Pravděpodobnost vzniku života náhodou se blíží nule

Termín evoluce zní šmrncovně, označuje přeci vývoj živých organismů od primitivních forem až po ty nejsložitější. Od doby, kdy myšlenku zpropagoval Darwin, už málokdo o evoluci uvažuje jako o procesu řízeném někým inteligentním. Naopak ji lidé většinou chápou jako výběr slepé náhody. Termín přírodní výběr zní sice vznešeně, ale pokud máme někoho za tímto výběrem nahmátnout, nikdo tam není. A jak si vede slepá evoluční teorie oproti jiným koncepcím vzniku života?

Tak například pan Dawkins (který si mimochodem díky svému militantnímu ateismu a stereotypním útokům na víru vydělal na této své rachotině balík) tvrdí, že si můžeme být jistí evolucí stejně jako Sluncem. Že je Slunce horké, potvrdily jednoznačně vědecké pokusy a můžete to zažít i na svou vlastní kůži. Ale co evoluce? Je také vědecky reálná? Podívejme se na překvapivé souvislosti, které vůbec nevedou k jednoznačným závěrům nebo přinejmenším rozhodně ne k těm, na které jsme běžně zvyklí.

Když vydal Darwin v 19. století svou knihu O původu druhů nebyl sám, kdo si mohl myslet, že svět vznikl jinak, než bylo tehdy předkládáno církvemi. Dokonce daleko dříve před Darwinem existovali skalní materialisté a ateisté v Indii a jistě i na jiných místech. Byli tak skálopevně přesvědčení o materii bez ducha, že z nich vzniknul i samotný náboženský směr zvaný Čarváka již v prvním století př. n. l.

Darwin byl věřící člověk, který měl rád Bibli a rozhodně netušil nic o tom, že by jeho vědecký směr měl být později použit proti víře. O něčem takovém rozhodně nesnil, ani v nejhorší noční můře. Přitom v současnosti je darwinismus, tedy evoluční směr pojmenovaný po něm samotném, zbaven jakýchkoliv náboženských příměsí. Jak k tomu dospěl a co by na to dnes řekl samotný Charles Darwin? Nejspíš by se hodně divil a možná i zhrozil. V darwinismu dnes nesmí být ani jediná zmínka o možném Původci či Stvořiteli života, na tom se shodují především akademické kruhy. Takový je vědecký diktát, nebo spíše diktatura ducha? Není to opravdu divné? Podívejme se na zoubek viníkům obratu duchovního rozměru v pojetí Darwinových teorií.

Současné pojetí náhodného vzniku života navazuje na dřívější teorie samoplození, které učili vědci v 17. století. Francis Bacon uvažoval o tom, že život mohl vzniknout sám od sebe. Dokonce i tak inteligentní vědec jako William Harvey, který objasnil úlohu krevního oběhu v těle, s ním tyto předpoklady sdílel. Směru jejich uvažování učinil přítrž Louis Pasteur v 19. století, který experimentálně prokázal, že život může vzniknout jen ze života již existujícího. Lidé, kteří berou vážně evoluční teorii, však musí naproti tomu věřit a dodnes věří, že mikroorganismy v pravěku vznikly nějakým způsobem samovolně z neživé hmoty. Pokud by tomu tak ale bylo, mohly by nejspíš samy vznikat i nadále, a to se podle všeho neděje, což je podezřelé. Existuje mnoho pokusů, které se snažily vznik živé hmoty z neživé prokázat, ale jak si později ukážeme, jejich výsledky vzhledem ke skutečnosti existence vyspělého života vůbec nejsou uspokojivé.

Skýtá se nám ale poměrně zásadní tajemná otázka: Kdo je tu vlastně věřící? Nejsou naopak těmi fanatickými věřícími zastánci samovolné evoluce, kteří věří v samovolný vznik vyspělé živé hmoty z hmoty neživé, proti kterému hovoří mnoho matematických, fyziologických a chemických důkazů, které považují pravděpodobnost takového procesu za naprosto mizivou, jak si podrobněji popíšeme dále?

Přesto, že se jedná o vědecké důkazy, zastánci samovolné evoluce je odmítají s takovou vehemencí, která připomíná fanatické tmářství středověkých náboženských kultů. Jako kdyby byli sami posedlí duchem, který jim zakázal věřit v jiné modly, aby se mohli klanět a přinášet oběti jen a jen jemu. Ale komu?

Zastánci samovolné evoluce věří, že se jedná o oltář rozumu, ale jak by mohl, když takové počínání popírá dokonce i v principu samotný rozum? O jaký rozum se tedy jedná? Že by šlo o jistou formu logického protomyšlení, které si neumí poradit se složitějšími otázkami, a tak trvá na své víře v materialismus stůj co stůj?

