Článek
Dne 20. listopadu 1998 v 06:40 UTC odstartoval z kosmodromu Bajkonur na raketě Proton-K modul Zarja (FGB) – první díl Mezinárodní vesmírné stanice. Byl naveden na nízkou oběžnou dráhu se sklonem 51,6° a tím reálně začala montáž ISS na oběžné dráze.
Zarja je válec dlouhý zhruba 12,6 metru, široký 4,1 metru a po natankování váží kolem 19,3 tuny. Na bocích má dvojici solárních panelů, které v začátcích dodávaly asi 3 kW elektrického výkonu, uvnitř tlakovaný prostor pro náklad a na trupu tři aktivní dokovací uzly pro další moduly a lodě.
Jméno „Zarja“ znamená v ruštině „úsvit“ nebo „svítání“ – NASA i Roskosmos ho oficiálně překládají jako „Sunrise“. Nebyl to ale čistě ruský projekt: modul postavilo moskevské středisko Chruničev, financovala ho NASA a formálně jde o americkou část stanice, i když byl vypuštěn ruskou raketou. Konstrukčně vychází z dřívějších sovětských modulů FGB, které létaly u stanic Saljut a Mir.
V prvních měsících a letech plnila Zarja tři klíčové role: hlavní zdroj elektřiny, nádrž paliva pro korekce dráhy a „řídicí kabina“ pro orientaci celé ISS. Teprve o dva týdny později za ní přiletěl americký modul Unity, který se k ní připojil v rámci mise STS-88. Od toho okamžiku se z osamělého válce na orbitě začala skládat stanice, jak ji známe dnes.
Proč první byla ruská „krabice“ placená Amerikou?
Původní americký plán se jmenoval Space Station Freedom a počítal s čistě americkými moduly. Po rozpadu SSSR se ale ukázalo, že rozpočet Freedomu je neudržitelný a Kongres začal projekt škrtat. NASA proto v první polovině 90. let spojila síly s Ruskem a Freedom se přetavil do společné International Space Station – s ruskými moduly v jádru.
Zarja vznikla v Státním kosmickém vědeckovýrobním centru M. V. Chruničeva v Moskvě, které mělo dlouhou zkušenost s moduly FGB (např. pro Mir). Konstrukce nevznikala od nuly: šlo o upravený, mnohokrát prověřený sovětský hardware, schopný rychlejší výroby než nově navrhovaný americký servisní modul „Bus-1“.
Projekt ale platila NASA. Spojené státy se s Ruskem dohodly, že si modul objednají jako „hotový výrobek“ – včetně startu na raketě Proton. Odhady nákladů se pohybují kolem 190–220 milionů dolarů, přičemž vlastnická práva k Zarje náleží USA, i když je fyzicky součástí ruského segmentu a byla vypuštěna ruskou infrastrukturou.
Pro NASA to byl kompromis: ruský modul byl levnější, rychlejší a méně rizikový než vyvíjet nový americký „Bus-1“ od nuly. Pro Rusko to byla otázka přežití kosmického sektoru v době ekonomického kolapsu – peníze z kontraktu na Zarju pomohly udržet výrobu a týmy v Chruničevu i v RKK Eněrgija. Evropská kosmická agentura to později otevřeně označovala za typický příklad „win-win“ dohody po studené válce: Američané získali hotový modul, Rusové stabilní financování.
Výsledek byl paradoxní: první kostka Mezinárodní vesmírné stanice je ruský modul, který papírově patří Američanům. Z politického hlediska to byl symbol partnerství, z praktického hlediska i ukázka závislosti – už v začátku stanice se obě strany navzájem uvázaly tak, že bez druhé se ISS stavět nedala.
Záběr na Zarju přibližující se k raketoplánu Endeavour a modulu Unity v prosinci 1998.
