Článek
Znáte tu situaci, kdy vyslovíte nahlas svůj názor a je v tu chvíli úplně jedno, zda je správný? Že s naprosto neochvějnou jistotou víte, že jste raději měli mlčet?
Většina firem ve svých náborových inzerátech uvádí mezi benefity: příjemné pracovní prostředí, pomáhající vedoucí pracovníci, milý kolektiv atd. Když pak do firmy nastoupíte, mnohdy se stane, že realita až tak růžová není. Holt, když ptáčka lapají…
V pracovním i osobním životě mě vždy do nejtěžších konfliktů přivedl vlastní názor, nahlas vyslovený, neříkám, že vždy byl správný. Je totiž něco jiného vyjádřit se ke kdejakému nesmyslu na sociálních sítích a něco jiného prezentovat svůj názor osobně v mezilidské interakci. Když nesouhlasím se svými blízkými, je to jednoduché. Názory si tzv. vyměníme, prodiskutujeme a najdeme cestu, jak spolu vycházet i přes jejich rozdíly. V pracovním životě jsem se ale většinou setkal s tím, že vlastní názor je přímou linkou do pekla.
Jak se říká, „k šéfovi přicházím se svým názorem a odcházím s jeho.“ Kdysi jsem se tomu smál, než mi život udělil několik lekcí, že je třeba brát toto moudro vážně. Ano, byl jsem mladý, nerozvážný a chtěl jsem diskutovat. Ti nejlepší vedoucí mne vyslechli, ti ostatní mě s vlastním názorem vyrazili.
Pracuji v oboru, kterému opravdu rozumím. Znám všechna jeho zákoutí a snažím se volit vždy ta nejschůdnější řešení. Proto mne vždy naprosto udiví člověk, který o tom neví zhola nic, ale z pozice vedoucího pracovníka získal pocit, že má nade mnou navrch. Takových „vedoucích“ jsem potkal v životě několik a vlastní názor mi u nich způsobil nemalé potíže, dokud jsem se nenaučil mlčet. Prostě mlčet, myslet si svoje a pracovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Jako poučený člověk jsem byl přesvědčený, že mě už hned tak něco nerozhází a že se prostě už nikdy nenechám vtáhnout do zbytečné diskuse, kde šéf je jasný vítěz. No, mýlil jsem se. A jsem za to rád, protože se aspoň můžu s klidným svědomím na sebe ráno podívat do zrcadla.
Zavolala si mě totiž „na kobereček“ nadřízená. Žena, která byla ve firmě postrachem, ničemu moc nerozuměla, ale o všem rozhodovala. Všichni podřízení se ji snažili nepotkat, a když potkali, neodporovat. A tato moje šéfová mi vytkla, že můj tým nepracuje dostatečně, že nezvládáme svou práci a že má informaci, že poškozujeme dobré jméno firmy u konkurence. Neudržel jsem se a opravdu naštvaně řekl jedinou větu: „Milá dámo, mluvíte o něčem, čemu vůbec nerozumíte a loajálnější lidi než můj tým u firmy neznám, tak nás laskavě nechte pracovat,“ vstal jsem, práskl dveřmi a hrdě odešel. Do roka jsem byl sesazen z vedoucí pozice a začal si hledat jinou práci.
Nelituji. Rodina mi sice řekla, že jsem měl raději mlčet, posypat popel na hlavu a myslet si svoje, ale závistivé pohledy kolegů a kolegyň, kteří by paní vedoucí rádi řekli možná ještě něco peprnějšího, mne provází ve vzpomínkách dodnes.
