Článek
V životě jsem potkal již několik zaměstnavatelů. Pracoval jsem ve státní i obecní správě, v neziskovém sektoru i pro soukromníka. A všude naprosto shodně platilo, že pokud se chtěl zaměstnavatel zbavit nepohodlného zaměstnance, „důvod“ se vždycky našel.
Někdy to trvalo trochu déle a vyžadovalo to jistou sofistikovanost, jinde stačila trocha zákeřnosti. Ale nikdy, opravdu NIKDY jsem nezažil, že by zaměstnavatelé chtěli někomu dobrovolně vyplácet jakékoli odstupné.
Když jsem si tedy přečetl nedávný článek v médiích o uvažované novele zákoníku práce, kdy by zaměstnavatelé výměnou za vyšší odstupné, mohli propustit zaměstnance bez udání důvodu, docela mě to pobavilo. Ten, kdo by něco podobného myslel jako návrh vážně, nemohl nikdy pracovat v pozici zaměstnance.
Pojďme se na to podívat reálně. Vždyť peníze jsou přeci vždycky až na prvním místě. Pokud by zaměstnavatelé chtěli propouštět zaměstnance s nárokem na odstupné, v zákoníku práce ta možnost existuje i dnes. A stává se to? Minimálně.
Za mě několik příkladů. První je dokonce můj osobní. Jednou jedinkrát jsem si dovolil nesouhlasit s nadřízeným a do půl roku jsem byl ze zaměstnání pryč. Jak toho docílili? No jednoduše. Měl jsem místo výkonu práce určen celý kraj a byl jsem přeřazen na pobočku vzdálenou 150 km od svého bydliště.
Ve státním sektoru jsem měl kolegyni. Byla po vážné nemoci a poměrně často zůstávala na nemocenské. Naše nadřízená jí návraty do práce „zpestřovala“ různými zákeřnými úkoly tak dlouho, až dala kolegyně výpověď.
Nebo můžu vzpomenout kamaráda, který pracoval u soukromníka, a na jeho místo bylo potřeba dosadit známého majitele firmy. Tak se vymýšlely přesčasy, nesplnitelné úkoly, dlouhé a nesmyslné pracovní cesty, až to kamarád sám vzdal.
Pravda, tyto všechny vyjmenované způsoby se zdají zdlouhavé, složité a zanechávají v lidech hořkou pachuť nespravedlnosti. Přitom by přeci stačilo udělat organizační změnu, zrušit pozici, vyplatit odstupné a rozejít se v poklidu. Ale právě o to jde. Peníze jsou právě až na tom prvním místě.