Rodokmen Zarji: od tajného vojenského hardwaru ke „kosmickému náklaďáku“
Zarja stojí na platformě FGB – Funkcionalno-gruzovoj blok (Functional Cargo Block). Ten vznikl v 70. letech jako servisní a nákladní modul pro sovětskou loď TKS, určenou k zásobování vojenských stanic Almaz. TKS se skládala z návratové kabiny VA a FGB; obě části byly schopné samostatného letu.
FGB se v praxi osvědčil: jeho odvozeniny létaly u stanic Saljut 6 a 7 a později tvořily základ celé řady modulů stanice Mir – například Kvant-2, Kristall, Spektr a Priroda využívaly technologii TKS/FGB jako nosnou konstrukci a servisní část.
Stejná logika se pak přenesla do ISS: Zarja je FGB pro ISS, tedy tlakovaný nákladní modul s pohonem, zásobami paliva, elektrickým systémem a dokovacími uzly. Sověti a později Rusové prostě vzali ověřený „blok“ z vojenského programu a NASA si ho objednala jako první kostku nové mezinárodní stanice.
FGB technologie se objevila i v utajenějších projektech. Prototyp orbitální zbraně Polyus/Skif-DM, určený k testování laseru proti družicím, nesl vlastní FGB jako servisní sekci – se solárními panely, motory a systémem řízení, odvozeným z plánovaného jádra stanice Mir-2. Část know-how z Polyusu a Miru se tak nepřímo propsala i do konstrukce Zarji.
A nakonec Nauka: dnešní ruský laboratorní modul ISS je postaven na korpusu FGB-2, tedy záložní Zarji. Jeho stavba začala jako kopie prvního modulu ISS, byla kolem roku 1998–1999 zmražena zhruba na 70 % a teprve po letech rozhodli Rusové, že z něj udělají samostatný vědecký modul. Do vesmíru odstartoval v roce 2021 – o víc než dvacet let později než „první sestra“ Zarja.
Co Zarja uměla
Zarja byla navržená jako autonomní servisní modul: měla vlastní pohon, orientační systém, elektřinu i skladovací prostor. Dva výsuvné solární panely o rozměrech přibližně 10,7 × 3,35 metru dodávaly v začátcích kolem 3 kW výkonu, energii ukládalo šest Ni-Cd baterií. To stačilo k napájení její avioniky, systémů řízení i základní podpory pro později připojené moduly.
Na trupu má Zarja až 16 vnějších nádrží s více než 6 tunami paliva (UDMH + N2O4). Hlavní motorový systém tvoří dvojice velkých motorů pro změny dráhy a soustava menších manévrovacích trysek pro orientaci (roll/pitch/yaw) a drobné korekce. V prvních letech sloužila Zarja jako hlavní „tahač“ ISS – pravidelně zvedala stanici na vyšší oběžnou dráhu, než tuto roli převzala převážně Zvezda a nákladní lodě Progress.
Původní plán počítal s tím, že Zarja bude samostatně fungovat zhruba 6–8 měsíců do připojení dalších modulů a služebního bloku. Ve skutečnosti v roli prozatímního řídicího modulu – s vlastním pohonem, stabilizací a napájením – držela stanici skoro dva roky, než se plnohodnotné řízení přesunulo na Zvezdu a další prvky ruského segmentu.
Dnes jsou hlavní motory Zarji odstavené a velká část paliva slouží jako zásoba pro systémy modulu Zvezda, které zajišťují korekce dráhy a orientaci celé ISS. Solární panely Zarji už nejsou hlavním zdrojem energie, protože tuto roli převzaly velké americké nosníky s bateriemi, ale modul dál funguje jako tlakovaný sklad – uvnitř jsou náhradní díly, zásoby a vybavení, které se nevešlo jinam. Ze „strojovny a baterky“ se tak postupně stal hlavně kosmický náklaďák, který ale pořád drží v útrobách hardware, na němž se ISS rozběhla.
