Článek
V sobotu večer 17. listopadu se Praha naučila nový zvuk. Ne jazz, ne tramvaje, ale těžké boty na kostkách a křik lidí, kteří ještě odpoledne nesli v ruce jen svíčku a transparent. Demonstrace, která měla být pietou za zabitého studenta z roku 1939, skončila obušky, štíty a honičkou po bočních ulicích. Zůstaly modřiny, strach a pocit, že režim tentokrát přestřelil. Stovky zraněných, šok mezi studenty, šepot o tom, jestli někdo nezemřel.
Další den se informace šíří rychleji než oficiální média. Vysokoškolské koleje, byty, kanceláře, divadelní šatny. Lidi si půjčují telefonní linky, přepisují výpovědi, nosí na papírcích jména svědků. Na jedné straně stranický tisk, který mluví o „výtržnících“. Na druhé straně šedý, zakouřený byt, kde se potkávají lidi z disentu a kultury a začínají si říkat: takhle to nemůžeme nechat.
Divadla jsou v téhle době něco mezi útočištěm a pololegálním fórem. Herci mají jméno, sály mají publikum a budovy mají dveře, které se dají zavřít. Někdo navrhne Činoherní klub. Je to malý prostor v centru, kde se roky hrály „hraniční“ inscenace a scházeli se lidi, co byli s režimem na nože, ale veřejně se to neříkalo. Teď má posloužit jinak: jako místo, kde se rozbitý víkend slepí do něčeho, co má název, mluvčí a požadavky.
Je neděle 19. listopadu 1989. Venku se šíří zprávy o stávkové pohotovosti, ulicemi proudí lidé, kteří už nečtou jen Rudé právo, ale taky letáky od studentů. U Činoherního klubu se schází herci, signatáři Charty, studenti, novináři z „druhé linie“. Nejde se na představení. Jde se vymyslet, co bude dál. Právě v tenhle večer vzniká v Činoherním klubu Občanské fórum, které má dát hlas všem, kdo režimu už nevěří ani slovo.
Od mlácení na Národní k zakouřenému sálu v divadle je to jen dva dny. Mezi těmito dvěma večery se láme pocit: z vyděšené společnosti se začíná stávat společnost, která se organizuje. A Činoherní klub je ten večer něco jako improvizovaná řídicí místnost. Neoficiální, přeplněná, chaotická. Ale poprvé za dlouhou dobu je to místo, kde se moc bojí toho, co se uvnitř řekne, víc než lidi uvnitř toho, co udělá moc.
Logo OF
Kdo přišel do klubu?
V tom sále to nebyla „delegace lidu“, ale spíš mozaika, která by se na jedné oficiální schůzi režimu nikdy nesešla. U stolů seděli lidé, které normalizace držela roky na okraji: signatáři Charty 77, filozofové, faráři bez kostelů, dramatik na indexu, herecké hvězdy bez televizních rolí. Vedle nich studenti, kteří ještě před týdnem řešili zkoušky a koleje, a teď nosili zprávy z fakult a plánovali stávky.
Podle přepisu „Občanské fórum, den první“ patřili k těm, kdo toho večera v Činoherním klubu mluvili nebo byli výslovně osloveni, Václav Havel, Jiří Dienstbier, Dana Němcová, Petr Pithart, Ladislav Hejdánek a kněz Václav Malý – tváře disentu, které režim roky sledoval, vyslýchal a házel z práce. V hledišti a zákulisí byli herci Činoherního klubu, lidé z techniky, dramaturgové, kteří najednou neřešili premiéru, ale budoucnost státu.
Tahle směs nebyla náhodná. Občanské fórum od začátku spojovalo různé proudy opozice – chartisty, nezávislé intelektuály, kulturní scénu i začínající studentské vůdce – do jednoho prostoru, kde se museli naučit mluvit nahlas a spolu. Někdo přišel z bytových seminářů filozofie, někdo z kostela, někdo z manifestace na Albertově. Všichni ale cítili, že ve chvíli, kdy se v malém divadle tajně zakládá něco nového, už nejde o jejich malý okruh. Jde o to, jakou podobu bude mít hlas těch, kdo mají plné zuby posledních dvaceti let.
