Článek
Říká se, že vaše okolí, lidé, se kterými žijete, a jejich postoje vás nepochybně ovlivní. Což neplatí v případě autorů Bible, kteří žili v sousedství Kananejců, Egypťanů, Babyloňanů, Asyřanů, Římanů a mnohých dalších. Všechny tyto národy měly v jistém směru jednotný narativ: byli pyšní na svůj původ, nafoukaní a nikdy se nepřiznávali k žádným chybám.
Egypťané i Babylońané si drželi tisíce písařů, byla to jedna z nejhonorovanějších profesí po kněžích a státních úřednících, aby psali a psali samozřejmě jen o tom dobrém, co pro ně jejich chlebodárci udělali. Ne však pisatelé Bible, ti byli kritičtí ke své době, sobě samým i ke svým vládcům. A na čí zakázku psali oni? Říkají, že měli dar shůry. Očividně žádného lidského zadavatele kromě Boha nechválí.
Bible se tedy dá považovat za první hodnověrnou historickou sociální kritiku doby. Dala tomuto literárnímu útvaru původ a přitom velmi nenápadně, většina jejích čtenářů si toho ani nevšimla. Pojďme se podívat na srovnání Bible a jiných starověkých výpovědí v této oblasti.
Egypt vs. Bible
Staroegyptské písmo
Paradoxně veškeré egyptské představy o hříchu přivezli do Egypta samotní Semité. Pokud vůbec Egypťan myslel na něco takového jako vina či hřích, vždy jen v pozitivním smyslu pro sebe sama.
Když se Egypťan vyznával, neříkal: ‚Jsem vinen.‘ Říkal: ‚Nejsem vinen.‘ Jeho zpověď byla negativní a onus probandi [břímě důkazu] spočívalo na jeho soudcích, kteří, podle textů hrobů, vždy vynesli rozsudek v jeho prospěch. V každém případě Egypťan doufal a očekával, že rozsudek bude příznivý.
Starověké egyptské záznamy, především hrobové texty, ukazují, že Egypťané si rozhodně s otázkou sociální zodpovědnosti nebo individuální viny hlavu nelámali. Neměli si podle sebe samých co vyčítat a vždy byli nevinní jako holubice.
Ne tak tehdejší Izraelité, kteří v Egyptě pobývali. Samotné knihy Mojžíšovy přiznávají, že Mojžíš, pozdější vůdce Izraelitů a někdejší adoptivní syn faraonovy dcery, byl prchlivý, zabil při obraně svého krajana Egypťana a byl nucen utéct do Midianské země na několik let, aby se zchladil. O charakteru Mojžíše se dozvídáme i negativní rysy, které ho nakonec natrvalo vyřadili ze vstupu do zaslíbené země. Něco takového by Egypťané o sobě nikdy nenapsali, natož, aby si vůbec pomysleli, že je s jejich zásmrtnou kulturou něco v nepořádku.
Babylónské záznamy a Bible
Nabonidova kronika z doby Kýra Velikého
Chaldejec Nabopalasar založil kolem roku 645 př. n. l. novou babylónskou královskou dynastii. Nabopalasarův syn Nebukadnecar II., který Babylón znovu obnovil, se na klínopisném záznamu chvástal: „Není tohle Velký Babylón, který jsem sám vystavěl“?
V Nabonidově tabulce nacházíme klínopisný záznam o dobytí Babylóna perským králem Kýrem Velikým. Babylón i přes svou veškerou předstíranou převahu nebyl schopen přežít útoky zvenčí a dokonce až do dnešní doby nebyl přesně podle biblického proroctví, i přes snahy Iráku, nikdy obnoven.
Babylon, nejslavnější z království, ozdoba a pýcha Chaldejců, dopadne jako Sodoma a Gomora, které Bůh zničil. Už nikdy nebude obýván, po všechny generace zůstane neosídlený. Arab si tam nepostaví stan a pastýři tam nenechají odpočívat svá stáda.