První stavební krok: spojení Zarji a Unity
Druhá část ISS – americký modul Unity (Node 1) – odstartovala 4. prosince 1998 na palubě raketoplánu Endeavour při misi STS-88. Unity je šestiuhelníkový spojovací uzel se šesti bočními porty a dvěma na ose, navržený jako rozbočovač amerického segmentu stanice. Astronauti ho po dosažení oběžné dráhy uchopili robotickou paží raketoplánu a mechanicky připojili k čelnímu uzlu Zarji – tím vzniklo první trvalé spojení dvou modulů ISS.
Uvnitř Unity už byly od startu nainstalované systémy podpory života, kabeláže a potrubí, ale jen v základní podobě: šlo hlavně o průchozí tunel a rozvodnou skříň pro budoucí moduly. V rámci STS-88 proběhly tři výstupy do volného prostoru, během nichž astronauti propojili Zarju a Unity svazky kabelů, potrubí a dodatečnými konstrukcemi, aby obě části tvořily jeden pevný celek a mohly mezi sebou sdílet energii a data.
Následné mise STS-96 (květen 1999) a STS-101 (květen 2000) vozily k ISS především zásoby, náhradní díly, baterie, klimatizační moduly a vnitřní vybavení. Astronauti postupně instalovali nové bateriové bloky, filtry, větrací jednotky i další kabeláž – stanice se technicky připravovala na trvalé obydlení, ale pořád byla bez stálé posádky.
Zlom přišel až s ruským modulem Zvezda, který odstartoval v červenci 2000 a zajistil plnohodnotné zázemí pro dlouhodobý pobyt – spací kóje, kuchyňku, toaletu, plnohodnotnou podporu života i vlastní řízení. Teprve po jeho připojení mohla v listopadu 2000 dorazit první stálá posádka Expedice 1. Do té doby byla ISS v podstatě pospojovaná technická konstrukce, kterou navštěvovaly jen krátkodobé posádky raketoplánů.
ISS jako zrcadlo světa: od „úsvitu“ ke konci v roce 2030
Když v listopadu 1998 startovala Zarja, šlo o společný projekt USA, Ruska, Evropy, Japonska a Kanady, který měl ukázat, že po studené válce se dá dělat velká věda společně. ISS postupně spolykala přes 100 miliard dolarů – včetně nákladů na vývoj, starty raketoplánů a provoz celé stanice.
I přes různé krize – havárie raketoplánu Columbia v roce 2003, finanční tlaky, i politické třenice – zůstala ISS v provozu a od roku 2000 je nepřetržitě obydlená. Na palubě se vystřídaly stovky astronautů z více než dvaceti zemí, dělala se biologie, fyzika tekutin, testovaly se materiály i medicína pro budoucí lety dál od Země.
Dnes je ale projekt v závěrečné fázi. USA, ESA, JAXA a Kanada počítají s provozem ISS zhruba do roku 2030, zatímco Rusko oficiálně mluví o účasti minimálně do roku 2028, s plánem přejít na vlastní stanici ROSS. NASA ve svých plánech otevřeně říká, že po roce 2030 se chce spoléhat na komerční stanice v nízké oběžné dráze a ISS ukončit řízeným zánikem.
Místo „dalších modulů“ se tak řeší deorbit: NASA už připravuje koncept speciálního U.S. Deorbit Vehicle, který má kolem let 2030–2031 snížit orbitu ISS a navést stanici do řízeného zániku nad neobydlenou částí Tichého oceánu (oblast typu Point Nemo). Cílem je rozložit konstrukci v atmosféře tak, aby většina hmoty shořela a zbytky dopadly mimo obydlené oblasti.
ISS tak nakonec vypadá přesně jako svět, který ji postavil: začala „úsvitem“ nad Kazachstánem na ruské raketě placené Američany, přestála roky relativní spolupráce i období sankcí a válek, a skončí jako řízený šrot shozený do oceánu, zatímco na oběžné dráze ji nahradí menší, čistě komerční stanice. Zarja zůstane v historii jako první díl konstrukce, která ukázala, že mezinárodní spolupráce jde – ale taky to něco stojí a netrvá věčně.
Zdroje: Zarya (ISS module) - Wikipedia