Po Pasteurově demolici staré samooplozovací teorie přichází Richard Dawkins, hlavní idol či chcete-li „bůžek“ ateistických věřících s novou teorií. V knize Egoistický gen uvádí názor dnešních zastánců samovolné evoluce na začátky života. Vycházejí z předpokladu, že Země byla na počátku obklopena atmosférou, která se skládala z oxidu uhličitého, metanu, čpavku a vody. Tyto jednoduché chemické sloučeniny byly rozštěpeny sluneční energií, možná také blesky nebo vulkanickými výbuchy, a pak se přetvořily v aminokyseliny. Různé aminokyseliny se poznenáhlu nahromadily v moři a vytvořily sloučeniny podobné proteinům. Posléze, jak říká, se oceán stal jakousi „organickou polévkou“, i když zatím byl neživotný.

Pak náhle, simsalabim, Dawkins skáče ke svému závěru. Náhodou se vytvořila zvlášť podivuhodná molekula, která měla schopnost sama se rozmnožovat. Ejhle! Dawkins sám ví, že je to krajně nepravděpodobné, ale protože věří v ateismus, nemá jinou možnost než prohlásit, že k takovému procesu muselo dojít. A tak sama od sebe vznikla první živá buňka. A také teorie, která si hraje na tvrdě exaktní, ale přitom stojí na víře, že se stal zázrak.

Science fiction tato představa nepochybně je. Proč nás ale pan Dawkins ponouká brát jeho science fiction jako základnu pro další fakta? Neříkalo se tomu odjakživa tmářství? Jak k takovým teoriím a hypotézám říká profesor William Thorpe z katedry zoologie na cambridžské univerzitě jiným vědcům:

Při zkoumání jednobuněčných organismů se došlo v současné době k závěru, že i takové organismy mohou být až neproniknutelně složité. Astronomové Fred Hoyle a Chandra Wickramasinghe k tomu říkají:

Jaké jsou tedy stupně nutné k vytvoření nového života? Ve stručnosti: ideální atmosféra, organická polévka, proteiny a nukleotidy, které se posléze sloučí a vytvoří membránu a vyvine se u nich genetický kód, čímž může dojít k jejich replikaci.

Bohužel něco takového se nezdařilo nikdy laboratorně zrekonstruovat a když šlo o to, jak takový jev alespoň spočítat, dostali se vědci vysoko nad hranici pravděpodobnosti.

Nutné podmínky pro vznik života, které si vědci namysleli, se snažili opakovat v laboratoři. 3. května 1924 na zasedání Ruské botanické společnosti přednesl příspěvek s názvem „O původu života“ ruský vědec Alexandr Ivanovič Oparin. Nastínil hypotézu postupného vzniku života na Zemi z anorganických látek a navrhl teorii původu života z prvotního „vývaru“ organické hmoty. Slavný experiment se odehrál v roce 1953, kdy Stanley Miller vytvořil atmosféru z vodíku, metanu, čpavku a vodní páry a vystavil ji elektrickým výbojům v pokusném prostředí. Získal v rámci přísně kontrolovaného procesu (dočasně) 4 z 20 aminokyselin nutných pro existenci života. Po něm se zatím nikomu nepodařilo vytvořit všech 20. 

Jenomže i toto je experiment na vodě. Proč? Jakmile jsou aminokyseliny totiž jednou ve vodě, musí se z ní opět dostat, jestliže se z nich mají vytvořit větší molekuly a vyvinout se v proteiny vhodné ke vzniku života. Voda totiž není vhodná pro stabilní chemické reakce. Ale ve chvíli, kdy aminokyseliny opustí vodní prostředí, „napadne“ je ultrafialové světlo a nepřežijí tak ani jednoduché první stádium vývoje života.

Představa samovolného vzniku života v oceánech je opravdu science fiction.

Chemik Richard Dickerson k tomu říká:

Evolučních problémů je daleko více, tehdejší Millerův oceán byl přísně kontrolovaným experimentem, což samo o sobě odpovídá spíše stvořitelskému zásahu, než nějakému náhodnému procesu. Vědci začali ptát: Když bychom celý proces nechali náhodě, jaká je pravděpodobnost, že by byť jen jedna jednoduchá proteinová molekula vznikla v organické polévce náhodou? Pravděpodobnost spočítali pouze na neuvěřitelných 1 : 10113 (číslo začínající jedničkou se 113 nulami, pro srovnání miliarda má jen devět nul). Co na to matematici? Matematici vylučují jakoukoliv událost už s pravděpodobností 1 : 1050 jako neuskutečnitelnou.

