Článek
Na tuto brigádu jsem si vzpomněl, když jsem zahlídl v televizi případ onoho nešťastného kurýra, který si ulevil přímo u auta. A překvapilo mne, kolik nenávistných komentářů se pak objevilo u publikovaných článků.
Povolání, která nejsou vykonávána v kanceláři, či hale, ale venku, mají jedno velké obrovské plus, jste na vzduchu. Ale také mrznete, moknete a musíte řešit kam si dojít na záchod.
Jedno léto jsem nastoupil jako brigádník k České poště. O chaosu v tomto podniku se ani nebudu vyjadřovat, ale jako brigádníkovi mi nabízeli vcelku hezké peníze, tak jsem to šel zkusit. Nejprve pozice „listovní doručovatel“. Paní, kterou jsem měl zastupovat se mnou tři dny procházela sídlištním peklem a snažila se mi vše vysvětlit. Přesto jsem se čtvrtý den, kdy už jsem chodil sám, vrátil z pochůzky místo ve dvě v šest večer a s hromadou neroznesené pošty.
Další dny už byly lepší. Našel jsem si v práci systém a ano přiznávám, občas jsem pro urychlení nezvonil a hodil do schránky rovnou oznámenku. Snad už je to po těch dvaceti letech promlčeno.
Pošťák musí vyrazit do terénu za každého počasí. Nikoho nezajímá, jestli leje jako z konve nebo padají trakaře. A samozřejmě doručovaná pošta musí přijít naprosto bez závad, což je v lijáku docela problém. No a ten nešťastný záchod. Když nemáte v rajónu nějakou otevřenou restauraci, tak nezbývá než poprosit u někoho, komu doručujete, nebo holt příroda. Ale dokážete si představit to peklo, kdyby někdo natočil močícího pošťáka?
Po čase jsem z listovního doručování přešel na balíky. Nafasoval jsem dodávku a jal se brázdit ulice velkoměsta. Větší horor jsem nezažil. Pražáci tuší, proto jezdí metrem. Plnění trasy, časových limitů a délky pracovní doby bylo něco nepředstavitelného. Na každého klienta jsem měl zhruba tři minuty a s pauzou na toaletu ten systém prostě nepočítal. Vzdal jsem to. Obdivuji všechny, kteří to za ty peníze dělají.
