Článek
Mnoho historiků a spisovatelů odborné literatury i beletrie udělalo nacismu medvědí službu. Používají pro Hitlera přízviska jako „génius zla“ nebo jeden odborník si rovnou zvolil jako titul knihy: „Temné charisma Adolfa Hitlera“.
Přitom Hitler byl obyčejný člověk, vzhledově připomínal kohokoliv, koho byste mohli potkat na ulici a vůbec byste si jej nevšimli. Nebyl ničím zvláštní ani výstřední. Jeho nebezpečí spočívalo úplně v něčem jiném než v jeho třeskuté inteligenci. V jeho průměrnosti. A v tom, na co nasedl. Na zvláštní vlnu prehistorické vášně a nesnášenlivosti, která se ukrývá v hlubinách evropské duše.
Fádní průměrnost je nebezpečnější než cokoliv jiného
Lenin - intelektuál, který stál proti intelektuálům. Schizofrenik?
Psaly se léta 1975-1979 a v Kambodži došlo k masakru miliónů lidí. Kdo jej měl na svědomí? Nějaký génius zla? Naopak, průměrný učitýlek Pol Pot. A postupoval naprosto jednoznačně - nahradil všechny intelektuály nevzdělanými dělníky. Ředitele státní nemocnice nechal zastřelit a jeho pozice se ujal 16letý negramotný chlapec.
Píše se rok 1899 a Vladimír Iljič Lenin píše své literární dílo zaměřené proti intelektuálům. Preferuje dělníky, on syn z učitelské rodiny. Nakonec se ze Sovětského svazu začne šířit do celého okolního světa zrůdná ideologie postavená na předpokladu, že průměrní lidé by měli šéfovat společnosti. Podobná představa se bohužel díky čtyřiceti létům komunistické nalejvárny usadila i v Česku.
Průměrný umělec s nadprůměrnými ambicemi
Hitler byl realistickým umělcem, ale ne realistickým člověkem
Hitler byl, co si budeme povídat: neskonale naivní. Uvěřil myšlence velkého germánského národa i přes to, že v jeho hlavním sídle, centru velkých germánských idejí - Berlíně, bylo sídliště Slovanů a německá východní populace vykazuje výrazné slovanské nikoliv germánské rysy.
Jako nadšenec se vrhnul do první světové války a obdržel i medaili za statečnost. Nicméně, pak se chytil špatné společnosti, která zneužila jeho upřímnosti. Stal se členem tajných okultních společností, které pochopily jeho potenciál se obětovat ve prospěch davu.
Šosácké prostředí tehdejší Vídně mu v tom rozhodně nepomohlo. Naopak díky nechápavosti tehdejších profesorů na umělecké škole byl dvakrát odmítnut. Přesto své malby prodával překupníkům, kteří je zase přeprodávali za vyšší cenu dál.
Realistický malíř byl dobrý, realistou však nebyl. Místo toho, aby se Hitler pohnul v životě dál a přestěhoval se třeba do mekky umění - Francie, upnul se naopak na představu o velkém germánském národě, který spasí svět.
Umělci jsou citlivé duše a jsou vnímaví na mnohé podněty zvenčí, ne všechny takové vstupy jsou však zdravé a opravdu podnětné. A Hitler se rozhodl namalovat světu plátno se jménem: Neporazitelný germánský národ. Nějakou dobu mu to vycházelo, až mu jednoduše došla barva.
Nicméně jeho společníci mu v jeho životních ambicích asistovali poněkud zvláštním způsobem. Celkově režim, který Hitler představoval, byl technokratický a řídil se mottem: Když se kácí les, lítají třísky. A to byl Hitler rozevlátý nonkonformní umělec. Paradox? Jistě.
Je třeba si dát pozor i dnes na různé energické technokraty, kteří rádi rozhodují od stolu a se skutečným životem mají pramálo společného. Něco takového se stalo i v nacistickém Německu a může se kdekoliv a kdykoliv opakovat.
Nacisté, kterým čouhala sláma z bot
Jednotky SA byly zpravidla složeny z hospodských flákačů
Nacistická strana zkazila, na co přišla. Kde se objevili její ideologové, tam si počínali jako slon v porcelánu. Režim se zaměřil na nezávislé myslitele a potlačení svobodného uvažování. Z antiintelektualismu udělal pilíř své ideologie.
