Češi byli s Němci vždy jedna ruka

Otázka za milion. Kdo tehdy byl v Čechách dříve: Němci nebo Češi? Historiografie není rozhodně jednoznačná. Žili zde Keltové, které od západu vytlačili Germáni a od východu zase Slované.

Takže tu byli vlastně oba živly naráz: Germáni i Slované.

Od devátého století přichází na přetřes „češství“. Je to v době, kdy Přemyslovci sjednotili kmeny, které žily na dolním toku Vltavy.

Němci se v historických pramenech o české kotlině objevují až spolu se šířením západního křesťanství. Je očividné, že zde odevždy docházelo k míšení obou živlů. V 11. století vyhání Prokop, opat sázavského kláštera, německého opata, dosazeného knížetem Břetislavem.

Kosmas zaznamenává legendu o knížeti Spytihněvovi I. , rovněž z 11. století, o tom, že ze země vyhostil všechny Němce do tří dnů. Prý šlo o vyřizování účtů a nikolivě o etnickou čistku.

Při pohledu na historii přemyslovského rodu není možné si nevšimnout, jaká byla jeho těsná provázanost s německými sousedy. Velmi často si čeští panovníci brali právě Němky.

Už Boleslav II. si v desátém století vzal Emmu řečenou Burgundskou. Pak Břetislav I. si vzal Jitku z kláštera ve Schweinfurtu, Spytihněv II. Idu z rodiny míšeňských Wettinů, Břetislav II. Luidgardu z rodiny bavorských Bogenů, Bořivoj II. Gerbirgu Rakouskou, Vladislav I. Richenzu z Bergu, Vladislav II. Gertrudu Rakouskou a Juditu Durynskou, Přemysl I. Otakar Adélu Míšeňskou, Václav I. Kunhutu Štaufovnu, Přemysl II. Otakar Markétu Rakouskou. Je třeba pokračovat v tomto výčtu?

Češi si tímto pojišťovali vliv své země směrem na Západ. Ale vzhledem k jejich vrozené krátkozrakosti zároveň nepochopili, že tím také dávali všanc svou legitimitu německým panovníkům a jejich národu.

Německé manželky, to nebylo všechno. S nimi přicházeli do Čech: němečtí kněží, sluhové, obchodníci a umělci. A pochopitelně se lavinovitě s nimi šířil i německý jazyk.

Přemyslovci neřešili otázku národnosti, chtěli mít funkční zemi, a se zdejšími obyvateli to zkrátka tak dobře nešlo. Byli od přírody líní se někam přestěhovat, či něco nového vymyslet, a na kultivaci divokých lesů a hor potřebovali Přemyslovci jiný poněkud dynamičtější živel. Ve 13. století pozvali německé osadníky, kteří jim pomohli vypalovat lesy a výrazně rozšířit zemědělskou půdu, aby se mohlo uživit více a více hladových krků. Němci stavějí kláštery a zakládají nová města. Města jako České Budějovice, Most, Jihlava (Iglau - ježek v němčině), Most, Kolín a Písek byla založena s vydatnou pomocí německých kolonistů.

Čechy nově příchozí natolik iritovali, že Dalimil, autor kroniky ze 14. století, poznamenává, že nejlepší bude, když se vrátí, odkud přišli (ale to co vybudovali, ať při tom nechají Čechům) :

Podle Dalimila, který ještě ani netušil o národních hnutích 19. století a vůbec o dnešním všudypřítomně propíraném konceptu národnosti, by se Češi s Němkami neměli ženit, pokud nechtějí, aby jejich děti: „německy jen švadronily“.