Pro ilustraci si představte, že 1:10113 je hodnota, která převyšuje odhadovaný počet všech atomů ve vesmíru! Pozor, ještě jsme se nedostali ke genetickému kódu. Ten potřebuje pro svou funkci pět histonů (účastní se v něm managementu genové aktivity). Pravděpodobnost, že by náhodou vznikl i ten nejjednodušší histon, se odhaduje na 1 : 20100. Toto číslo je sice ve skutečnosti menší než 1:10113, nicméně přesto převyšuje celkový odhadovaný počet všech atomů ve všech hvězdách a ve všech pozorovatelných galaxiích. Tak a teď babo raď!

Klasický vědecký přístup je metoda pozorování a prověřování na základě principu: Pozoruj, co se děje; na základě těchto pozorování vytvoř teorii o tom, co nejspíše odpovídá pravdě; teorii dále zkoumej dalším pozorováním a pokusy. Pokud ji nemůžeš prokázat, pokus se ji vyvrátit.

Je logické, že v oblasti teorií vzniku života před dávnými časy nelze ověřit data pozorováním. V laboratorních podmínkách se navíc nepodařilo vznik života zopakovat. Zato se zatím pomocí experimentů a výpočtů úspěšně daří hypotézy o samovolném vzniku života spíše vědecky vyvracet.

Předpoklady evoluční teorie zkrátka jdou mimo vědeckou metodu. Co tedy evoluce je? Vědecká metoda ne, klasická náboženská víra také ne, tak co? Že by šlo o nějakou formu fanatického iracionálního uvažování? Proč mnozí lidé včetně vědců sveřepě trvají na teorii vzniku života z ničeho v pradávné organické polévce, když si mohou vymyslet mnoho jiných podobně fantaskních teorií, které také nepůjde prokázat a budou se stejně tak vědecky jevit jako zcela nepravděpodobné? Pokud jde o ověřitelnost evoluční teorie, ocitáme se na stejně tenkém ledě jako v pohádce o Sněhurce a sedmi trpaslících. Odehrála se? Chceme, aby se odehrála? Je síla chtění srovnatelná s vědeckým přístupem? A zde se možná dostáváme k příslověčnému jádru pudla.

Snad nejpřesněji popsal stav myšlení zapřísáhlých zastánců samovolné evoluce jeden z nejznámějších teoretických biologů, Joseph Henry Woodger:

Třešničku na dortu myšlence nasadil evolucionista Loren Eiseley, který se přiznal :

Vědci, kteří evoluční teorii jakožto (ne)vědecký názor zastávají, si museli vytvořit celou mytologii pro podporu svých přesvědčení. Přitom něco takového dělají náboženství, kterým to sami mají za zlé. No není to nádherný paradox?

Nic ale není tak horké, jak se to uvaří. Ne všichni vědci věří v evoluci. To jen ti, kteří ano, se snaží působit, jako by evoluce byla nějaká ustanovená vědecká pravda či vědecký fakt, který je nezbytný pro přijetí do vědecké komunity.

Fyzik H. S. Lipson jednou řekl:

Můžeme argument obrátit a říci si narovinu, že vědci nenašli žádný důkaz pro to, že život vznikl samovolnou náhodou ani že se druhy samy od sebe vyvíjejí jeden z druhého. Nepomohla ani teorie rychlých mutací, třeba zmutované octomilky jsou sice jiné než ty ostatní, ale pořád jsou to octomilky, byť poškozené.

Vědci sice šíří senzační zprávy o tom, jak mohou změnit geny či je rovnou vymazat, ale něco takového v realitě není tak snadné. Aby se mohly vyvinout jednotlivé druhy z těch původních, musely by umět překročit své genetické hranice, a to už není tak jednoduché.

Genetik Wolf-Ekkehard Lönnig, který pracoval v prestižním institutu Maxe Plancka, k tomu říká:

Přírodní výběr podle Darwina upřednostňuje organismy, které jsou lépe přizpůsobeny životu v daném prostředí. Nejsou to tedy podle něj ty nejsilnější kusy, ale ty nejlépe přizpůsobené, které přežijí. Není to tak docela pravda, tato teorie vychází z toho, že se svému prostředí přizpůsobit musíte, jinak nemáte šanci. Na základě této úvahy by se dala Země chápat jako stacionární laboratoř, kde nemáte jinou šanci než přijmout pokusy prováděné na vás samotných. Přitom podstatou většiny organismů je to, že si sami uzpůsobují své okolí tak, aby jim vyhovovalo, nebo se přesouvají tam, kde je jim nejlépe.

