Čechům chybí Slováci víc, než jsou ochotni si v duši přiznat

A co teprve Tatry, ty rovněž zoufale postrádáme na české mapě.

Třeba značka Made in Czechoslovakia byla pojmem. Teď už se svým souručenstvím Češi se Slováky chlubit nemohou. I když je pravda, že Slováci spíše migrují do Česka než naopak. Po řadu let bylo Slovensko takovým českým romantickým snem. A tak je otázka, nechybí náhodou Čechům Slováci?

A teď přemýšlejme, kdo je tady ohnivý prvek a kdo vodní. Kdo ten vzdušný a kdo zemský. Jednoznačně ten ohnivý element jsou Slováci, stejně jako jim nechybí zemitost. Už na jejich hymně je to vidět, zatímco Češi matně identifikují svou vlast po otázce Kde domov můj? hučící vodou a šumícími lesy, Slovákům se nad Tatrami blýská.

Spojení slovenského a českého živlu jednoznačně Čechům svědčilo. Ti nejsou tak pohybliví, dynamičtí ani internacionální jako Slováci, zatímco jsou více usebraní a přemýšliví. Slováci jsou ostřejší, tvrdší a jasnější, Češi oplývají fluidní povahou a hlavu v oblacích.

Česko se Slovenskem bylo ideálním spojením nohou s hlavou. Teď po rozpadu Československa se Slovákům hlava kamsi zatoulala, zatímco Čechům ujely nohy. Připomíná to pohádkové ztvárnění Blekoty a Měkoty. Taky, když jste jim vzali hlavu, byla to katastrofa.

Hlava je v Česku a nohy jsou na Slovensku.

Takto začínal svou propagační brožuru v roce 1904 učitel Karel Kálal. Tehdy se bylo možné rychlíkem dostat z Prahy do Tater za dva dny. Žádná jazyková bariéra. A navíc jste mohli navštívit nejmenší velehory v Evropě, které tu nemáme. Jednoduše turistův sen. Dnes z tohoto snu zbyla noční můra o předražených investorských tatranských rezortech vhodných akorát pro dovolenou papalášů bez vkusu.

Zatímco Kálal psal svůj průvodce pro veřejnost, čeští intelektuálové měli Slovensko načtené už daleko dříve. Systematicky tak činili svými spanilými studentskými cestami od třicátých let 19. století.

Průkopníkem cest do Tater byl známý investor - zakladatel sítě venkovských záložen František Cyril Kampelík.

Mimořádně zajímavé je vnímání Slovenska českým prismatem. Slovensko bylo Čechy chápáno jako panenská a civilizací nezkažená země.

Někteří čeští buditelé si ještě před rokem 1848 dokázali přestavit, že by Češi, Moravané, Slezané a Slováci měli mít vlastní společný stát. Jejich sny později opravdu našly své naplnění. I když jen přechodně.

Slovenofil Kampelík navrhoval název státu jako: Čechoslávie. Státní znak by se však musel obejít bez lva a orlice. Byl by na něm měsíc v modrém poli, obklopený čtyřmi stříbrnými větvičkami, symbolizující tyto čtyři národnostní skupiny.

Slovenští vzdělanci většinou v rámci intelektuální rozpravy či svých spisů komunikovali skrz češtinu. Ľudovít Štúr, který kodifikoval slovenštinu, se nakonec při lovu střelil do vlastní nohy a záhy zemřel.

Praha to chápala jednoznačně - slovenské národní hnutí se musí šířit podporou českého jazyka. V Praze se přeci vědělo, že Slováci jsou vlastně Češi na zapřenou. V realitě Slováci moc k češtině nepřičichli. Český jazyk se na Slovensku šířil přes protestantismus, a ten byl výsadou jen malé slovenské minority.

Objevily se pokusy „smontovat“ oba jazyky dohromady. František Dobromysl Trnka v Brně roku 1830 vydal učebnici „českoslovenštiny“. Setkala se však s minimálním zájmem. Praha stále trvala na tom, že by bylo nejlepší Slováky počeštit.

Štúrovy snahy osamostatnit a vydělit slovenský jazyk od českého se z české strany setkaly s hrozivými prsty:

Slováci měli podle českých obrozenců místo toho, aby se „babrali“ s novou řečí vymezenou vůči češtině, pomoci Čechům proti německému jazykovému a národnostnímu útlaku. Nuže, slovenské snahy nebyly v tomto směru správně vyloženy.

Štúr to však myslel jinak, upřímně, a chtěl slovenštinou podpořit české národní hnutí. Svou snahu se snažil osvětlit slovy:

Češi opravdu vnímali Slováky jako svou „kolonii“, která by zabránila německé převaze. Básník Rudolf Pokorný spolu s Adolfem Heydukem procestovali Slovensko a nemohli si vynachválit čerstvý vítr intelektuální svobody očištěný od německých příměsí.

Pokorný na základě dojmů ze své cesty píše:

Jako bychom byli měli tu svobodu, po níž jsme se ve zdech Prahy tolik natoužili, najednou v hrsti. Jaký div, že propukli jsme v radostnou píseň, zapomínajíce v tom sladkém okamžiku na všecky útrapy lidu slovenského.

Kdyby tak básník věděl, co se stane za několik desítek let, kdy vznikl slovenský fašistický stát jako jeden z hlavních spojenců Německa. Pokorný dokonce vnímal Slovensko jako samotnou historickou kolébku Slovanů. A maďarizaci Slovenska jako ďábelský plán Němců, kteří zase poněmčili Čechy. Aby se tyto dva národy nemohly navždy spojit.

Ať tomu bylo jakkoliv, od roku 1860 se mohli čeští čtenáři pravidelně dozvídat novinky o dění na Slovensku v četných pražských intelektuálních sloupcích. Tolik informací jako tehdy, se o Slovensku nedozvíte ani na dnešních Novinkách.