Spíše by měli podle Dalimilových slov jako Stypihněv vyplet cizince jako kopřivy. Nebo jako Vladislavův syn Soběslav, který získal Dalimilův obdiv za to, že „s Němci nenadělal ciráty“; dával totiž jejich zajatým vojákům řezat nosy s vysvětlením: „Měls radši zůstat doma za svou pecí.“ A smrtí strašil dokonce i vlastní syny, pokud by se snad k Němcům chtěli chovat přátelsky: „Mně stokrát dražší než vy je čest země naší.“

Dalimil nakonec uzavírá:

Ten, kdo by chtěl ještě dnes tvrdit, že se až do 19. století neřešila otázka národnostní příslušnosti, by se po těchto Dalimilových slovech měl chytit za nos. Ano, je tomu již dávno, co v Čechách vznikla a byla živena xenofobní nálada. Tehdy vůči Němcům a dnes vůči jakémukoliv jinému cizineckému živlu.

Na severu Čech se v 19. století říkalo pohrdavě: „Všude lidé, v Chomutově Němci“ V městě Prachaticích kolovalo úsloví, „že by brána Hořejší zazdíti se měla“, tím se naráželo na příliv německých osadníků.

Samotnému Janu Žižkovi z Trocnova se připisuje čtyřverší, kterým údajně jednou k slzám rozesmál krále Václava IV.:

Celkově moc vtipné to nebylo, když vezmeme v úvahu, že samotný Žižka přispěl svou aktivitou k zvýšení podílu německého živlu v českých zemích. A jak vlastně?

Husitství bylo původně chápáno jako česká reakce na německou rozpínavost. Nicméně, podobně jako jiné české vzdoroaktivity, zapůsobilo úplně opačně než bylo zamýšleno. Přispělo naopak v rozšíření německého vlivu v Čechách. V 16. století se zde právě kvůli spřízněnosti s husitským reformačním hnutím usadilo velké množství německých luteránů.

A Čechům začali opětovně lézt na nervy. Čím víc bohatší a aktivnější byli, tím byli pro usedlé Čechy nesnesitelnějšími. Exulant Pavel Stránský kritizoval chování německých duchovních v Čechách. A nejen to, i že Němci diskriminují české řemeslníky. Bylo prý nemožné, aby se český tesař či brusič dostal k Němci do učení. Především mu však vadilo, že Němci systematicky vytlačovali českou řeč.

Jezuita Bohuslav Balbín také ve svém spisu Obrana jazyka slovanského dští na Němce oheň a síru:

Podle něj je Evropa jako žena, která má na místě břicha Německo s Čechami jako pupkem.

Rukopis zelenohorský byl sice podvrženým spisem, ale právě v něm existoval vyfabrikovaný příběh německého pokusu o vnucení cizáckých mravů Čechům včetně české odpovědi na něj.

To, co se odehrávalo v 19. století, nebylo žádné novum. Čechům Němci lezli krkem už celá staletí. Na druhou stranu věděli, že si bez nich sami neporadí. A tak je nepřestávali zvát do své země a stěžovat si na ně.

V době, kdy vznikaly protiněmecké básně Rukopisů byl podle dnešních akademiků vztah k zemi považován za podstatnějším než to, kdo zde jakým mluvil jazykem. Není to tak úplně pravda. Někteří sic psali smířlivě jako Josef Mathias Thun: „Vždyť jsme všichni děti jedné matky, byť máme rozličné otce, všichni jsme ale z Čech.“ Ale většinou byla realita daleko méně idylická než se domníval Thun.

František Ladislav Čelakovský zařadil do Ohlasu písní českých i text s názvem Cikánova píšťalka, jehož hrdinou byl krysař ženoucí německé myši k vodě. Josef Jungmann si v Rozmlouvání o jazyku českém tropil žerty ze „štěkavého a chrochtavého jazyka německého“.

Karel Havlíček Borovský si podle ironie sobě vlastní v lednu 1842 rozmyslel účast na českém bále, protože se obával, že by v náručí nějaké tanečnice zapomněl na to, že je potřeba bojovat proti Němcům. Jednou z nejoblíbenějších písní pražského revolučního studentstva se stala píseň Vypal Němce, cizozemce.

Češi mohli na Němce reagovat hlavně populační explozí. Rodilo se jich víc než Němců a nakonec i zbudovali nějaké ty své podniky. S přispěním německých technologií.