Večer v Činoheráku krok za krokem
Na začátku to nevypadá jako žádná „historická schůze“, spíš jako nervózní porada. Lidi přicházejí pozdě, někdo si ještě šeptem předává čerstvé zprávy z ulic, v sále je zakouřeno, nikdo pořádně neví, kdo to vlastně vede. Někdo navrhne, aby se jednání nahrávalo – starý magnetofon na stole, šustění pásku. Právě z tohohle záznamu vznikl později editovaný přepis „Občanské fórum, den první“, který dnes umožňuje sledovat večer v Činoherním klubu skoro minutu po minutě.
První hodiny jsou směs chaosu a improvizace. Mluví se přes sebe, skáče se od emocí k technikáliím. Kdo bude mluvčí? Jak oslovit veřejnost? Jak pojmenovat to, co se rodí? V přepisu je slyšet, jak se rodí i samotný název – návrh „Občanské fórum“ se objevuje mezi jinými variantami a postupně získá tichý, ale jasný souhlas většiny v sále. Někomu to zní moc obecně, jiný naopak oceňuje, že to není další „fronta“ ani „strana“, ale něco otevřenějšího.
Když se čte návrh provolání, atmosféra zhoustne. Každé slovo se váží na lékárnických vahách: má to být dost tvrdé, aby šlo o víc než petici, ale ne tak radikální, aby druhý den přijely před divadlo antony. Padá řada připomínek – někdo chce ostřejší odsouzení zásahu na Národní, jiný varuje, že příliš konfrontační tón může ohrozit studenty a lidi v regionech. Z přepisu je vidět, jak se text Provolání Občanského fóra několikrát upravuje přímo v průběhu schůze – na stole se dopisují věty, škrtají slova a hledá se rovnováha mezi odvahou a opatrností.
Do toho všeho prosvítá dvojí nálada. Strach – že někdo v sále je od StB, že se dveře kdykoli otevřou a jednání skončí razií. Euforie – že se po letech šeptání v kuchyních najednou mluví nahlas, do sálu, před svědky i magnetofon. Lidé si skáčou do řeči, smějí se nervózním vtípkům, hádají se o formulace. Není to ani čistý heroismus, ani čistý plán. Je to improvizovaný pokus dát tvar něčemu, co se stejně valí ulicemi – jen teď má poprvé dostat hlas, text a podpisy.
Leták Občanského fóra s instrukcemi k organizaci generální stávky 27. 11. 1989.
Provolání a požadavky
Když se večer v Činoherním klubu přestalo mluvit jen „do kruhu“ a přišel čas říct něco nahlas celé zemi, dostal ten chaos podobu provolání. Nebyl to program na desítky stran, spíš destilát toho, co ty dny viselo ve vzduchu. Text Provolání Občanského fóra z 19. listopadu 1989 – zveřejněný přes Činoherní klub – požadoval prošetření zásahu proti studentům na Národní třídě, propuštění politických vězňů a zahájení dialogu o zásadních politických změnách v zemi.
V provolání je cítit, že autoři dobře věděli, komu čelí. Neříká se ještě přímo „demontujte režim“, ale požadavky míří přesně do jeho nervových center: násilí policie, monopol moci, umlčená opozice. Vyzývá se k vyšetření a potrestání těch, kdo dali rozkaz mlátit studenty, k ukončení politických procesů a k otevření médií. Jazyk je relativně střízlivý, ale politicky ostrý – žádná prosba o „drobnou reformu“, spíš jasný vzkaz, že pravidla hry se budou muset přepsat.
V přepisu „Občanské fórum, den první“ je vidět, jak se o formulace vedl boj. Některé věty se zjemňují, jiné naopak zostřují. Debata o tom, zda mluvit o „dialogu“ nebo o „požadavku“, ukazuje typické dilema těch dnů: jak říct „konec vlády jedné strany“, aniž by to druhý den skončilo obušky v divadle. Už tenhle první text ale nastavuje rámec, ze kterého už se režim nedokáže vykroutit – připouští-li jednání, musí jednat s někým, kdo mluví tímhle jazykem.