Propagováno bylo nezáživné realistické umění na úkor artu, který tryskal z něčí fantazie. Povoleny byly jen strohé a suchopárné germánské mýty. A samozřejmě vše se řídilo neúprosnou mechanikou: do práce, do klubu a zpět k nacistické televizi.
Zvláštní byl v tomto směru fakt, že režim zároveň spoléhal na likvidaci intelektuálů pomocí intelektuálů, kteří byli jeho integrální součástí. Pochopitelně jeho hlavní programem bylo vypořádat se se Židy.
To vedlo k okamžitému propuštění tisíců židovských akademiků a masovému pálení knih napsaných různými jinými intelektuály, kteří se nevešli do nacistického „chlívečku“. Na okupovaných územích, jako bylo Polsko, nacisté systematicky vraždili profesory, učitele a občanské vůdce (např. Intelligenzaktion), aby zabránili organizovanému odporu a zničili tak národní identitu.
Masivní odliv vědců, z nichž někteří byli i držiteli Nobelovy ceny, poznamenal nacistickou vědu. Hitler se vyjádřil, že se prostě v takovém případě bude muset Německo obejít bez vědy. I když některé intelektuální a technické výkony nacistických vědců byly nepochybně průkopnické, jako rakety Wernhera von Brauna (později emigroval do USA a tam se podílel na atomové bombě), celkově se výzkum mírně zpomalil, protože se musel obejít bez návaznosti na některé kapacity, které raději emigrovaly. Ten malý, ale podstatný rozdíl oproti zahraniční vědě pak stál Německo předčasnou porážku.
Problém spočíval v tom, že počátek režimu byl spojen s pouličními bojovníky SA, kteří se zaměřovali na kohokoliv, kdo by jen mohl vypadat chytře. Toho pak honili po ulici a provokovali. A tento šikanózní hospodský bavorský duch se někde v pozadí nacistické ideologie s režimem vezl po celou dobu jeho historie.
„Děsně“ chytří nacisté
Goring si o sobě myslel, že je chytrý, ale skončil špatně
Je pravda, že mnoho zajatých nacistických vůdců v rámci Norimberského procesu údajně obdrželo vysoké IQ skóre. Podle aliančních psychologů a jejich IQ testu Wechsler-Bellevue byli lidé jako Hermann Göring obdařeni nadstandardní inteligencí.
Současní vědci se shodují v tom, že i když nebyl Joseph Goebbels spolu s Adolfem Hitlerem nikdy testováni, nejspíše by soudě podle jejich manipulačních schopností, dosáhli rovněž vysokých hodnot IQ.
Jenomže IQ testy mají své velké mezery. Testování inteligence nacistů svědčí spíše pro rizika užívání těchto testů než pro jejich celkovou užitečnost. Podobné testy jsou dnes užívány pro bezpečnostní složky. K čemu je vám osoba, která není morálně pevná, ale má v hlavě dobrou kalkulačku? A vlastně nepřepočítali se zrovna představitelé nacistického režimu, když skončili na popravišti? Inteligenci tedy musíme hodnotit poněkud šířeji než podle čtverečků a koleček na nějakém testu.
Hitlerovu osobnost bychom neměli přeceňovat. Naopak by si měli lidé dobře všímat i těch, kteří vypadají nenápadně. Pokud takovému člověku někdo dá šanci a hodí mu lano do vyšších pater společnosti, může to dopadnout pro celý svět katastrofálně. Nejnebezpečnější jsou často lidé, kteří zpočátku působí fádně a nenápadně a pak se z nich stanou nemilosrdní diktátoři.
Zdroje:
Ian Kershaw. Hitler 1936-1945: Nemesis and Hitler 1889-1936. 1998. W. W. Norton & Company.
Michael J. Lynch. Hitler. 2025. Routledge.
John Cornwell. Hitler's Scientists: Science, War, and the Devil's Pact. 2004. Penguin Publishing Group.
Volker Ullrich. Hitler: Volume I: Ascent 1889–1939. 2016. The Bodley Head.
Christa Schroeder. He Was My Chief: The Memoirs of Adolf Hitler. 2009. Frontline Books.