Historik František Palacký v roce 1848 odmítl velkorysou Bismarckovu nabídku, aby se Čechy staly součástí svazu německých zemí. Ale nebylo to ani tak z důvodu vlastenectví, jako z lenosti. Prý Čechám dostačuje, že jsou součástí rakouských zemí.

Čeští intelektuálové přitom dál aktivně živili nenávist vůči německým sousedům. Božena Němcová psala v dopise Janu Dlabačovi: „Řádná revoluce na ně a Češi ať se seberou a vyženou je přes hranice, kam patří, beztoho z českého tuku a mozolů bohatnou a celé okolí tělesně i duševně zkazí.“

Albert Pražák ještě na začátku 20. století připomínal, že „Heyduk toužil pokosit co nejvíce našich nepřátel a nadělat si z jejich lebek poháry, aby mohl jimi připíjet na další zmar našich vrahů“.

Je zjevné, že čeští intelektuálové hodně přispěli k nedorozumění mezi německým a českým živlem.

Tatíček Masaryk si se zdá zadělal s Němci na více problémů než jich vyřešil. Systematicky a záměrně ignoroval poměry v česko-německém pohraničí a tak se dá říct, že zdejší Němce přímo vehnal do náruče Adolfu Hitlerovi.

Ve svém spise Česká otázka již v roce 1895 jasně vyjádřil své postoje v bajce o statkáři a zabitých kočkách. Český statkář prý měl na svých statcích dva šafáře, českého a německého. Oba chovali kočky, které lovily myši. Statkář se však koček bál; v duchu si přál, aby je šafáři zabili, ale styděl se jim o svém strachu říci. Volil tedy taktiku, že se jich pořád dokola vyptával, jestli kočky „ještě“ mají. Český šafář se nakonec dovtípil a po poradě se ženou svou kočku zabil. Němec neudělal nic; až když statkář začal chválit českého šafáře, že kočku nemá, zeptal se i on, zda si pán přeje, aby také on tu svoji usmrtil.

Když se tak stalo, rychle se přemnožily myši, takže nastal obrácený problém. Statkář překousl svůj strach a začal zeširoka mluvit o tom, že by „se“ kočky měly zas pořídit. Bystrý Čech se znovu dovtípil, sehnal kočku a dostal od statkáře pochvalu. I Němci bylo nakonec pánovo rozprávění nápadné – takže se znovu zeptal, a když pán souhlasil, vrátila se kočka také na německý statek.

Co z toho podle něj plyne, vyjádřil Masaryk slovy: „Čech pán, kde by Němec prostě vyslovil své přání a vůli, neporučí přímo, ba ani nežádá, ale své přání svým podřízeným Čechem dá vycítit, dá se mu dovtípit; Němec šafář se nedovtipuje, ale mužně a odkrytě se po vůli pánově táže, a ten se musí nechtě rozhodnout. K určitému rozkazu, co poručeno, koná.“

Český „soft“ přístup podporuje pokrytectví, zatímco podle Masaryka ten druhý - německý - zase k neomalené drzosti. Masaryk jako chytrá Horákyně doporučuje, že: pro Čechy by bylo nejlepší, kdyby uměli být sami k sobě tvrdí i bez přispění Němců. Už tehdy Masaryk uvažoval, že by se Češi měli obejít bez Němců. Kam by se Němci měli podít? To už v rámci své „soft“ pokrytecké strategie neříká.

Již v roce 1888  mladočeský vůdce Julius Grégr navrhuje, že vedle území obnoveného státu, by měla vzniknout rozličná okrajová teritoria, jež se z hospodářského hlediska nejeví nezbytná a kde má německé obyvatelstvo absolutní převahu. Jednalo se o Chebsko a oba severočeské pohraniční výběžky, šluknovský a frýdlantský. Aby nebyla „nezbytná“, o to se Masaryk a jeho kolegové notně postarali.