Božena Němcová byla jedna z nejvíce zaměřených literátek na slovenskou nótu. Vytěžila původní slovenské pohádky jako Sůl nad zlato, O dvanácti měsíčkách či O statečném Mikši.

Němcová dokonce prohlásila:

Není divu, slovenské pohádky v českém hávu ji učinily slavnou! Když ji v Praze vyčítali, že si všímá více Slováků než Čechů, odkazovala se na společný původ obou národů. Jsme větývky jednoho stromu, kynula ze svého pražského domu.

Spisovatel Jan Neruda psal Hejdukovi, v kontextu jeho křestního jména je jeho výrok užitý bez kontextu kuriózní:

S proslovenským sentimentem pracoval také Tomáš Masaryk, který byl po otci poloviční Slovák z Kopčan. Masaryk ostatně znal Slovensko jako své boty. Jezdil tam i s rodinou na letní byt od roku 1887, většinou pobýval na Bystričke u Turčianského Sv. Martina, dnes jen Martina.

Slovákům nasliboval společný stát s jednotnými pravomocemi, ale pak od slibu ustoupil. Ale on sám to nechápal jako problém, tvrdil, že Slováci jsou vlastně Češi. Z jeho úst to však znělo tak nějak přirozeně a nikdo se zpravidla neurazil.

Když rakousko-uherskému impériu zvonil umíráček, Masaryk jezdil po světě a hlásal:

My si navzájem rozumíme. Každý Čech rozumí Slovákovi a Slovák rozumí Čechovi. Proto jazyková otázka není a ani nemůže být. Politicky a administrativně jde o to, že tvoříme jeden celek.

Masarykův hlavní spojenec v zahraničí byl Slovák - Milan Rastislav Štefánik. Ten se velmi dobře naučil česky již za studií. Štefánik se natolik počeštil, že mu jednou ujelo:

Tahle republika je sice zvána československou, ale měla být zvána prostě jen českou. Všichni jsme Češi.

Vše však nebylo tak jednoduché. Češi si vytvořili Národní výbor československý, jehož účelem bylo vytvořit nový stát a osamostatnit se na Rakousku-Uhersku. Slováci tam však chyběli.

Bylo nutné je tedy připojit za každou cenu - i násilím. V cestě totiž stáli Maďaři a s nimi bylo neradno si zahrávat. Jim museli Češi ukázat vojenskou sílu, na jejich argumentační kalibr totiž Maďaři nezabírali. Prostě - nentudom.

A tak v noci z 1. na 2. listopadu v roce 1918 vyráží z moravského Hodonína armádní jednotka směrem na slovenskou Holíč. O počtu 120 mužů se dvěma kulomety. Na slovenské straně nikdo neklade odpor. Místní velitelé v Kútách a Malackách skládají přísahu nové republice.

Slovenský politik Vavro Šrobár se však dostal jen do Uherské Skalice - a dál se přes Maďary nedostal. Vláda v Praze jej jmenovala ministrem pro Slovensko. Jeho vojáci postupovali na Poprad, Prešov a Košice. A zde nenalezli moc spřízněného lidu.

Protičeskoslovenské spiknutí nalezl i v Bratislavě a ve všech větších městech. V Bratislavě pobýval pod ochranou italských a francouzských vojenských jednotek. Na Slovensko totiž zaútočila Maďarská republika rad.

Útoky Maďarů se díky mezinárodním spojencům podařilo odrazit. Ale Šrobár si na Slovensku počínal jako slon v porceláně. Jako dobyvatel z Prahy, nikoliv jako jeden z místních. A komplikace nastaly při stanovení hranic. Své hraniční čáry črtal před Francouzi i Edvard Beneš.

Karel Kramář se jako ministerský předseda vyjádřil: „V zájmu „působení na duše Slováků“ by nebylo špatné obsadit také města Györ, Pápa, Szombathely, Nagykanisza a Gyékényes, s ohledem na strategicky důležitou železniční trať, jež většinu z nich spojuje.“

Sami Slováci požadovali ještě další místa v Maďarsku: Miskolc (zůstalo Maďarům), Tokaj a trať Miskolc–Čop.

V Čechách se stal oblíbeným slogan:

V Čechách jsme trpěli tři sta let, ale na Slovensku tisíc.

Maďaři byli nakonec vyhnání ze slovenského vnitrozemí. Češi naopak obsadili Slovensko. Většinu intelektuálních postů - učitelských a úřednických obsadili na novém československém území oni.

Slováci později po rozpadu společného státu a jeho návaznosti po druhé světové války čekali až do rozvolnění v roce 1968, kdy si prosadili federaci. Měli ostatně posléze slovenského prezidenta přímo na Pražském hradě - Gustava Husáka, který proslul svým výrokem: „Pomůžu vám, i když mi naplijete do očí.“

Češi se po staletí tváří jako starší bratr, který má pocit, že může toho mladšího - Slováka mentorovat a určovat jeho směr. Historickým otazníkem je, kdo tu byl a je vlastně tím starším a moudřejším. Rozhoduje ten, kdo má více energie či kdo má více rozumu?

Bylo společenství Slováků s Čechy takovým propadákem, sňatkem z rozumu nebo naopak dobrou volbou? Co myslíte?

Zdroje:

https://www.ntm.cz/archiv-clanku/made-in-czechoslovakia-aneb-prumysl-ktery-dobyl-svet-projekt-oslav-100-vyroci-zalozeni-ceskoslovenska

E. Moravec: Armáda a národ, in: Dvacet let československé armády v osvobozeném státě. 1938. Praha.

T. G. Masaryk: Nová Evropa. 1994. Brno.