Článek
V žebříčku zemí dle výše průměrného IQ občanů se Česká republika s 98,9 body umístila na devatenácté příčce. Tzn. že průměrně inteligentní český občan se pohybuje s výší IQ kolem tohoto čísla. Nadprůměrná inteligence se pak pohybuje v průměru od 100 do 140 a pásmo geniality začíná na 140 a výše.
Rodiče se mi od malička velmi věnovali. Číst a trochu psát jsem uměl již před nástupem na základní školu a tudíž jsem se tam okázale nudil. Většinu odpovědí jsem znal dávno před tím, než některý ze spolužáků zvednul ruku a k pochopení výkladu mi stačilo prvních pár vteřin.
Ve čtvrté třídě míra mého znudění překročila únosné hranice a paní učitelka navrhla mým rodičům, abych další ročník přeskočil, doplnil jej vyrovnávacími zkouškami a rovnou nastoupil do šesté třídy. Bylo mi to jedno. Neměl jsem na třídní kolektiv žádné velké vazby, takže mne nic nedrželo. V pedagogicko – psychologické poradně mi naměřili po sérii testů IQ 145 a přestup posvětili.
Na gymnáziu i později na vysoké škole jsem udržoval standardní mezilidské vztahy, ale zpětně, když se ohlédnu, spíš velmi ploché. Byl jsem s kolektivem rád, ale stejně tak rád jsem vždy trávil čas o samotě, jen se svými myšlenkami. Postupem času se toto prohlubovalo. Spíš jsem většinou lidem nerozuměl a nechápal, proč řeší to, co řeší.
Když bych měl říci, kdy jsem si poprvé všiml, že je se mnou ve vztahové oblasti něco jinak, tak to bylo asi ve chvíli, kdy mi volal velmi dobrý kamarád a já jen ztlumil zvuk a telefon nezvedl. Nechtělo se mi. Od té doby jsem čím dál častěji nechával zvuk vypnutý a v případě zmeškaného hovoru volal zpět až ve chvíli, kdy jsem byl na hovor „připraven“.
Nikdy jsem pořádně nezapadl do žádného kolektivu. Ne, že bych byl vyloženě bokem, ale když jsem s dotyčnými nebyl, nesháněli se po mně.
Stejně tak partnerství. Nikdy jsem nebyl schopen niterně otevřít dokořán svůj svět žádné partnerce. Vždy mne po nějaké době začal vztah dusit, uzurpovat si část mne a stal se pro mne nekomfortním.
Samota mi vyhovuje, společnost vyhledávám velmi výjimečně a po víkendu s přáteli se měsíc dávám duševně zpátky dohromady. Mám je rád a jsem s nimi rád, ale něco ve mně chce klid a soukromí.
Dlouho jsem si myslel, že jsem prostě takový a nepřikládal tomu žádný význam. Až když jsem narazil na skupinu mně podobných jedinců se kterými mám společné jediné – IQ v pásmu geniality.
Nerozumíme většině lidem z našeho okolí. Nemáme potřebu sdílet, rozebírat, společensky se aktivizovat. Máme problém komunikovat přes telefon a obklopujeme se pouze lidmi, kteří nás nechají dýchat a nenárokují si nás.
Je to nějaká diagnóza? Nevím, asi určitě. Jen jsem chtěl říci, že i my jsme mezi vámi.
