Bez utrpení by nebylo křesťanství

Od samého začátku vzniku křesťanství byli jeho stoupenci krutě pronásledováni, mučeni a zabíjeni. Kříž se proto stal synonymem nejen Kristova, ale i jejich utrpení. Paradoxně první krucifix byl vytvořen Sasy, původně vyznavači pohanských kultů, kteří tak chtěli dát najevo, že pocítili na vlastní kůži utrpení z rukou svých křesťanských utlačovatelů.

Podívejme se na to, jak se vyvíjel příběh křesťanství ruku v ruce s utrpením jeho vyznavačů.

V této rané křesťanské fázi byli ochotni Ježíšovi následovníci jít do krajnosti. Nešli tehdy na ruku světským autoriám a nebyli svolni byť malého kompromisu. Protože věřili, že uctívat se musí jenom Bůh, odmítli rituálně uctít římského císaře, byť jen malým gestem, zapálením kadidla. Za to často šli přímo do cirku. Sežrali je tam lvi. Tak vznikli první kresťanští mučedníci.

V následujících staletích se příběh opakoval pořád dokola. Jenomže síla křesťanského utrpení byla tak veliká, že dokázala nahradit veškeré ztráty, které křesťanské církvi Řím způsobil. Říká se, že mučednictví, respektive připravenost položit život za Krista, byla v tehdejším světě argumentem pro křesťanství. Kdo by byl ochoten obětovat svůj život za chiméru? Jenom blázen!

S přijetím křesťanství a jeho následným ustanovením jakožto jediného oficiálního římského náboženství se utrpení nezmenšilo. Trpí však ti, kteří jsou svými bývalými souvěrci šikanováni a haněni pro svůj výklad písma. Jedním z takových jinověrců byl i biskup Arius. Nevěřil totiž v soupodstatnost Boha a Ježíše. V té době se formovala nauka o trojici, která je dnes oficiálním krédem většiny křesťanských církví. Trvalo staletí zápasů a utrpení na obou stranách křesťanských táborů, než se situace vyjasnila. Již v té době křesťané pojali myšlenku, že na šíření evangelia mečem není nic zas tak špatného. Pochopitelně tím otevřeli další zásuvku Pandořiny skříňky a přivedli tak do světa ještě více utrpení.

Ve středověku byl křesťanský svět poměrně jednotný. Nebyli žádní protestanté, alespoň na jeho začátku, nikdo neodmlouval církvi v jejích dogmatech, na druhou stranu církev byla poměrně aktivní v křížových výpravách proti svým rivalům, muslimům ve Svaté zemi. Prolilo se hodně krve na obou stranách a stálo to miliony slz a hektolitry potu, aby křižáci vydobyli cestu pro křesťanské poutníky k Božímu hrobu ve Svaté zemi.

A co dělali ti, kteří zůstali doma? Přeci mysleli na smrt, memeto mori bylo heslo tehdejších křesťanů. Nebylo zas tak neobvyklé mít doma nějakou tu lebku nebo kosti umrlce, jejichž prostřednictvím věřící mysleli na neodvratnou a často krutou smrt. Pravda byla taková, že díky přeplněným městům a jejich neochotě se zabývat základními hygienickými pravidly docházelo k častým morovým epidemiím jak v Praze tak v jiných evropských městech, kde pomírali desetitisíce lidí zcela zbytečně. Celé rodiny a rody takto vyhynuly. Křesťanské hřbitovy se vršily kostmi. Nakonec muselo být pohřbívání ve městech zakázáno, případně převedeno do podzemí, a tak vznikly například slavné pařížské katakomby.

Při pohledu na navršené tisícovky kostí nasvětlené speciálními infralampami každého návštěvníka zcela jistě jímá úzkost a takový pohled vzbuzuje pocity utrpení. Zdá se, že život křesťanů ve středověku byl poměrně neradostný. Ale nemylte se. Není nic tak špatného, aby to nemohlo být ještě horší. Opravdová hrůza nastala až s příchodem reformace.

Jistí sociologové jako Émile Durkheim si dali tu práci a spočítali sebevraždy v jednotlivých zemích v korelaci s jejich převažujícícm vyznáním. Durkheim zjistil, že v protestantských zemích je větší počet sebevražd než v katolicky orientovaných zemích. Tutéž skutečnost potvrdil Tomáš Garrigue Masaryk ve své první vědecké práci s titulem Sebevražda. Situace však není tak jednoduchá, jak se může zdát. Ukažme si tento efekt zvýšeného počtu sebevražd na příkladu kalvínského učení.

Jan Kalvín byl švýcarský reformátor, který křesťany doslova vyrval z lůna římskokatolické církve. Hodil je do prostoru vlastní bezvýznamnosti, kde museli čelit své nicotě. Nebyl však sám. Německý protestant Martin Luther vymrštil křesťany z velké lodi, na které byli společně a každého jednotlivě umístil na jejich vlastní lodičky. Jenomže manévrovat a určovat si směr sám, to zas není až tak jednoduché. Pěkně se při tom zapotíte a může to být velké utrpení.

Francouz Jacques Peuchet, kterému se přisuzuje zásluha za vynález slova „byrokracie“, srovnával data z období středověku a novověku a zjistil, že lidé ve středověku měli méně depresi (ano, deprese existovala vždycky), než v novověku. Znovu hrál roli vliv protestantismu, protože tento křesťanský myšlenkový sklon tlačí jedince do kouta a nutí ho si uvědomit své limity.

Psychoanalytik Carl Gustav Jung jednou poznamenal, že měl pouze jednoho pacienta katolíka a mnoho protestantů. V dnešní době však nikdo nechce čelit sám sobě a ani nechce být součástí nějaké skupiny. Hovoří se zde výhradně o sociální bublině, což je nic neříkající brblání o jakémsi společenském vakuu, o kterém jeho mluvčí v podstatě neví vůbec nic.

Jak jsou na tom křesťané s jejich cestou utrpení v dnešní době? Ještě před několika desítkami let bylo zvykem v klášterech trapistů mít v cele devítiocasou kočku. Mnich sám sebe bičoval a tím odpykával své viny. V dnešních klášterech se od něčeho takového ustupuje, ale pobyt v mnoha z nich je pro řadu mnichů stále utrpením. Duševní problémy se nevyhybají ani Bohu zasvěceným lidem. V dnešní době mají poněkud jinou podobu, ale dopad mají stejný. Kněží, mniši, jeptišky, laičtí členové křesťanských společenství, ti všichni svorně často trpí depresemi a také hlubokým nepochopením a nezájmem ze strany sekulární společnosti.

Zdá se, že proud křesťanského utrpení, který započal jako čirý potůček v prvním století a časem se z něho stala rozvodněná řeka, stále proudí, neskomírá a neutuchá. Zdá se, že jistá míra utrpení je pro křesťanství jeho naprosto nezbytnou složkou a patří k sobě asi jako kladivo a kovadlina.

Zdroje:

Bruce Leon Shelley. Church History in Plain Language. 1995. Thomas Nelson.

Tomáš Masaryk. Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty . 1998. , původní české vydání 1904. Ústav T. G. Masaryka.