Článek
První a zásadní informací je, že mi v té době bylo pětadvacet a metabolismus spaloval na plné obrátky. No a také jsem byl svobodný, bezdětný a vůbec mi nevadilo kupovat kila rýže, rajčat a tuňáků.
Už od malička jsem byl cvalík. Nedávno jsem zde dokonce popisoval své zkušenosti s letním odtučňovacím táborem, na který mne vyslali rodiče v naději, že se jim vrátí vysportovaný klučík polovičních rozměrů.
Obezita mne pronásledovala až do mé dospělosti. Občas jsem pár kilo shodil, pak zase nabral a tak nějak se ručička vah pořád ochomýtala kolem té stovky. No a jak už to v mladém věku bývá, zalíbila se mi jedna štíhlá slečna. O námluvy jsem se ani nepokusil, styděl jsem se za sebe. A přišel i ten zásadní zlom v podobě odhodlání začít s dietou.
Jako letitý odpůrce všech sportů jsem pohyb ze začátku ihned vyloučil. Bylo mi jasné, že se bez něj časem asi neobejdu, ale za až tak podstatný na své cestě ke štíhlosti jsem jej nepovažoval.
Jako první jsem se vzdal piva. Možná se vám to bude zdát to nejjednodušší na celém procesu, ale já docela trpěl. Alkohol jako takový jsem si odepřít nechtěl, ale dovolil jsem si jen dvě sklenky vína o sobotních večerech. Přiznávám, ne vždy jsem nátlaku společnosti ale odolal.
Šel jsem na to tak nějak hodně intuitivně a dnes už vím, že ne úplně správně. Doma mne učili, že základ dne je snídaně. Takže jsem jen vyměnil bílý rohlík za celozrnný, vysočinu za plátek šunky a margarín za čerstvý nízkotučný sýr. Rozpočítal jsem si den na tři hlavní jídla a dvě svačiny zhruba po třech hodinách tak, ať poslední jídlo mám nejpozději v šest večer.
Takže snídaně v sedm, v deset pár kousků zeleniny, ve dvanáct pytlík rýže s tuňákem, ve tři zase zelenina a v šest vaječná omeleta, většinou také se zeleninou. Ano, první měsíc jsem měl hlad. Obrovský. A to je určitě chyba. Ale váha šla obrovskými skoky dolů. A vážil jsem se každý den, to se také prý nemá, ale já měl radost z každého shozeného deka.
Po půl roce, dvaceti kilech a nulové fyzické námaze se úbytek zastavil. Měl jsem velký strach z jojo efektu, takže jsem se snažil ještě víc v jídle omezit, ale to už se tělu nelíbilo a nebylo mi úplně dobře. No a tehdy jsem já, zarputilý odpůrce všech sportů, objevil běh. Nejprve ten indiánský, pak soustavnou rychlejší chůzi a pak opravdový nefalšovaný běh.
Přibírat jsem už nezačal, ale navštívil jsem výživového poradce, který mi můj způsob diety hodně sepsul, upravil jídelníček a já konečně začal zase normálně jíst i žít. Jen k tomu ještě i trochu sportuji.
