Jak vznikla náboženství

Jsou náboženství nějakou zvláštní temnou odnoží lidské spirituality? Nebo jsou naopak vyjádřením lidské přirozenosti? Touto otázkou se zabývalo bezpočet badatelů. A na co přišli?

Někteří tvrdí, že první skutečný náboženský svatostánek neboli chrám najdeme v tureckém Göbekli Tepe. Tam se nachází megalitické stavby zbudované zřejmě předneolitickými lidmi v období mezi 10. - 9. tisíciletím př. n. l. Antropologové, religionisté a archeologové jsou nálezem fascinování, já osobně na něm nenalézám nic zvláštního, posuďte sami na fotech:

Tento podle některých první světový chrám asi nebude zrovna adept na vysvětlení lidské poptávky po náboženstvích. Někteří jej považují za první vyjádřenou formu skupinové náboženské potřeby, ale na druhou stranu, co my víme, jak je starý. Ty vědecké metody měření stáří jsou často stejně pochybné jako samotné náboženské báje.

Faktem je, že v současnosti je ve světě 10 hlavních náboženství a asi 10 000 sekt. Z toho 6 000 v Africe, 1200 v USA a stovky v dalších zemích. Řada z nich je celkem nepodstatných, ale mohou mít zásadní vliv na některé politiky, kteří pak určují směr dané země. Jako tomu je u pravoslavné církve a Putina, u fundamentalistů a Trumpa a řady dalších.

Jména a životy zakladatelů náboženství známe poměrně dobře. Mohamed, Buddha, Ježíš, Konfucius. Vždy lze najít nějakou ústřední představu hlavního náboženství, kolem které se všechno točí. Nejlepší bylo, když zakladatelé zanechali nějaké spisy, pak se po nich jen zaprášilo. Což je poměrně zvláštní fakt, když po velkou část lidské historie byla většina lidí negramotná. Ale pozor, právě centra poněkud podivné kultury jako byl Sumer a Egypt si držela desetitisíce písařů! Ti měli větší prestiž než umělci.

Tyto kultury mohou za chybný předpoklad, že písmo se rovná magie. Takoví druidi po sobě žádné písmo ani spisy nezanechali a udělali dobře pro ně samé. Alespoň je nikdo nemohl okopírovat a chlubit se cizím peřím.

Je tedy vznik náboženství spojen přímo s písmem? Do určité míry tomu tak je.

Jistým jednotícím činitelem byla vždy frustrace. Zajímavé je, že lidem, kteří jsou z této povrchní a nezajímavé společnosti frustrovaní, se ostatní posmívají. A tak tomu bylo vždy, protože historie se opakuje a společnost jako celek byla nudná vždycky. Pak se ti nudaři hrozně divili, když jim zakladatelé náboženských směrů vyfoukli pozornost ostatních pod nosem.

Tak třeba Ježíš byl frustrován ze židovského náboženství, které se zabývalo především pitomostmi a ne podstatnými věcmi. Jak sám říká: cedíte komára, ale polykáte velblouda. Opravdu, takový ortodoxní Žid měl řešit otázku, aby se mu byť jen nepatrný hmyz nedostal do jídla, zatímco si myslel, že si může dovolit z vysoka se vykašlat na blaho svých bližních. Ježíš toto nevydržel a vykašlal se na Židy on sám. Předpověděl (nebo přivolal?) jim zkázu jejich svatostánku a svou pochodeň předal pohanům.

Stejně tak Mohamed. Toho zase frustrovali Arabové. Vyřešil je nakonec lišácky a pro sebe lépe než Ježíš. Rozhodl se, že proti nim bude bojovat. Jmenovitě proti obyvatelům Mekky a Mediny. Nakonec si u nich sjednal respekt a založil náboženství, které dodnes ohrožuje všechna ostatní.

Buddha, ten přemýšlel spíše filozoficky. Poté, co byl jako mladý kralevic uchráněn od všeho neštěstí světa, nakonec přišel na to, že život není tak růžový, jak si myslel, odebral se pryč od lidí a založil své náboženství usebranosti a sebezaměřenosti, které by teoreticky mělo vést k zlepšení atmosféry světa, ale celkově nevede nikam.

Když už Ježíš stihnul založit křesťanství, které mu pomohl rozšířit idealista Saul z Tarsu, nakonec se po více stoletích křesťanské komunity nenávratně rozdělily. Mohli za to teologové a reformátoři. Na počátku 16. století protestoval katolický mnich Martin Luther proti odpustkům, stejně jako i ostatní před ním. Viklef a Hus, který to nakonec odnesl za všechny. Tato protestantská vlna vytvořila konkureční hráz proti katolickému náboženství. A hádají se spolu všichni dodnes.

Ani humanistické učence a později osvícence nenapadlo studovat náboženství jako obor. Lidé tehdy prostě buď slepě přejímali tradici, ve které byli vychováni, nebo měli na výběr její alternativy. Ve Francii se sice usadil ateismus, ale spíše jako taková legrační forma undergroundu, kterou až na pár lidí nikdo nebral vážně.

Až v 19. století začali vědci studovat náboženství coby subjekt svého zájmu. Paradoxně náboženství se předmětem vědeckého studia stalo díky evoluční teorii. Vlastně se jednalo o nápodobu čisté teoretické podobnosti. Když lidský život vznikl evolucí, proč by tak nevznikly i jednotlivé náboženské formy? A tak se řada učenců snažila náboženství pojmout z pohledu filozofie, psychologie, sociologie, antropologie a jiných oborů. Podívejme se, jak a jestli vůbec se jim to podařilo nebo ne.

