Článek
S Katkou jsem chodil všeho všudy necelý rok. Seznámili jsme se v posilovně, kam jsem došel po slavnostním vyřčení jednoho novoročního předsevzetí pln odhodlání něco udělat se svou postavou.
Zaujala mne v podstatě ihned po vstupu. Seděla na posilovací lavici, zvedala jednou rukou činku, na uších měla sluchátka a evidentně byla ve svém světě. Nicméně její dlouhé černé vlasy a vysportovaná postava nenechaly žádného chlapa v místnosti v klidu.
Ona si mne všimla ve chvíli, kdy jsem se urputně snažil vypustit duši na běhacím páse. Přistoupila ke mne a jen špitla: „Zkuste nejdřív chůzi do kopce.“ A zase odešla. Hned jsem využil příležitosti k seznámení a oslovil jsem ji jako naprostý laik s prosbou o radu. Nejdřív se sice trochu kroutila a posílala mne za místním trenérem, ale pak se jí mne zželelo a dala mi soukromou hodinu.
A pak další a další. Pak jsme šli na kávu, oběd, večeři, víno a najednou jsme tvořili pár. Zatímco já chodil do posilovny stále méně, ona tam trávila času stále více. Když přešlo prvotní zamilování a spadly pomyslné klapky z očí, začal jsem chápat, že jsme dva diametrálně odlišní lidé.
Katka byla čím dál víc posedlá zdravým životním stylem, cvičením a neustále o tom mluvila. Jít se spolu někam najíst byl neřešitelný problém, protože většina jídel v restauracích nesplňovala její přísná kritéria. Uvařit oběd doma znamenalo pochutnat si na nějaké variantě zeleniny. Ne, že bych to nepotřeboval, ale čeho je moc, toho je příliš.
Nejhorší bylo ale stále dokola poslouchat o tom, který módní trend ve cvičení, hubnutí, jídle a dalším je momentálně aktuální. Když jsem na ty řeči začal být vysloveně alergický, tak jsem pochopil, že je na čase to ukončit. Domluvil jsem si s ní schůzku v parku u její práce a na rovinu jí řekl, že si nedovedu představit pokračování našeho vztahu.
Chvíli byla zaražená a pak po mně začala křičet něco o tom, že jsem jí stál rok života, jaký jsem sobec a hyena a jak umřu na žaludeční vředy. Tím jsem to považoval za vyřešené a ukončené.
No, nebylo. Nestačil jsem se v následujících dnech divit. Začal mi téměř nonstop zvonit telefon. Nejprve jsem podle volajících prodával lacině zánovní auto, potom garsonku, následovali ti, co se dožadovali darovaného nábytku a pak stovky zájemců o pracovní pozici dělníka za skvostný plat.
Dobrá, říkal jsem si a tušil, odkud vítr vane. Asi v prvotním naštvání vyvěsila pár inzerátů a baví se tím, jak musím v jednom kuse zvedat telefon či jak mám zahlceny zprávy a následně i email.
Ovšem, když se situace neuklidnila ani po měsíci, vyhledal jsem Katku osobně, abych si promluvil. Počkal jsem na ni u jejího zaměstnání a zeptal se, co mohu udělat pro to, aby se mi už nemstila.
Nasadila ve tváři takový výraz, že i masový vrah by zbledl závistí. „Nic, ty už nedělej vůbec nic“, odpověděla mi jedovatě a odešla.
Úplně se mi sice nechtělo, ale když se situace nelepšila ani po půl roce, vyměnil jsem si telefonní číslo a změnil emailovou adresu. Měl jsem je obojí roky, ale za ten klid to stálo. Radoval jsem se ovšem předčasně. Po týdnu začalo vše nanovo. Opět nekonečné vyzvánění v každou denní i noční hodinu, záplava emailů i zpráv.
Tak jsem se vypravil na policii. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že pokud nemám obavu o svůj život či zdraví, tak mi policie pomoci nemůže. Jenže co teď? Přiznávám, že se mi nechtělo pouštět do složité občanskoprávní žaloby a soudů , kde bych se s dotyčnou musel potkávat. Nezbylo, než vydržet a doufat, že svůj zájem někdy přesune na jiný objekt.
Ještě osm dalších měsíců trvalo, než se situace uklidnila. Ještě dvakrát jsem se s ní zkoušel promluvit a ještě jednou změnil telefonní číslo.
