Česká cesta ke komunismu se minula účinkem

Touto frází chtěl Gottwald říci, že má vše v kapse. Dnes kdyby žil, asi by se dost divil. Komunismus se náhle ocitl mimo zákon. Podívejme se na historické směřování Československa v oblasti komunistické ideologie a povšimněme si rovněž toho, jak byli Češi komunismem poznamenání. Ironií všeho a třešničkou na dortu je skutečnost, že nynější zákon proti komunismu podepsal bývalý komunistický aparátčík. Z historických souvislostí ale vyplývá, že není potřeba se tím nijak znepokojovat.

Komunistické strany Československa si před Hitlerovým vpádem do země za časů vzkvétající první republiky nikdo nevšímal. Stranu Češi nechali fungovat s tím, že se na ni občas podívali příslušníci tajné policie. Komunisté tak mohli vcelku nerušeně působit a jezdit si do Moskvy pro noty. V průběhu protektorátu se formoval komunistický odboj v podstatě zvlášť od toho západního. Když byla hrozba nacistického Německa zažehnána, komunisté ukázali drábky. Neměli sice ústavní většinu, ale měli přes ministerstvo vnitra, které ovládali, vliv na policii, kterou notně využívali ke svým propagandistickým záměrům.

Nemohli však krátce po roce 1945 ještě využít justici, ta byla nezávislá. Projevilo se to, když na Slovensku použili komunisté tajnou policii proti Demokratické straně, která tam vyhrála. Rozvědčíci se snažili demokratické vůdce zdiskreditovat tím, že si na ně vymysleli, že chtějí dosáhnout nezávislosti Slovenska a jsou příznivci fašismu. Ovšem český soudní systém jim na to neskočil.

Proto za osudné chvíle, kdy se měla v roce 1948 sejít vláda, den před tím v neděli vyvolali komunisté nepokoje a v podstatě násilné demonstrace a víme, co se poté odehrálo. Narozdíl od ostatních zemí pozdějšího východního bloku zde v Česku nebyli ruští vojáci a komunistický puč si Češi provedli sami ve vlastní režii za dohledu sovětských poradců.

Gottwald samozřejmě mazal lidem med kolem pusy a s dýmkou v ruce plácal něco o socialismu s lidskou tváří a vlastní české cestě.

Faktem je, že když komunisté uchopili moc, vytvořili v Čechách dokonalou pitoreskní kopii toho, co bylo v Moskvě. Tedy karikaturu Sovětského svazu. Prezident Edvard Beneš se rozhodně o zdržení zmíněného procesu nezasloužil, stejně tak ministr zahraničí Jan Masaryk, který se ocitl v demonstraci organizované komunisty. Ale jak potvrzují historické skutečnosti, karty už byly rozdány a nedalo se s tím už nic dělat. Až na jednu věc, kterou zmiňuje historik Karel Kaplan:

Ve chvíli, kdy měli Sověti Československo v rukou, jasně věděli, co s ním budou dělat. Stejně jako Němci a dříve Rakušané viděli Česko jako manufakturu. V roce 1930 zde obyvatelstvo tvořilo na 60% dělníků. Ideou byly velké podniky, které nemusely produkovat zisk, ale plnit plány. Prostě zvláštní socialistická utopie. Pokud jste v 90. letech plakali, když zde docházelo k divoké privatizaci, nad zánikem českých úspěšných podniků, možná k tomu ani nebyl důvod. Třeba zas tak úspěšně nebyly, jak se prezentovaly.

Jak se z této republiky stal stát dělníků? Jednoduše tak, že se sem kompletně přeneslo Leninovo paradigma ze Sovětského svazu. I ti, kteří byli v 50. letech v KSČ a byli vzděláni v předcházejícím režimu, byli nahlíženi s krajním podezřením a naopak dělníkům stát umetal cestičku různými stimuly a stipendii na vysokých školách. Bohužel vzdělaný nedouk na vedoucích postech je snad tím nejhorším, co společnost může potkat, a taky se tak stalo.

Socialismus převedený z Moskvy jako přes kopírák vyžadoval nového člověka. Člověka, který nebude tvořit pro sebe, ale pro masu. Propaganda byla v rukou umělců, kteří se museli zcela odosobnit a zaměřit se jen na společenské a davové prvky. Jedním z nich byl i Vítězslav Nezval, který bohužel svou tvorbu musel značně okleštit.