Edward Tylor (1832–1917), anglický antropolog, přišel s teorií animismu. V kostce to znamená, že veškeré zkušenosti, sny, vidění a hlavně zážitek smrti podle Tylora probudily v primitivních lidech představu, že existuje lidská duše - anima. Od této představy byl pouze krůček k tomu, vidět duchy všude, ve skalách, ve stromech, řekách a podobně. Nakonec se tito duchové stali bohy.

Jak a kde se vzaly v lidech tyto představy Tylor nevysvětluje vůbec. Jak by taky mohl.

R. R. Marett (1866–1943), také britský antropolog, Tylorův animismus přetvořil na animatismus. K jeho závěrům ho vedly představy Melanésanů z Tichomoří. Osobní duši u nich nenašel, zatímco narazil na princip neosobní síly, která se podle něho stala základem všech náboženství.

Pro něj bylo náboženství spíše instinktivní reakcí na neznámo. Nicméně znovu, jak se z takové neosobní síly staly sofistikované postavy bohů Marett netušil.

V roce 1890 vydal Skot, James Frazer (1854–1941), tlustou bichli nazvanou Zlatá ratolest. Přišel tam s těžkým kalibrem. Veškerá náboženství pochází z magie!

A jak na takové závěry přišel? Objížděl pro ně svět? Naopak, držel se hesla, že v hospodě už celý svět je. Tam seděl a poslouchal námořníky a jejich příběhy a vše, co se mu zdálo být zajímavé, si zapisoval. Přišel tak k nevyhnutelnému závěru, že když primitivní člověk přivolával déšť tím, že kropil vodu na zem za zvuku posvátného bubnování, je evidentní, že tady něco nehraje. Tyto rituály často nezabíraly a na řadu tak přišly nadpřirozené síly, kterých se tehdejší člověk dovolával. Z primitivních rituálů a zaklínání vznikly oběti a modlitby, a tak se zrodilo náboženství.

Frazer zapomněl, že magie existuje dodnes a pokud je to jakási předevoluční podoba náboženství, působí jeho teorie, jako by dodnes chodili uprostřed moderních lidí i neandrtálci. Nepochopil, že magii buď v sobě máte nebo jste planí. Náboženství se často jen snažila úředně zamazat přes své davy oficiálních představitelů, že narozdíl od jejich zakladatelů už nikdo z aktuálních duchovních činitelů žádnou reálnou duchovní sílu nemá.

Zase ten Freud. Sigmund (1856–1939) měl dost času fušovat skoro do všeho, taky hodně bral kokain a byl takový přebuzený, a tak si někde tu nechtěnou imaginaci musel vybít. V knize Totem a tabu se pokoušel přijít na kloub náboženstvím. Jeho teorie byla:

Otec vždy dominoval klanu, synové však otce nejen obdivovali, ale i nenáviděli, no a tak se naštvali a jednou ho zabili. Domnívali se, že jeho moc spočívala v jeho těle a tak ho snědli. Pak si z výčitek svědomí vymysleli usmiřovací obřady. Z toho všeho se stal Bůh a máme tu svaté přijímání.

To je ale blbost! Freud měl opravdu potřebu se šťourat ve všem. V jednom mu nahrálo samotné katolické náboženství, které v rámci svatého přijímání věří v doslovnou proměnu vína v krev a u chlebu v tělo Krista. Budiž mu ke cti, že církevní doktrínu bral tak vážně, ale jeho hypotéza je skutečně ujetá. Vychází z představy, že každá rodinka je tak šílená, jak ji popsal. A je? No, netřeba dále jeho závěry komentovat.

Z těchto a mnohých jiných důvodů někteří už na zkoumání původu náboženství raději rezignovali. Jak říká kniha:

A jsme u kořene problému, pokud automaticky pracujete apriori se závěrem, že předmět vašeho studia je chybný, tak dostanete i chybný výsledek. Kdyby technik studoval jen poškozená auta ze šroťáku, daleko by se s vývojem těch nových nedostal. I když mu to něco řekne o deformačních zónách, rozhodně se tímto způsobem nepoučí o nových možnostech designu. Někteří komentující mých článků musí být opravdu hodně zabejčení, pokud si myslí, že tím, že vylepí nějaký ateistický canc složený z výroků militantních ateistů či pochybovačných věřících, je tímto celá věc vyřízena. Jak by řekl samotný Freud, jedná se u nich o zjevnou neurózu.

Opakovat pořád dokola jakési názory někoho jiného nikam nevede, přijďte laskavě s něčím vlastním.

Pro mě jsou současná náboženství podobná systémům egyptským úředníkům (Egypt milujete, že?). Díky nahromaděné duchovní energii a hlavně jejích přebytkům došlo, jak my religionisté říkáme, také k nárůstu parazitů, kterým se odborně říká free riders. To jsou lidé, kteří se vyskytují pouze jako důsledek nadbytku ve společnosti. Když společnost reálně myšlenkově zchudne, vymizí i tito sociálně kulturní parazité.

Dnes se nacházíme přesně uprostřed tohoto procesu. Ještě relativně nedávno měly náboženské organizace nabito a dnes prodávají kostely a dělá jim problém si udržet zájem svých klientů. Podle mě je to dobré znamení, protože se energie vrací ke svému původnímu zdroji. Několika skutečným osobnostem, které mají charisma a ví, jak s duchem pracovat. Ti už však žádnou náboženskou organizaci vytvářet nebudou. Jsou totiž poučeni minulostí a kdo by tady znovu chtěl další hydru duchovních úředníků? Vždyť stačí samotný stát a jeho přebujelá byrokracie bez všeobecného užitku.

Zdroje:

Sigmund Freud. Totem a tabu. Portál. 2017. Původní vydání 1913.

James Tylor. The Golden Bough. Oxford. 2009. Původní vydání 1890.