Darwin studoval 13 druhů pěnkav na souostroví Galapágy. Jeho pokusy se snažila replikovat skupina vědců vedená Peterem a Rosemary Grantovými z Princetonské univerzity. Pěnkavy se v nejlepším případě byly mezi sebou schopny křížit, a tak v podstatě splynout v jeden poddruh téhož. Jiný živočišný druh by z nich nemohl vzniknout ani omylem. V lepším případě je to svědectví, že se určitý druh dokáže přizpůsobit podmínkám. Stejně tak při šlechtění rostlin pomocí mutací nebyl dosud vytvořen žádný nový druh. Během známé historie lidstva nikdo žádný proces vzniku nového živočišného nebo rostlinného druhu nepozoroval, pouze nové varianty stejných druhů.

Závěr je jednoduchý: můžete se ušlechtit, ale z psa kočku neuděláte. Jak se tu tedy nové druhy vzaly?

Do České Republiky nedávno dorazila kostra Lucy, australopitéka, předpokládaného předka člověka. Upřímně, podíváte-li se na rekonstrukci této kostry a představíte si, jak by Lucy vypadala v moderních podmínkách, zas tolik se neliší od leckterých žijících osob, které můžete při troše představivosti potkat na ulici kdekoliv na světě. Podle těchto rekonstrukcí to vypadá, že tu máme miliony důkazů pro přechodné články mezi jednotlivými druhy. K dispozici je asi na 200 milionů velkých a miliardy malých zkamenělin. Ovšem když se pustíme do analýzy tohoto korpusu zjistíme, že hlavní skupiny živočichů se objevují náhle a odděleně od ostatních, stejně jako z ničeho nic ty jiné mizí v nedohlednu.

Většina vědců trvá na evoluci jednoduše proto, že současná věda apriori předpokládá jakýsi závazek objektivity, který ale přeloženo do reálného jazyka znamená příslib pozitivního vztahu k materialistickému vidění světa. Což už je samo o sobě značně neobjektivní, zavádějící a nevědecké. Vědci se tak sami ve své snaze vymezit se proti víře dostávají do bludného kruhu a to v samotném principu jejich vědeckého paradigmatu.

Prestižní časopis Scientific American v té souvislosti uvádí výrok sociologa Rodneyho Starka:

Pro přijetí vědeckých předpokladů, které jsou v současnosti neověřitelné jakoukoliv experimentální byť i matematickou cestou, musíte přijmout apriori přesvědčení, že existoval jeden společný předek, ze kterého se vyvinuly všechny ostatní druhy. Zatím se jednoznačně v této oblasti pohybujeme v říši mýtu. Podobného, jaký je vyčítán náboženstvím. S tím rozdílem, že ta jsou zvyklá se v samotném duchovnu neorientovat, protože vědí, že přesahuje možnosti chápání většiny lidí. Zatímco některým vědcům očividně vyhovuje si hrát na dědy vševědy či rovnou na bohy. Kdo je tedy z hlediska poznání vyspělejší, věda nebo náboženství? Ten, kdo ví, že neví, nebo ten, kdo si myslí, že ví?

Genetici sice radostně vykřikují, že našli společného předka všech lidí, ale vzhledem ke zpětnému pohledu skrze genetický kód je nalezení takového předka otázkou matematické definice společných rysů, nikoli objektivně prokazatelným faktem.

Vzhledem k tomu, že se pravděpodobnost vzniku života náhodou v podstatě vymyká matematické představivosti, kladu si otázku, co vede skalní ateisty k takové jistotě, že život vznikl náhodnými procesy, když jejich vlastní vědecké metody to nepotvrzují, a pokud by měly být brány v úvahu matematické pravděpodobnosti, jedná se o značně fantaskní hodnoty.

Ale máme jedno možné vysvětlení toho, proč se mnozí vědci i jiní lidé drží evolučních teorií jako smůla košile. A jedná se o objasnění čistě osobního charakteru. Netýká se tedy objektivního vysvětlení dané skutečnosti, ale osobních motivů inkriminovaných osob a jejich psychologické snahy chránit vlastní já před nepříjemnými vnitřními povinnostmi. Čtěte dále.

Často se říká, že život je dar. Pokud je to dar, musíte za něj být někomu logicky vděční. A pocit vděčnosti je něco, co právě nevěřícím lidem chybí. Když vše vzniklo náhodou, taky náhodou zanikne a po nás potopa. Není to zrovna duševní komfort, který si mohou nevěřící dovolit: být vděční za svou existenci.