Nové hranice byly v roce 1918 určeny podle někdejších hranic Koruny české. A tak se stalo, že bezmála tři tři miliony Němců zůstalo uvězněných uvnitř země. Nenaplnila se tím původní představa, s níž vystupoval Masaryk – že totiž hranice budoucího státu, vznikne-li, budou určeny tak, aby aspoň ryze německé kraje zůstaly mimo a „nekomplikovaly“ budoucí české vládnutí.

Nakonec si to Masaryk rozmyslel, proč asi? Neboť Němci byli činorodější a i přes malou podporu státu, byli dosti ekonomicky výkonní. Masaryk se obával, že bez nich by se český stát jednoduše neudržel. Nadále však nebyl ochoten pro německé regiony hnout ani prstem.

Edvard Beneš ještě v roce 1919 básnil o Čechách jako o obdobě švýcarské konfederace. Ve skutečnosti se z Čech druhé Švýcarsko nikdy nestalo. Jen díky českým sociálně patologickým „soft“ strategiím se začalo dělat, jako by česko-německé pohraničí vůbec nebylo a nechalo se prostě „vyhnít“.

Nadále byly v novém českém státě živeny antiněmecké postoje. Jedním z jejich šiřitelů byl spisovatel Viktor Dyk, který o Němcích v roce 1926, poznamenal:

Zvláště Pražané se na Němce dívali s krajním podezřením. Navíc v české hymně o nich nepadlo ani slovo. Z národního státu se nikdy nestal stát národnostní. Nikdo ve švýcarské konfederaci neřeší, jestli je to stát italský, německý či francouzský. Takového povznesení ovšm novodobý český stát nebyl nikdy schopen.

Není tedy divu, že nálady a emoce vřely na obou stranách. A ze vzájemné nenávisti náhle vyrostly „bestie“. Povšimnul si toho Milan Hübl, který zachytil svůj dojem ze života v okupovaném Brně, v ulici, kde kromě mnoha českých bydlely i dvě rodiny německé:

„Před válkou to byli čistotní, spořádaní lidé, samozřejmě mluvili i česky. Za války se z nich staly největší bestie, donašeči gestapa, před nimiž se nikdo neopovážil ani promluvit.“

Po ostudném vystoupení západních mocností v Mnichově v roce 1938 se zrodila nejen Benešova představa o odchodu Němců. Mělo to být něco přes milion Němců samozřejmě i s územím, kde žili. Hlavní tlak na jejich odchod vytvářel domácí odboj.

Ten došel k závěru, že další soužití obou národů už není možné. Přispěly k tomu i události, jako bylo zatýkání československých demokratů v roce 1939.  Ve zprávě sociálně demokratických odbojářů z dubna 1939 se o sudetských Němcích říkalo: „Důkladné snížení jejich počtu se zdá obecným požadavkem. Nikdy pochopitelně nebylo u nás takové nenávisti.“

A jak reagovalo exilové vedení v čele s Benešem?

„S čištěním od Němců a zrádců všichni souhlasíme. Z ohledů mezinárodních bude ovšem zahraniční vláda nucena veřejně Vás vyzývat k ohledům. Doma jsme ovšem pány my.“ Z odbojové organizace Politické ústředí však v listopadu 1939 do Londýna odpovídali: „Národ dnes žije nadějí jen na pomstu a tu si nedá vzít, své staré účty si musí vypořádat a jakékoliv mentorování v tomto směru je jen přilívání oleje do ohně.“

Něco takového zaznívalo z bezpečné vzdálenosti. Ze zahraničního exilu. Český odbojový časopis na jaře 1940 psal:

„Když nyní Hitler dokázal, že je možno přehánět statisícové masy Němců ze státu do státu jako stádo dobytka, proč by neměly být německé menšiny ze všech evropských zemí přesídleny zpět do říše?“

