Článek
Zdeněk Fierlinger vstoupil do českých dějin s pověstí politického zrádce. Jeho mládí přitom nabízelo materiál pro mnohem lichotivější budoucnost. Narodil se 11. července 1891 v Olomouci v rodině středoškolského profesora. Měl jazykové nadání, obchodní vzdělání a brzy získal zkušenosti, které většině jeho vrstevníků zůstávaly vzdálené.
Po škole odjel do carského Ruska. V Rostově na Donu pracoval jako obchodní zástupce americké společnosti vyrábějící zemědělské stroje. Pohyboval se tak mezi obchodníky, úředníky a zahraničními firmami. Naučil se rusky a dobře poznal prostředí země, která později zásadně ovlivnila jeho politické uvažování.
Po vypuknutí první světové války se přihlásil k českému zahraničnímu odboji. Dne 31. srpna 1914 vstoupil do České družiny, dobrovolnické jednotky složené převážně z Čechů žijících v Rusku. Její členové bojovali po boku carské armády proti Rakousku-Uhersku a zároveň podporovali vznik samostatného československého státu.
Fierlinger si během války získal pověst schopného a odvážného vojáka. Později působil v československých legiích a zúčastnil se také bitvy u Zborova v červenci 1917, kde velel rotě. Za statečnost obdržel několik ruských vyznamenání. Legionářská minulost mu po vzniku republiky otevřela dveře k rychlé kariéře.
Do československých diplomatických služeb vstoupil krátce po válce. Pomohl mu vztah s Edvardem Benešem, tehdejším ministrem zahraničí. Fierlinger sice postrádal klasické vysokoškolské vzdělání, přinášel však znalost jazyků, zkušenost z ciziny a sebevědomí člověka zvyklého pohybovat se ve vysokých funkcích.
Jeho postup byl rychlý. Pracoval na ministerstvu zahraničí a následně zastupoval Československo v několika důležitých zemích. Působil v Nizozemsku, Rumunsku, Spojených státech, Švýcarsku a Rakousku. Ve Švýcarsku současně zastupoval republiku u Společnosti národů. Patřil mezi výrazné diplomaty první republiky a postupně se zařadil k blízkým spolupracovníkům prezidenta Beneše.
Do sociální demokracie vstoupil v roce 1924. Politika pro něj tehdy stále tvořila doplněk diplomatické práce. Ve svých textech se věnoval demokracii, hospodářství a postavení národnostních menšin. Zvláštní pozornost věnoval Sovětskému svazu, který vnímal jako rostoucí velmoc a možnou oporu Československa proti nacistickému Německu.
Zdeněk Fierlinger během svého působení v diplomatických službách, rok 1932.
V říjnu 1937 nastoupil jako československý vyslanec v Moskvě. Přijel ve chvíli, kdy Sovětský svaz zachvátily Stalinovy čistky. Lidé mizeli ve věznicích, probíhaly vykonstruované procesy a čistky zasáhly také velení Rudé armády. Fierlinger přesto zůstával výrazným zastáncem spolupráce se Sověty.
Během mnichovské krize v roce 1938 považoval Moskvu za možného spojence proti Hitlerovi. Československo mělo se Sovětským svazem smlouvu o vzájemné pomoci, její naplnění však záviselo také na zapojení Francie. Sovětská podpora zůstala omezená na diplomatická prohlášení a Československo přijalo mnichovský diktát.
Fierlingerovo přesvědčení tím výrazně neutrpělo. Sovětský svaz dál chápal jako sílu, o kterou se poválečné Československo může opřít. Tato orientace se postupně stávala pevnou součástí jeho politického uvažování.
Po okupaci českých zemí v březnu 1939 zůstal v Moskvě jako zástupce československého zahraničního odboje. Situaci změnil pakt Molotov–Ribbentrop, který v srpnu téhož roku spojil Stalinův režim s nacistickým Německem. Sovětské úřady následně uznaly Slovenský stát a československé zastoupení v Moskvě zaniklo. Fierlinger na konci roku odjel přes Francii do Británie.
Ani spojenectví Stalina s Hitlerem jeho důvěru v Sovětský svaz zásadně neotřáslo. Pakt považoval za dočasný manévr a očekával budoucí konflikt obou diktatur. Jeho odhad se naplnil v červnu 1941, kdy Německo napadlo Sovětský svaz.