Ze zpráv ideologických komisí KSČ z té doby však vyplývá, že propaganda nefungovala. Nebyla totiž v souladu s českou povahou. Ta narozdíl od té sovětské není zaměřená na komunitní život, ale na vyhrocený individualismus. To pak vedlo až k takovým absurdním heslům jako:„Kdo nekrade, okrádá rodinu.“

Oproti původním proklamacím o nesobeckém jedinci, který je tichou a skvěle fungující součástí komunity, se odehrály v Česku naopak změny opačné. Samotní velcí statkáři, rozhodně jejich část, dobrovolně vstupovala do družstev s vidinou, že tak budou moci svůj dřívější majetek lépe ovládat. V druhé vlně kolektivizace, která probíhala mezi léty 1957-1960, byly vytipovaným úspěšným rolníkům nabízeny vedoucí funkce v družstvu.

V Československu vznikla nová elita, která se brzy stala vyšší střední až nejvyšší třídou. A to byli straničtí funkcionáři a vůbec aktivní soudruzi. Byli rovnými z rovných, ti nejrovnější. Jejich společenské postavení se projevilo záhy, za měnové reformy v roce 1953, kdy měli straničtí funkcionáři privilegium proměňovat peníze kurzem 3:1, zatímco rolníci se museli spokojit s poměrem 50:1. Za touto nenápadně prezentovatelnou skutečností se skrývá společenská loupež, kdy jedni přišli o životní úspory, zatímco druzí se v relativním poměru vůči nim bez většího přičinění vyšvihli jedním rázem do pozice „těch majetných nahoře“.

Z této nově vzniklé zbohatlické sociální vrstvy poté po roce 1989 vzešli různí miliardáři. Jejich rodinní příslušníci jim poskytli potřebný stranický substrát a kontakty a tak měli na co navázat. Nevznikli ex nihilo, jak se nám jejich smyšlené success story snaží podsunout. Třeba ten o jednom z nich, který prý hrdinně odmítl být na vojně ostříhán, protože se měl chystat na svatbu do Francie. Určitě kdyby byl obyčejným člověkem, tak by nebylo něco takového na vojně tolerováno a rozhodně by se nedostal na opušťák na svatbu do Francie za podmínek hluboké totality. Tyto defragmentované příběhy, které se dnes šíří v médiích, je třeba chápat v kontextu s „elitou“, která se vytvořila za totality, a ne jako kapitalistická storíčka o individuálním úspěchu. Na svou minulost jsou ale tito lidé podobně citliví jako na svá přebujelá ega, postavená na křehkém základě pochybné rodinné historie, proto nemá smysl s nimi o čemkoli diskutovat.

Oproti Sovětskému svazu, kde po stalinském období fungovala pravoslavná církev bez zásadního vměšování státu, byli Češi papežštější než samotný papež. V tomto případě než Kreml. Všechny církve byly náhle z principu státu nepřátelské a měl je nahradit vědecký ateismus. Důsledky této ideologie jsou vidět dodnes, kdy se Češi vychovaní za komunismu odvrací při jakékoliv zmínce o náboženství se značným odporem a otevřeně vyjadřují svoje znechucení vůči jakékoliv náboženské ideologii. V tomto směru komunistická výchova zafungovala na sto procent. Paradoxně jsou to často právě ti, kteří jsou při jakékoli pozitivní zmínce o době totality v prudké opozici. Schizoidní postoj ke světu se zafixoval v jejich duši a dodnes nevědí, jak z této pasti ven.

Šedesátá léta byla obdobím poměrně velkého hospodářského růstu. Především rolnické rodiny se díky vysokým výkupním cenám potravin začaly mít dobře. Reformy českého ekonoma Oty Šika fungovaly víceméně dobře, až natolik, že z nich české vedení začalo mít strach a zbylé z nich zrušilo.

Na počátku roku 1968 odstranilo reformní komunistické vedení cenzuru a došlo k poměrně velkému kulturnímu uvolnění. Jenomže pak na stranickém sjezdu Polák Władysław Gomułka obvinil Čechy z kontrarevoluce a přidali se k tomu i samotní Čechoslováci jako byl Vasil Biľak. Na problém se Sovětským svazem bylo zaděláno. Ten se obával příkladu Rumunska, kde si tamní diktátor Nicolae Ceaușescu začal hrát na svém vlastním písečku. To byl také důvod, proč se Rumuni odmítli účastnit srpnové invaze.