Pokud bychom chtěli použít způsob vysvětlení blízký tomu vědeckému, mohli bychom s klidným svědomím říci, že víra a náboženské myšlení jsou jen dalším způsobem použití našeho mozku, které se zabývají svým okruhem reálných otázek podobně, jako například myšlení technické nebo matematické. Jedná se pochopitelně o otázky, pro jejichž řešení matematika a současný přírodovědecký myšlenkový aparát není vhodný.

Logicky z toho můžeme odvodit, že stejně jako jsou lidé nadaní na matematiku a technické myšlení a lidé, kteří v těchto oborech propadávají, existují také lidé nadaní vírou a náboženským smýšlením stejně jako najdeme takové, kterým v těchto oblastech nebylo shůry dáno. Domnívám se, že stejně jako by ti, kterým moc nejde počítání, neměli kvůli tomu spílat přírodovědcům, technikům a matematikům, neměli by ti, kteří nemají dar víry a náboženského myšlení, shazovat a znevažovat kvůli tomu lidi, kteří jsou v těchto oblastech nadmíru obdařeni. V tomto směru má naše společnost poměrně velké rezervy a je nejvyšší čas je doplnit.

Podle všeho to totiž vypadá, že náboženské myšlení v sobě nese jisté prvky nadracionality, uvažování přesahujícího rámec vědecky použitelné racionality. Důkazem může být i to, že náboženští myslitelé přinesli vysvětlení pro mnoho důležitých otázek jasnějším způsobem a mnohem dříve, než se to kdy podařilo prokázat vědeckému světu. Teorie vzniku života na zemi a evoluce jsou jedněmi z adeptů na to prokázat, že možná náboženští myslitelé věděli mnohem dříve a mnohem lépe než vědci, jak to vlastně bylo a je.

Když dojdeme k závěru, že za nevyhnutelnou složitost života stojí nějaký Stvořitel, vzniknou další otázky jako: a kdo stvořil toho Stvořitele? A můžeme pokračovat donekonečna. Anebo taky ne. Vědci se přeci v současnosti chlubí téměř až mystickými kvantovými teoriemi, kde je vše vysvětlitelné a zároveň taky nic. A tak nějak to je asi i s tím Stvořitelem. Náboženské myšlení má totiž oproti vědeckému tu výsadu, že může už tisíce let přemýšlet způsoby mimo rámec toho, co známe z racionální vědy a tím docházet rychleji ke správným závěrům. Samotná věda teprve postupně horko těžko rozšiřuje svůj myšlenkový aparát do oblastí, ve kterých se náboženské myšlení pohybuje už dávno. Kvantová fyzika je vlastně takovým nesmělým vědeckým pokusem o náboženské protomyšlení.

Kolbiště, kde se střetávají lidé s ateistickým pojetím života a ti, kteří se odvolávají na vyšší duchovní principy je takovým podobenstvím dynamiky současného života. Jedni se ze všech sil snaží o vytváření duchovních a etických hodnot, a druzí se zase pokouší o to ukrýt, že jim nerozumí, a snaží se za každou cenu dokázat, že mají k dispozici něco lepšího, vědecky prozkoumanou hmotu.

Téma Boha nebo Stvořitele se tak stává obětí materialistického řádění, kdy ti, kteří mají v ruce materii, se necítí být životně uspokojeni a chtějí ještě víc, ale nechtějí uznat zásluhy nikomu jinému než sami sobě. Chtějí se za každou cenu vypořádat s Bohem teď a tady, aby je už nikdy neobtěžoval on ani ti, kteří mají myšlení, které sahá dál, než racionální věda, a které jim radost z jejich pohodlné existenci může snadno rozmetat na prach a popel lusknutím prstu. Toho se bojí. Je to ale chytrý přístup? Domnívám se, že nikoli, a že má takový přístup podobnou prognózu, jako představa, že život vznikl z ničeho a náhodou.

Zdroje:

Wolf-Ekkehard Lönnig. The Evolution of the Long-Necked Giraffe (Giraffa camelopardalis L.) What do we really know? Testing the Theories of Gradualism, Macromutation, and Intelligent Design. 2011. Verlagshaus Monsenstein und Vannerdat OHG.

Michael Behe. Darwin Devolves: The New Science About DNA That Challenges Evolution. 2020. HarperCollins Publishers Inc.

Richard E. Dickerson. Chemical Principles. 1979. Benjamin-Cummings Publishing Co.,Subs. of Addison Wesley Longman,US.