Fierlinger se poté vrátil do Moskvy jako vyslanec československé exilové vlády. Od roku 1942 zde působil jako velvyslanec. Jeho vztahy se sovětskými představiteli sílily a československou budoucnost spojoval s úzkou spoluprací se Stalinem. Zároveň podporoval rostoucí vliv československých komunistů vedených Klementem Gottwaldem.
Část diplomatů a politiků začala pochybovat, čí zájmy Fierlinger v Moskvě skutečně hájí. Historici se dodnes přou o rozsah jeho vazeb na sovětské tajné služby. Přímý a všeobecně uznávaný důkaz o jeho vědomé spolupráci s NKVD chybí. Jeho vystupování však sovětským plánům často vycházelo vstříc a z Moskvy posílal zprávy, které zdůrazňovaly nutnost přijmout sovětské požadavky.
Edvard Beneš mu dlouho důvěřoval. Považoval ho za zkušeného diplomata, znalce Ruska a člověka schopného jednat se sovětským vedením. Fierlinger této důvěry využil při jednáních o budoucím uspořádání republiky. Z někdejšího legionáře se postupně stal nejvýraznější zastánce československé orientace na Moskvu.
Na konci války už stál těsně před vrcholem své kariéry. Sověti ho považovali za přijatelného partnera, Beneš v něm stále viděl svého spolupracovníka a sociální demokracie mu poskytovala demokratické politické zázemí. V dubnu 1945 se Zdeněk Fierlinger stal předsedou první poválečné československé vlády. S touto funkcí získal možnost proměnit své dlouholeté názory v konkrétní politiku.
Premiér Moskvy
Když 4. dubna 1945 Edvard Beneš jmenoval Zdeňka Fierlingera předsedou československé vlády, svěřil mu vedení země, která se teprve vracela na mapu Evropy. Válka stále pokračovala a velkou část republiky držela německá armáda. O budoucím uspořádání už však bylo rozhodnuto během jednání československých politiků v Moskvě.
Výsledkem se stal Košický vládní program, vyhlášený 5. dubna 1945. Dokument určoval podobu obnoveného státu a výrazně měnil jeho zahraniční orientaci. Sovětský svaz získal postavení hlavního spojence, zatímco předválečné vazby na Francii a Velkou Británii ustoupily do pozadí. Program zároveň počítal s rozsáhlými zásahy do hospodářství, potrestáním kolaborantů a omezením politického života na strany sdružené v Národní frontě.
Fierlinger stál v čele kabinetu, v němž měli komunisté mimořádně silné postavení. Klement Gottwald se stal místopředsedou vlády. Václav Nosek převzal ministerstvo vnitra, Václav Kopecký ministerstvo informací a Zdeněk Nejedlý dostal školství. Komunisté tak získali kontrolu nad policií, propagandou a významnou částí veřejného života už v prvních týdnech osvobozené republiky.
Premiér tento vývoj podporoval. Úzké spojenectví se Sovětským svazem považoval za základ československé bezpečnosti a komunisty vnímal jako přirozené partnery sociální demokracie. Veřejně vystupoval jako zastánce jednoty pracujících stran a společného postupu levice. Pod touto představou se postupně skrýval směr, který sociální demokracii připravoval o vlastní politický prostor.
Fierlingerova vláda provedla zásadní poválečné změny. Prezidentské dekrety umožnily konfiskaci majetku Němců, Maďarů, kolaborantů a zrádců. V říjnu 1945 přišla rozsáhlá vlna znárodnění, která zasáhla banky, pojišťovny, doly a velké průmyslové podniky. Stát během několika měsíců ovládl rozhodující část hospodářství.
Sociální demokraté patřili mezi nejhlasitější zastánce znárodnění. Část strany v něm viděla naplnění dlouholetého programu, který měl omezit moc velkého kapitálu a posílit zaměstnance. Fierlinger tento kurz spojoval s představou poválečného přerodu země. Československo se pod jeho vedením vzdalovalo hospodářskému modelu první republiky a přibližovalo systému řízenému státem.
Zároveň se rychle měnily podmínky politické soutěže. V Národní frontě směly působit pouze povolené strany. Obnovení agrární strany, která před válkou představovala jednu z nejsilnějších politických sil, bylo zakázáno. Rozhodování se přesunulo k vedení několika povolených subjektů a vláda často přijímala zásadní kroky mimo běžnou parlamentní kontrolu.