Češi si na konec podřízli větev sami. Leonid Brežněv, tehdejší první tajemník SSSR, byl na vážkách a zamýšlel spíše politické řešení, ale když představitelé konzervativních politiků na bratislavském setkání 1. srpna 1968 vedení Biľakem předali tajemníkovi Ukrajiny a členovi sovětské delegace na záchodě zvací dopis, nedalo se už nic dělat.

Málokdo už vzpomíná na změnu, která nastala 1. ledna 1969, kdy vznikla federace Česka se Slovenskem. Jednalo se o naplnění přání Slováka Gustava Husáka, pozdějšího československého prezidenta. Tím byla otevřena cesta k pozdějšímu rozdělení obou národů.

Je třeba striktně říci, že Češi ve skutečnosti nakonec ke komunismu, tedy beztřídní společnosti, vůbec nedospěli. A jasně jim to dávala najevo i propagandistická hesla v 70. letech. Místo hesel „továrny patří pracujícím“ se uvádělo, že „továrny patří nedílně všemu lidu“. Heslo „tato generace bude žít v komunismu“ bylo nahrazeno bizarním výrokem „komunismus a s ním spojená beztřídní společnost je záležitostí vzdálené budoucnosti“. Češi nikdy, vzhledem ke své sebestředné a sobecké povaze, ani ve skrytu duše nepočítali s tím, že by se se svými bližními dělili o nějaké vlastní prostředky či majetek. A tomu i odpovídal pseudokomunismus, který žili.

Místo komunismu se lidem nabízel reálný nebo demokratický socialismus. Největším výdobytkem socialismu se stala konzumní společnost, ideálem bylo maloburžoazní pojetí rodinného života. A tím jsme hup: v kapitalismu. V jakési jeho kvaziformě, která sice navenek nefungovala, ale uvnitř tam už byla.

Proto byl také komunistický respektive socialistický režim v momentě, kdy v roce 1989 pominul podstatný vliv sovětských komunistů, Čechy s takovým bezbřehým odporem vyvržen. Jestli je jim něco bytostně cizí, pak je to právě upřímné sdílení majetku a zdrojů se svými spoluobčany.

V realitě myšlenka komunismu vyvrcholila v naprosto odlišném extrému. Poměrně velká část spoluobčanů si začala myslet, že má nárok na všechno a že zároveň za nic nemusí nést zodpovědnost. Idea sdílených prostředků nahrála do karet těm, kteří rádi manipulují ostatními, s tím, že po nich chtějí jejich nesobeckou pomoc a využívat jejich zdroje, zatímco sami se nejsou ochotni podělit vůbec o nic. Když už by komunismus v Česku nebyl dobrý k ničemu jinému než jako prubířský kámen české povahy, byl nám alespoň v něčem užitečný.

Když se v Sovětský svaz v 80. letech v čele s Gorbačovem a jeho přestavbou definitivně rozklížil, česká cesta ke komunismu, která pečlivě sledovala sovětské stopy, se ztratila v mlze. Komunistická strana na sklonku roku 1989 dobrovolně odevzdala moc a k překvapení všech byl prezidentem místo Gustava Husáka zvolen ještě komunistickými poslanci disident Václav Havel.

Zatímco rok 1948 řada Čechů vnímala jako spásu pro chudé a šanci pro zajištění blahobytu pro všechny, rok 1989 byl takovou demontáží těchto představ. Československo se dostalo do nové kapitalistické éry, s trochou nadsázky na divoký západ. Bylo-li to dobře či bývalo by se raději mělo dál pokračovat na cestě za ideálem komunismu, je otázkou pro někoho jiného. Každopádně jedna věc je z české cesty za komunismem zřetelná. Komunismus rozhodně není ideologie, která je Čechům vnitřně vlastní. Nemusí se tedy v žádném případě obávat, že by k němu kdy mohli dospět.

Zdroje:

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/ceskoslovensko-1968-okupace-invaze_2308241219_ako

Jan Rychlík. Československo v období socialismu 1945-1989. 2020. Vyšehrad.