroje: Vladimír Babula – Wikipedie