Komunisté tuto situaci využívali nejlépe. Budovali síť místních organizací, obsazovali národní výbory a posilovali vliv v bezpečnostních složkách. Jejich tisk prezentoval Sovětský svaz jako osvoboditele a KSČ jako hlavní sílu domácího odboje. Fierlinger proti růstu komunistické moci nevystupoval. Svou autoritou předsedy vlády a sociálnědemokratického politika pomáhal vytvářet dojem, že společný postup obou levicových stran představuje přirozené pokračování poválečné obnovy.
Uvnitř sociální demokracie přitom rostly spory. Strana sdružovala lidi s velmi odlišnou představou o budoucnosti. Fierlingerovo křídlo prosazovalo těsnou spolupráci s KSČ a směřovalo k vytvoření jednotné marxistické strany. Jeho odpůrci chtěli zachovat samostatnou sociálnědemokratickou politiku, parlamentní demokracii a vlastní členskou základnu.
Mezi výrazné kritiky Fierlingerova směru patřili Václav Majer, Blažej Vilím a také prezidentův bratr Vojta Beneš. Obávali se, že komunisté používají heslo jednoty levice jako cestu k ovládnutí sociální demokracie. Fierlinger jejich výhrady odmítal a své soupeře často líčil jako překážku společného socialistického postupu.
Jeho pozice byla mimořádně silná. Spojoval funkci premiéra s rostoucím vlivem uvnitř strany a udržoval dobré vztahy s Gottwaldovým vedením. Komunisté v něm získali cenného partnera, který prosazoval jejich politické cíle pod sociálnědemokratickou značkou. Spor proto probíhal uvnitř strany, jejíž předseda stále častěji hájil zájmy jejího největšího soupeře.
Na podzim roku 1945 vznikla druhá Fierlingerova vláda. Premiér pokračoval ve stejném kurzu a připravoval zemi na první poválečné parlamentní volby. Ty se konaly 26. května 1946. Komunistická strana získala v českých zemích přes 40 procent hlasů a stala se nejsilnější stranou v celostátním měřítku. Sociální demokracie obdržela přibližně 12 procent a skončila výrazně za očekáváním.
Volební výsledek ukázal slabinu Fierlingerovy strategie. Voliči, kteří podporovali radikální levicovou politiku a obdivovali Sovětský svaz, mohli dát hlas přímo komunistům. Sociální demokracie pod jeho vedením nabízela podobný program, zároveň působila méně rozhodně. Její samostatná tvář se rozplývala a KSČ z tohoto vývoje těžila.
Po volbách se předsedou vlády stal Klement Gottwald. Fierlinger odešel z premiérské funkce a získal post náměstka předsedy vlády. Jeho politická váha zůstávala značná. V témže roce byl zvolen předsedou Československé sociální demokracie a získal příležitost prosazovat spojení s komunisty přímo uvnitř strany.
Pod jeho vedením se střet mezi oběma proudy zostřil. Fierlinger mluvil o jednotě dělnické třídy a prosazoval koordinaci s KSČ. Odpůrci upozorňovali na obsazování policie komunisty, tlak na tisk a snahu podřídit Národní frontu Gottwaldovu vedení. Sociální demokracie se stávala jazýčkem na vahách. Její rozhodnutí mohlo komunistům zajistit většinu v klíčových politických sporech.
Rok 1947 přinesl Fierlingerovi první velkou porážku. Československé hospodářství zasáhlo sucho a nedostatek potravin. Vláda zároveň přijala americkou nabídku účasti na jednáních o Marshallově plánu, po zásahu Moskvy však svůj souhlas odvolala. Událost ukázala, jak silně už československou politiku ovlivňovalo sovětské vedení.
Napětí proniklo také do sociální demokracie. Na stranickém sjezdu v Brně v listopadu 1947 získali převahu zastánci samostatnějšího postupu. Fierlinger přišel o funkci předsedy a nahradil ho Bohumil Laušman, představitel stranického středu. Prosovětské křídlo utrpělo porážku a Fierlinger se nedostal ani do nového ústředního výboru.