Jak se z OF stala hlavní adresa revoluce
To, co v neděli v noci začalo jako prohlášení z malého divadla, se během pár dnů změnilo v něco, co připomínalo neformální ústředí země. ČT24 připomíná, že Občanské fórum se už v poslední listopadové dekádě 1989 stalo klíčovým partnerem komunistického režimu při jednání o předání moci a zároveň hlavním politickým zastřešením generální stávky 27. listopadu.
OF začalo okamžitě fungovat jako rozbočovač. Do Prahy proudily zprávy z univerzit, továren a měst, kde vznikala místní občanská fóra a stávkové výbory. V Bartolomějské seděli ještě nedávno vyšetřovatelé, v Laterně magice a dalších centrech se teď psaly instrukce, tiskly letáky a domlouvaly kontakty na regiony. Telefonní seznamy byly stejně důležité jako velká slova o svobodě – bez spojení na fabriky, školy a odbory by zůstalo OF jen pražským klubem.
Generální stávka 27. listopadu je moment, kdy se ukáže, že to není jen „parta disidentů a herců“. Dvouhodinové zastavení práce po celé zemi – s hesly typu „konec vlády jedné strany“ a „svobodné volby“ – dává Provolání OF konkrétní sílu. Média, která ještě před týdnem točila hlavně oficiální tiskovky, teď přenášejí obrazy zaplněných náměstí a rozhovory s lidmi, kteří mluví jazykem OF. Rozhlas, televize a zahraniční média začínají v těch dnech brát OF jako hlavního mluvčího „ulice“, režim zase jako partnera, s nímž se musí domluvit, pokud nechce riskovat otevřený kolaps.
Během pár dnů se tedy stane něco, co by ještě začátkem listopadu znělo jako špatný vtip: kdo chce něco vyjednávat o budoucnosti Československa, jde za hnutím, které se narodilo v malém sále Činoherního klubu. Strana, která desítky let diktovala, s kým se smí mluvit a o čem, najednou sedí u stolu s lidmi, které ještě nedávno vyslýchala jako „nepřátele socialismu“. A právě to dělá z Občanského fóra „hlavní adresu“ revoluce – ne proto, že by mělo razítko, ale proto, že se přes něj najednou vedou všechny důležité linky.
Jednání s mocí: Adamec, Čalfa a sebevědomé OF
Když se disidenti a herci z Činoheráku poprvé vydali do oficiálních prostor moci, nebyla to žádná elegantní výměna vizitek. Havel a spol. přicházejí do budov, kam dřív zvali jen na výslechy nebo stranické porady – Strakova akademie, Obecní dům, kanceláře Národní fronty. Fotografie z archivu Českého rozhlasu zachycují setkání delegace Občanského fóra s předsedou federální vlády Ladislavem Adamcem 26. listopadu 1989 v Obecním domě: na jedné straně premiér a aparát Národní fronty, na druhé představitelé OF v čele s Václavem Havlem.
Opozice nemá žádnou dlouhou diplomatickou praxi – její „škola jednání“ byly výslechy, petice a bytové semináře. Přesto u stolu nepůsobí jako prosebníci. Záznamy a svědectví popisují, jak Havel mluví klidně, ale neuhýbá: žádá vyšetření zásahu, svobodu médií, svobodné volby v dohledné době. Adamec se snaží působit státnicky, nabízí dílčí ústupky a zároveň varuje před generální stávkou. Rozhovory už ale nejsou o tom, zda se něco změní, ale jak rychle a kdo to bude řídit – a OF v těch jednáních vystupuje jako „hlas veřejnosti“, ne jako malá petiční skupina.
Důležitou roli v zákulisí hraje i Marián Čalfa – do té doby nenápadný komunistický funkcionář, který bude za pár týdnů stát v čele vlády národního porozumění. Na jednáních se postupně profiluje jako prostředník mezi starým režimem a novou mocí. Opozice s ním sice nemá žádné romantické iluze, ale chápe, že bez lidí, kteří znají strukturu státu, se rychlý přechod moci neudělá. V kombinaci s tlakem ulice, generální stávkou a mezinárodním kontextem sedí u jednoho stolu starý režim, lidé z disentu a muž, který už přemýšlí, jak z obou světů poskládat novou vládu.
