Článek
Blížil se Den matek. Na tento svátek se vždy scházíme celá rodina v domě rodičů na jižní Moravě, abychom společně projevili mamince svou úctu a vděk. Jinak to samozřejmě znamená, že se sejdeme všichni čtyři bratři a společně s tatínkem a mnoha dalšími členy rodiny vypijeme pár soudků dobrého vína, zazpíváme si, zasmějeme se a v neděli sedám na vlak směr Praha nabitý pozitivní energií.
S Matýskem jsme úspěšně přežili první půl rok společného bydlení a naše vznikající kamarádství nabíralo ty správné obrátky. Bylo mi jasné, že nechat ho samotného v bytě od pátku do neděle je zhola nemožné. Nejenom, že bych se vrátil v našem vztahu o půl roku zpět, ale také jsem si byl jistý, že by byl v neděli vyměněný zámek u dveří.
No jo, ale co teď? Jako jediné schůdné řešení se zdálo vzít ho s sebou. V pátek ráno jsem tedy z komory vylovil cestovní klec ve které mi Matýska tenkrát přivezl kolega Karel. První problém byl tady. Veškeré pokusy nalákat Matese do klece byly naprosto marné. Díval se na mne pohledem „ať už zkoušíš cokoli, neklapne ti to.“ Domlouval jsem mu, lichotil, dokonce jsem mu i ukázal fotku maminky, aby věděl, kam jedeme, marně.
No nic, kamaráde, takhle bychom se daleko nedostali, pomyslel jsem si. Vzal jsem klec, Matese jsem přiklopil a s koženou rukavicí, která by měla jeho ostrým drápům odolat, jsem ho do ní podebral. Podařilo se. Ovšem ten cirkus, který spustil, byl nepředstavitelný. Doufal jsem, že ho to za chvíli přestane bavit, ale to jsem se šeredně mýlil. Nedošel jsem ani k zastávce metra a už jsem měl na krku minimálně tři oznámení na policii, že Prahou jde podezřelý chlap, který asi někde ukradl kočku.
Musel jsem se tedy vrátit a zvolit jiný druh přepravy. Klec s Matesem jsem uložil na zadní sedadlo svého auta, nastartoval jsem a vyrazil směr jižní Morava. Ten vřískot jsem vydržel přesně k prvnímu odpočívadlu. Zastavil jsem, vyndal jsem klec, položil jsem ji na kontejner a pohlédl Matesovi do blýskajících očí. „Hele, kamaráde, buď ten kravál přestane, nebo tě tu nechám, vyber si,“ řekl jsem mu zcela vážně. Vypadalo to, že pochopil. Nasedli jsme zpět do auta a vyjeli. Matýsek však vymyslel jiný druh mučení. Z klece se co deset vteřin ozývalo rázné „mňau.“ Vydrželo mu to až do cíle a já jsem si jist, že je to důvod, proč jsem si našel první šedivý vlas.
Přivítal jsem se s rodinou, klec s Matýskem jsem postavil do kuchyně a šel jsem se po cestě opláchnout. Poprosil jsem maminku, ať radši klec zatím neotvírá, že Matýsek není příliš kamarádský a teď by mohl být obzvláště nepříjemným společníkem.
Už když jsem se vracel zpět do kuchyně, tušil jsem, že bude něco v nepořádku. Klec bez Matýska byla položená v chodbě na botníku a všude byl naprostý klid. Co jsem ovšem následně uviděl, mne málem porazilo. Maminka seděla v kuchyni u stolu, na klíně jí vrněl spokojený Mates a společně si oba pochutnávali na voňavém kuřátku.
„Jaroušku, dáš si s náma?“ zeptala se maminka s úsměvem. „Mami, jak jsi tohle dokázala,“ kroutil jsem nechápavě hlavou nad tím úkazem. „Vždyť je to roztomilý kocourek,“ odpověděla mi se vší svou láskou. Přísahám, že se na mě Mates podíval a škodolibě se uchechtl. „Pustíme ho na dvorek, ať se seznámí s ostatníma,“ dodala ještě a předoucího kocourka vypustila ven. No, tak to už ho asi nikdy neuvidím, pomyslel jsem si a představil si jeho vznešenou eleganci, jak se prohání po našem zabláceném dvorku.
Jak moc jsem se mýlil, jsem pochopil vzápětí. Rodina se pomalu scházela, na posezení se začalo grilovat a Matýsek se zjevil od stodoly v čele naší rodinné kočičí smečky. Podle šrámu pod okem si evidentně musel zjednat pořádky s Mikešem. No, na bytového kocoura jako dost dobrý. Po vzoru svých nových kamarádů se se všemi přivítal, pomazlil a jeho vrnění by mu mohla závidět taková malá motorovka. Jenom mě samozřejmě hrdě ignoroval, což mi vůbec nevadilo, protože i tak jsem byl u vytržení.
Kolem půlnoci se kočičí smečka vydala směrem zpět ke stodole. Přecpaní dobrotami, které občas někomu odpadly u stolu nám dali najevo, že pro ně večer skončil. Ještě jsem za Matesem stačil houknout: „Mates, v neděli v deset je odjezd, s tebou nebo bez tebe!“ Otočil se, blýsknul po mně očima a zmizel ve tmě. „Synku, vážně si myslíš, že ten kocour pozná hodiny?“ stál vedle mne tatínek se svou milovanou dýmkou v ruce. „Mates? O tom nepochybuj,“ odpověděl jsem naprosto vážně a šel se připojit zpět ke společnosti. Za mými zády ještě zaznělo něco ve smyslu: „Ty už by ses vážně měl oženit, ať tě ty srandičky přejdou.“
Víkend jsem si opravdu užil. V neděli ráno se přesně v deset hodin u auta zjevil Matýsek, přichystanou klec opovržlivě obešel a rovnou skočil na místo spolujezdce. Nechtělo se mi bojovat, snad nás po cestě nezastaví hlídka, pomyslel jsem si. Se všemi jsem se rozloučil a vyrazili jsme směr Praha.
Za dva měsíce se mi maminka jen tak mimochodem v telefonu zmínila, že se Micce narodila dvě nádherná šedá koťátka, která jim závidí všechny sousedky.