Zdálo se, že sociální demokracie získala prostor k obnovení vlastní politiky. Fierlinger však ve straně stále vedl početnou skupinu oddaných stoupenců a udržoval pevné vazby na komunistické vedení. Gottwald dobře věděl, že při rozhodujícím střetu může právě tato skupina rozdělit sociální demokraty a zabránit jejich společnému postupu s ostatními demokratickými stranami.
Fierlingerova premiérská éra skončila už v roce 1946, její důsledky však přetrvávaly. Během jeho vlády získali komunisté klíčová ministerstva, silné postavení v Národní frontě a možnost představovat vlastní mocenský vzestup jako součást demokraticky schváleného poválečného programu. Fierlinger jim k tomu poskytl respektovanou funkci, sociálnědemokratickou legitimitu a důvěru prezidenta Beneše.
Na konci roku 1947 stál mimo vedení své strany a jeho kariéra působila oslabeně. Komunisté se však připravovali na rozhodující zápas o moc. Fierlinger v něm měl sehrát úlohu, která definitivně spojila jeho jméno se zánikem samostatné sociální demokracie.
Zrada strany
V únoru 1948 se spor o další směřování Československa změnil v otevřený zápas o moc. Komunistický ministr vnitra Václav Nosek prosazoval personální čistky ve Sboru národní bezpečnosti a nahrazoval politicky nespolehlivé velitele lidmi oddanými KSČ. Ministři národních socialistů, lidovců a Demokratické strany požadovali, aby vláda tento postup zastavila.
Když Nosek vládní rozhodnutí nesplnil, dvanáct ministrů podalo 20. února 1948 demisi. Počítali s tím, že Edvard Beneš jejich odstoupení odmítne, případně vyvolá jednání o novém kabinetu. Komunisté však krizi využili k mobilizaci vlastních příznivců. Zakládali akční výbory Národní fronty, svolávali demonstrace a prostřednictvím ozbrojených Lidových milicí ovládali ulice i důležité podniky.
Sociální demokracie se ocitla uprostřed střetu. Její ministři zpočátku ve vládě zůstali, takže počet demisí nedosáhl většiny členů kabinetu. Předseda strany Bohumil Laušman se snažil udržet společný postup sociálních demokratů, uvnitř vedení však působila silná Fierlingerova skupina připravená podpořit Gottwalda. Právě rozdělení sociální demokracie výrazně usnadnilo komunistům řešení krize podle jejich vlastního scénáře.
Fierlinger během rozhodujících dnů vystupoval jako spojenec KSČ. Podporoval vznik Ústředního akčního výboru Národní fronty, který komunisté využili k odstranění svých odpůrců z politických stran a veřejných institucí. Akční výbory získávaly moc bez opory v běžných stranických pravidlech. Rozhodovaly, kdo smí zůstat ve funkci, kdo přijde o zaměstnání a kdo bude označen za nepřítele nového pořádku.
Dne 25. února 1948 přijal prezident Beneš demise a souhlasil s Gottwaldovým návrhem na doplnění vlády. Komunisté převzali rozhodující kontrolu nad státem. Sociální demokraté získali několik míst v novém kabinetu, jejich politická samostatnost však měla před sebou už jen několik měsíců.
Vítězství KSČ okamžitě změnilo poměry uvnitř sociální demokracie. Fierlingerovi stoupenci vytvořili akční výbor a začali odstraňovat představitele, kteří prosazovali vlastní politickou linii. Do čela strany se vrátilo prosovětské křídlo. Bohumil Laušman přišel o skutečný vliv a vedení převzali lidé ochotní připravit spojení s komunisty.
Čistky zasáhly poslance, regionální funkcionáře i redaktory stranického tisku. Václav Majer uprchl do zahraničí. Vojta Beneš se vzdal poslaneckého mandátu a později také odešel do exilu. Další odpůrci byli vyloučeni nebo umlčeni. Fierlingerova skupina tak během několika týdnů odstranila proud, který na brněnském sjezdu v listopadu 1947 získal převahu.
Fierlinger opět používal heslo jednoty dělnické třídy. Spojení obou stran představoval jako završení dlouhodobé spolupráce československé levice. Ve skutečnosti probíhal celý proces pod kontrolou KSČ a za podmínek vytvořených únorovým převratem. Komunisté drželi policii, státní správu i sdělovací prostředky. Sociální demokracie přicházela o členy, kteří se sloučením nesouhlasili.