Vrchol moci: volby 1990 a heslo „OF je pro všechny“
Na jaře 1990 se z improvizovaného krizového štábu stává plnohodnotný volební hráč. OF zakládá kandidátky, přetahuje osobnosti z disentu, kultury i regionů, řeší, kdo půjde do federálu a kdo do národních rad. Kampaň jede na jednoduché, ale silné myšlence: „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“ – heslo, které podle dobových materiálů patřilo k hlavním sloganům hnutí v roce 1990.
Výsledek je drtivý. Ve volbách do České národní rady v červnu 1990 získalo Občanské fórum zhruba 49,5 % hlasů, tedy téměř polovinu všech voličů v českých zemích, a stalo se jasným vítězem prvních svobodných voleb; obdobně dominovalo i ve federálních volbách. Účast přesahuje 95 %, lidi berou volební lístky jako potvrzení, že listopad nebyl jen „velká demonstrace“, ale skutečný začátek nové éry.
OF se tím dostává na absolutní vrchol moci. Je u vlády, má premiéra v Praze, významný vliv v federální vládě, ovlivňuje obsazení klíčových postů v médiích, diplomacii i státní správě. Z původní „adresy revoluce“ se stává adresa, kam chodí lobbovat ti, kdo chtějí něco prosadit v novém režimu – od podnikatelů po nové starosty. Právě tahle fáze, kdy hnutí ještě drží a přitom už v něm zrají spory o směřování, je pro Občanské fórum vrcholem – i začátkem konce.
Oficiální volební lístek č. 7 pro volby do Sněmovny lidu, červen 1990, kandidátka OF.
Rychlý rozpad: od OF k ODS a dalším stranám
Euforie nevydrží dlouho. Jakmile se z revolučního štábu stane normální politická síla, začne se ozývat stará známá otázka: kdo vlastně rozhoduje a za koho mluvíme. V Občanském fóru se potkávají liberálové, konzervativci, bývalí socialisté, zelení, katolíci, podnikatelé i lidi, kteří by nejradši žádné „strany“ nikdy neviděli. Dokud šlo o to zbavit se vlády jedné strany, šlo to zamést pod koberec. Jakmile ale OF sedí u vlády a má rozpočet, resorty a funkce, začnou se rozdílné vize řezat naplno.
Na jedné straně se prosazuje ekonomický a mocenský pragmatismus – tváří téhle linie se stává Václav Klaus, který mluví o trhu, privatizaci a potřebě jasné pravicové strany. Na druhé straně stojí „občanské“ křídlo, kolem lidí jako Jiří Dienstbier nebo Petr Pithart, které víc řeší občanskou společnost, důraz na hodnoty, opatrnější přístup k ekonomickým šokům. Pro jedny je OF jen dočasná přechodová platforma, kterou je potřeba co nejrychleji nahradit klasickými stranami. Pro druhé je to skoro posvátný symbol listopadu, který by se neměl rozbít jen kvůli frakcím.
Spory se rychle mění v otevřený rozchod. ČT24 připomíná, že už v roce 1991 se Občanské fórum rozpadlo na dvě hlavní formace: Občanskou demokratickou stranu (ODS) vedenou Václavem Klausem a Občanské hnutí (OH) pod vedením Jiřího Dienstbiera. OF jako široké hnutí tím de facto končí, zůstává po něm jen značka a vzpomínka. Vítězí logika stranické politiky – přehledné programy, jasné vedení, tvrdší vnitřní disciplína.
Pro běžného voliče to najednou znamená, že „ta parta z revoluce“ už není jedna. Lidi, kteří stáli vedle sebe na balkoně během listopadu, se teď přetahují o to, kdo je „pravý dědic“ Občanského fóra. Hnutí, které se ještě v roce 1990 prezentovalo heslem „OF je pro všechny“, mizí z mapy během několika měsíců – zůstávají po něm strany, které se už vůbec netváří, že jsou pro všechny. A to je možná největší ironie příběhu: systém, proti kterému se OF zrodilo, byl jednou pro vždy pryč, ale zároveň s ním zmizela i představa, že společnost může mít jednu společnou „adresu“ pro své naděje a vztek.