Český vojenský zástup Kalla zastával radikálnější přístup. „Potřebujeme, aby proto …v Sudetech teklo hodně krve, a to ze dvou důvodů. Aby si Němci po celé generace pamatovali, jaké hrozné následky měl jejich hřích. Hrůzy musí být veliké, aby strašily sudetské Němce po desítky let. A také aby se opravdu německá menšina zdecimovala co nejvíce. Ale to nedokážeme my. My musíme dostat do boje Němce mezi sebou. V tom spočívá naše největší státnické umění v této době, abychom dovedli vyvolat krvavou srážku mezi Němci demokratickými a pangermány. Z tohoto titulu musí mezi nimi dojít k boji na nůž, neboť jedině Němec může v Němci zabít pangermána.“

Ve skutečnosti byl Protektorát Čechy a Morava jednou ze zemí nejméně dotčenou druhou světovou (i první) válkou. Většina obyvatel si žila poměrně slušně, narozdíl od zemí za svými hranicemi. Zasaženi byli hlavně Židé, kterých se většina obyvatelstva nijak nezastala. Zmatené Kallovy vojenské teorie se nakonec v praxi neuplatnily, ale stejně se jednalo o zhruba třicet tisíc zbytečných německých obětí za odsunu.

Snaha postavit Němce jednoho proti druhému se nevydařila. Byla to však strategie, kterou Češi používají často sami proti sobě. Hrají „bojůvky“ a patologické sociální hry ve vlastních rodinách. Jen tak z plezíru proti sobě staví celé generace, příbuzné i sousedy. Němci však těmto sociálním hrám nerozumí a tak Čechům na špek neskočili.

Překvapivě se po válce k protiněmeckým náladám ve smyslu přidala i česká katolická církev. Monsignore Bohumil Stašek, kanovník vyšehradské kapituly, prohlásil: „Poprvé za tisíc let přišel čas si s Němci vyřídit účty. Jsou ztělesněním zla, a proto se na ně přikázání o lásce k bližnímu nevztahuje.“ Zřejmě zapomněl, že katolickou církev v Čechách a na Moravě založili právě bavorští kněží. A rozhodně i na hodnoty křesťanské lásky i odpouštění.

Spisovatel Václav Řezáč v románu Nástup zachytil, jak noví osadníci, kteří měli nahradit Němce, viděli sami sebe:

„Jsou dobytek všichni dohromady,“ mínil jeden z nich o spolubojovnících. „Každý z nich myslí jen, co kde ukradne. V duchu už vyhánějí lidi z domů. Ale co je mi do nich, co je mi do těch i do těch. Ať je vyženou, zabili mi tátu, kdyby je pobili do jednoho,ať je pobijou. Možná že taky budu musit vyhánět, a to bude horší. Budu vyhánět vlastní mámu. Ale já mám právo to udělat, nebudu to dělat na cizím, ale ve svém. To není zlodějna, to je právo, nemusím si nic namlouvat jako oni. Antoš sebere Halskemu autodílnu, Trnec textilku, já nemusím nikomu nic brát, já tu mám své.“

Divoké odsuny a šíření protiněmeckých nálad vedly k tomu, že při sčítání lidu v roce 1950 uvedlo německou národnost asi 165 tisíc lidí. Dnes je to pro srovnání necelých 25 000 lidí. Ve skutečnosti je zhruba 28% českých příjmení německá. Řada z jejich nositelů však nemá s Němci mnoho společného. Je opravdu absurdní, když protiněmeckými náladami trpí lidé s příjmeními jako je Majer či Grossmannová a podobně.

Češi se dá říci ve svém vztahu k Němcům tak nějak přepočítali. Podobně jako ve vztazích k sobě samým, neměli jasno ani ve společenském kontaktu s cizím živlem.

Sami sebe považují za ztracené a vyznačují se mnohoznačným sociálním chováním. A když na to příjde, zmítají se od extrému k extrému. Otázkou je, jestli mají takoví lidé právo za svou ztracenou či vůbec nikdy nenalezenou pevnou identitu, hledat jiné náhradní viníky než sebe sama.

Zdroje:

Kromě děl citovaných v textu:

František Emmert. Němci v českých zemích. 2025. Muzeum paměti XX. století.

Petr Čornej. Historie českých zemí. 2009. Fragment.