Článek
Kdysi jsem si pronajal krásný slunný byt v centru Brna. Ten byt mne naprosto okouzlil již při první prohlídce, takže jsem se jen okrajově pozeptal na poměry v domě a v podstatě vzápětí se nastěhoval.
První večer jsem si na balkoně otevřel lahvinku vína a užíval si výhled na brněnská panoramata. Relaxoval jsem po náročném pracovním dni a gratuloval si ke skvělému pronájmu. Kolem půl desáté to ale začalo… Haf… Haf… Nesmělý občasný výštěk zvířete bydlícího podle zvuku hned nad mou hlavou nabíral postupně na intenzitě.
Tehdy mi ještě vůbec nedocházelo, do jakého pekla jsem se dostal. Věřil jsem, že to pejska za chvíli omrzí a v noci již bude opět klid. Víc jsem se mýlit nemohl. Pejskovo štěkání chvílemi přecházelo do úzkostlivého vytí a vydrželo mu to až do půl sedmé, kdy jsem odcházel do práce.
Večer se situace opakovala. Logicky jsem tedy nevydržel a o půlnoci zaklepal na dveře bytu o patro výš a doufal, že se s novými sousedy nějak domluvím. Samozřejmě mi nedošlo, že kdyby byli doma, tak by asi bylo ticho, tudíž se ozval jen zuřivý štěkot obránce domova.
Sousedku se mi podařilo zastihnout až za pár dní. To už jsem měl solidní kruhy pod očima a halucinace z nedostatku spánku. Paní mi na můj přímý dotaz, co hodlá dělat se svým uštěkaným psem, kvůli kterému se nemůžu vyspat sladce odpověděla, že nic a dodala: „Kokrhat ho kvůli Vám učit fakt nebudu…“ a práskla mi dveřma před nosem.
To mě dožralo. Na hrubý pytel, hrubá záplata patří. Pořád jsem naivně věřil, že situaci budu mít do týdne pod kontrolou. Večer, počkal jsem na desátou hodinu, která je přeci začátkem nočního klidu, jsem zvedl telefon a vytočil 156. Státní policii bych nevolal, ti mají důležitější věci na práci, ale městská je tu pro ten veřejný pořádek, tak by mi snad mohli pomoct.
Po půl hodině přijela dvojice mladých strážníků. Vzali si moji občanku, nechali si popsat situaci a šli o patro výš. Dobře jsem věděl, že sousedka šla do práce a čekal jsem, co z toho bude.
Strážníci se vrátili asi po deseti minutách s tím, že v bytě nikdo neotvírá. Dále jsem se od nich dozvěděl, že kvůli štěkajícímu psovi určitě nebudou vyrážet dveře do bytu a že štěkot psa je jeho přirozený projev. Tohle bylo na mě moc. „Pánové, ale je noční klid a já chci spát,“ zuřil jsem. Mladší strážník mi blahosklonně odpověděl: „Kdyby nahoře plakalo miminko, taky byste se nevyspal.“ A odjeli.
Další den jsem začal intenzivně hledat informace, které by mi pomohly situaci řešit a s hrůzou zjistil, že to vůbec nebude jednoduché. V podstatě jsem se dopátral, že pokud pejsek není týrán, má všeho dostatek a neburcuje komplet celý barák intenzivním vytím na měsíc, tak se lze bránit jen soudní cestou, což je běh na dlouhou a nejistou trať.
Odstěhovat se bylo to nejjednodušší.
