Článek
Platební kartu má dnes téměř i každé menší dítě. V duchu finanční gramotnosti je kapesné posíláno na bankovní účet, se kterým dítko hospodaří pod kontrolou rodičů. Já dostával jako dítě jednou měsíčně od maminky kapesné, které se zvyšovalo úměrně věku a hospodařil jsem s ním podle svého uvážení. Což znamenalo, že jsem často již první týden neměl ani korunu a po zbytek měsíce byl „švorc“.
Něco do sebe to také mělo. Velmi záhy jsem pochopil, že pokud chci nějakým obnosem disponovat trochu déle, musím utrácet s rozumem. A pokud chci ušetřit, nesmí mé výdaje přesáhnout příjmy. Ale rodiče se o mé finanční strategie příliš nezajímali.
Odpovědnost za vedení svého domácího rozpočtu jsem přesto odkoukal hlavně doma. Maminka si poctivě vedla knihu příjmů a výdajů, každý ústřižek složenky vlepila do pokladního deníku a šetřila, kde se jen dalo. Také mi od útlého věku vštěpovala do hlavy, abych si nikdy nepůjčoval peníze a hlavně, nikdy nešel nikomu na půjčku ručit. Byť by to byl nejlepší přítel. S těmito zásadami, troufám si tvrdit, jsem vydržel dodnes vcelku pohodlně žít.
Svou první platební kartu jsem získal při studiu na vysoké škole. Bydlel jsem na kolejích v jiném městě, chodil na brigády a mít účet v bance se jevilo přeci jen jako pohodlnější. A někde tady se i stalo, že jsem si navykl vždy určitý obnos z účtu vybrat a hospodařit s ním v hotovosti. Zatímco kolem mne všichni platili kartou, následně telefony, hodinkami či prsteny, já se držel svého systému.
Nejsem odpůrce moderní doby a troufám si naopak říci, že mám pokrok rád, ale vadí mi, že bych měl za sebou zanechávat tak jasnou a čitelnou elektronickou stopu v podobě bezhotovostních plateb. Nechci, aby o mně měl stát informaci, kde nakupuji, v jakém objemu, či kde se kdy pohybuji.
Ono ostatně stačí, že když jsem nedávno hovořil s kamarádem o jednom internetovém obchodu, další měsíc se mi v mém soukromém osobním telefonu objevovaly na tento obchod reklamy. Náhoda? Nejspíš ne. Už tak je o nás všech shromažďováno množství dat prostřednictvím zařízení, která denně používáme a to nemluvím o sociálních sítích.
Byť jsem za platbu v hotovosti u obchodníků spíš neoblíben, nehodlám se jí vzdát ani v budoucnu. Nechci žít s vědomím, že ve veřejném prostoru kolují informace o mých nákupech, dovolených, cestách, zájmech či oblíbených místech. Může se to zdát nezvyklé, klidně i k zasmání, ale v tomto případě k většině patřit nepotřebuji.