Přípravy postupovaly rychle. Vedení obou stran sestavilo společné dokumenty a určilo pravidla převzetí sociálnědemokratických organizací. Členové měli vstoupit do KSČ jednotlivě a podrobit se prověrkám. Část z nich komunisté odmítli, další odešli sami. Majetek, stranické sekretariáty a tisk přešly pod kontrolu KSČ.
Dne 27. června 1948 byla Československá sociální demokracie sloučena s Komunistickou stranou Československa. Formálně šlo o sjednocovací sjezd. Výsledek znamenal zánik samostatné strany, jejíž kořeny sahaly do 19. století. Fierlinger se stal jedním z hlavních organizátorů celého procesu a za svou roli získal místo v nejvyšším vedení KSČ.
Do komunistické strany s ním přešli také další představitelé prosovětského křídla. Fierlinger byl kooptován do Ústředního výboru KSČ i jeho předsednictva. Jeho politická kariéra pokračovala na úrovni, kam se většina někdejších sociálních demokratů nikdy nedostala. Strana, kterou vedl, zmizela. Její bývalý předseda zůstal u moci.
Od června 1948 zastával funkci náměstka předsedy vlády. V kabinetu setrval až do roku 1953, tedy v období nejtvrdších politických represí. Komunistický režim během těchto let likvidoval skutečné i domnělé odpůrce, organizoval vykonstruované procesy a posílal tisíce lidí do vězení a pracovních táborů. Fierlinger patřil k nejvyšší státní reprezentaci a veřejně podporoval politiku KSČ.
Teror postupně zasáhl také samotné komunisty. V roce 1952 skončil na popravišti někdejší generální tajemník strany Rudolf Slánský spolu s dalšími odsouzenými v největším politickém procesu své doby. Fierlinger čistkami prošel bez vážnějšího ohrožení. Pomáhala mu dlouholetá loajalita k Moskvě i ochota přizpůsobit se každému obratu stranické politiky.
V letech 1953 až 1964 stál v čele Národního shromáždění. Předsedal parlamentu, který schvaloval zákony připravené komunistickým vedením a dodával stranickým rozhodnutím formální podobu. Z někdejšího diplomata a předsedy demokratické strany se stal jeden z nejvýše postavených představitelů režimu jedné strany.
Fierlinger si udržel vliv také po smrti Stalina a Gottwalda. Zůstal členem předsednictva ÚV KSČ až do roku 1966 a později vedl Svaz československo-sovětského přátelství. Sovětský svaz dál představoval středobod jeho politického světa. Tento postoj neopustil ani v době, kdy už byly Stalinovy zločiny veřejně známé.
Pražské jaro roku 1968 zastihlo Fierlingera jako představitele staré stranické generace. Reformní proud v KSČ otevíral témata, která jeho kariéru stavěla do nepříjemného světla: únorový převrat, politické procesy i násilné pohlcení sociální demokracie. Fierlinger zůstal spojen s konzervativním křídlem a sovětskou orientací. Po srpnové okupaci Československa jeho veřejná kariéra pomalu končila.
V roce 1969 se ještě stal poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. O dva roky později odešel z nejvyšších stranických funkcí. Zemřel 2. května 1976 v Praze ve věku 84 let. Komunistický režim ho připomínal jako významného diplomata a bojovníka za jednotu dělnického hnutí. Tento obraz vynechával cenu, kterou za jeho politický vzestup zaplatila vlastní strana.
Fierlinger bývá označován za přesvědčeného stoupence Sovětského svazu, kariéristu i člověka fascinovaného mocí. Jediný motiv celý jeho život nevysvětluje. Jeho jednání spojovalo ideologické přesvědčení s osobní ctižádostí a ochotou sloužit síle, kterou považoval za vítěznou.
Výsledek zůstává zřetelný. Pomohl komunistům oslabit poválečnou demokracii, rozložil sociální demokracii zevnitř a v červnu 1948 ji předal KSČ. Za tento krok získal další vysoké funkce. Jeho jméno se proto dodnes používá jako označení politika, který ve prospěch mocnějšího spojence obětuje vlastní stranu.
Anketa
P. S. Dějiny dobře ukazují, kam až může dojít politik, který kvůli moci obětuje vlastní stranu. Jestli chcete podpořit další články o podobných postavách, budu rád za malý příspěvek. Díky, že čtete.
Zdroje:
https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2020/07/PD_2_20_s95-105.pdf