Babyloňané se spoléhali na zprávy z hvězd a na svou astrologii, kterou věnovali světu. Dnes již nejsou Babyloňané, kteří byli geneticky vyhubeni, ale je zde jejich nechvalné astrologické dědictví, které otravuje mysl lidí dodnes. A stejně jako nepomohla astrologie Babylóňanům k delšímu životu a prosperitě, rovněž škodí i svým dnešním konzumentům, kteří jsou díky ní sebevědomí natolik, že si nevidí na špičku nosu, a sebejistí s tím, že vědí, že se jim nemůže nic stát, mají přeci vše napsáno ve hvězdách. Veškerý tento byznys připomíná tragikomedii Jáchyme, hoď ho do stroje! Tito dnešní hvězdopravci se podobají těm babylonským ve své naivitě. Naopak bibličtí pisatelé se rozhodli dát jinou cestou než věřit číslům a astrologickým znamením. V Bibli je explicitně astrologie zakázána pod pohrůžkou smrti, nejspíš tak chtěli tehdejší lidé zabránit šíření této hloupé společenské patologie. Dokud ji drželi v mezích, dařilo se jim. Jakmile se jí vydali, zle se jim vedlo.
...klaněli se jim nebo slunci nebo měsíci nebo celému nebeskému vojsku, což jsem nedovolil, a někdo vám to řekne nebo se o tom doslechnete, důkladně to prověřte. A pokud se potvrdí, že se ta odporná věc v Izraeli opravdu stala, vyveďte toho muže nebo ženu, kteří udělali tu špatnou věc, k městským branám a ukamenujte je.
Izraelité byli tehdy uchráněni před pokušením padnout za oběť tehdejším sociálním patologiím, kterým byla astrologie. Zatímco Babylóňané zcela propadli horoskopům a svým sebezahleděným představám, ze kterých je vyléčili až Peršané, když zcela zničili jejich říši. Babylónské uchýlené sociální představy o světě zamořují však mentální rovinu lidí směle dál.
Bible a Řím
Římské náboženství a kultura byly vlastně takový patvar. Římané posílali své děti do Atén, aby se naučili demokracii a filozofii, zatímco doma přijímali chaldejské astrology a thessalské kouzelníky spolu s teutonskými kněžími. Od všech si vzali od něčeho trochu. Co však hrálo absolutní prim, bylo uctívání císaře, Césara, jako Boha nade všemi.
Mezi všemožnými formami náboženství v Římě čnělo uctívání císaře. Byla mu prokazována čest jako bohu. Římané stavěli chrámy jen pro něj, kde mu přinášeli oběti.
Až do přijetí křesťanství bylo uctívání císaře tou nejdůležitější silou v náboženství římského světa.
V jednom nápisu z Malé Asie je o císaři uvedeno:
Je to otcovský Zeus a zachránce celého lidského rodu, který vyslýchá všechny naše modlitby, dokonce dělá ještě více, než oč prosíme. Země a moře totiž mají pokoj; města vzkvétají; všude je soulad, blahobyt a štěstí.
Křesťané naopak Césarovi zbožnou úctu neprokazovali. Evangelia zaznamenávají Ježíšův výrok:
Dejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží
Křesťanští autoři rozhodně nešpinili římského nejvyššího Boha Césara, ale zároveň si od jakéhokoliv zbožňovaní lidí zachovávali přísný odstup. Tímto zachovávali nejen lidskou, ale i kulturní objektivitu. Proč by pro ně měl být nějaký člověk Bohem? Ostatně spory o božství samotného Krista se vedly ještě několik století po jeho smrti. Křesťané byli totiž původně objektivističtí a nesnažili se sakralizovat něco, co je obyčejné.
Tento výrazně realistický rys se jako červená niť line celou Biblí, jak Starým tak Novým zákonem. Křesťané mají uctívat jen Boha, a ten je abstraktní, nikoliv lidské povahy. Pokud jde o to, co dělali lidé, bibličtí autoři nešetřili sociální kritikou, pranýřovali své vlastní krále a vůdce a nehodlali se smířit s tím, že by obyčejný člověk měl nějakou nadhodnotu, jen proto, že zastává vůdčí pozici. Něco takového je mezi dobovými výpovědmi unikátní přístup.
Zdroje:
Bible, textová analýza.
Werner Ekschmitt. Paměť národů. 1974. Orbis
