Od monarchie až po demokracii, který systém vlády je nejlepší

V roce 1800 ovládali Evropané zhruba 35% zemského povrchu. Situace vykulminovala v roce 1914, kdy tomu bylo už 84 procent. V té době se zdálo, že politické karty byly rozdány a není důvod k žádným společenským bouřím. Nicméně, brzy nastala první světová válka.

Největší z těchto evropských mocností bylo Britské impérium. Vládlo nad každým čtvrtým člověkem na zemi. První světová válka se zvrhla v nacionalistické bouře. Těžkopádné ruce mocností začaly povolovat stisk. Vznikly národní státy: Polsko, Československo, Rakousko, Maďarsko, Jugoslávie, Finsko, Estonsko, Litva a Lotyšsko. To vše na území habsburské, romanovské a hohenzollernské říše.

Druhá světová válka tento proces rozpadu ještě urychlila. Pět evropských gigantů skončilo v troskách bývalých koloniálních říší. Z koloniálního sevření se vymanily další státy v Africe, Asii a na Středním východě.* To vše se událo navzdory propagandě a názorům, které se ve světě šířily po tisíce let. Předešlých 2000 let se kladl důraz na univerzalitu a jednotu. Zatímco nacionalismus zdůrazňuje odlišnost a rozdrobenost.

A jaká je aktuální situace ve světě? Dnes sice mají lidé po celém světě různé demokratické systémy, ale jsou z nich rozčarováni a rozhodně se nedá říci, že profese politika by nějak čněla reálnou prestiží nad uklízečkou. Nechci urazit uklízečky, jejich činnost se zdá daleko přínosnější a užitečnější než působení lidí ve veřejné politice. Čím to je? Rozhodně se nejedná o lokální jev, takto vnímají politiku lidé z celého světa. Není to náhodou způsobené tím, že si zkrátka lidé neumí vládnout? Že by nějaká chyba v genetickém kódu? Podívejme se na hlavní politické systémy, které svět vyzkoušel, a posuďte sami.

I dnes existují naivní snílkové nebo i celé politické strany, které horují za návrat králů. Podíváte-li se na západní evropské státy, většina z nich byla dříve monarchiemi nebo jimi jsou formálně dodnes i navzdory svému demokratickému nátěru.

Monarchistická forma vlády předpokládá ve svém čele dědičnou hlavu státu, kterou je obvykle král či císař. Ten spravuje rozsáhlé území, často multietnického charakteru.

První králové zřejmě pocházeli ze starověkého Sumeru. The New Encyclopaedia Britannica uvádí zmínku o prvním králi: „Enmebaragesi, král Kiše, je nejstarší mezopotámský panovník, o němž existují autentické nápisy.“ Ze Sumeru také pochází slovo král znamenající „velký muž“. Velmi staré jsou také čínské královské dynastie. Dynastie Šang prý začala někdy mezi 18. a 16. stoletím př. n. l.

Termín monarcha vychází z řeckých slov monos, což znamená „sám“, ar·kheʹ,což znamená „vláda“. Takže se jedná o svrchovanou moc jedné osoby. Absolutní monarchie předpokládá, že královo slovo bude zákonem. V podstatě obdoba diktátora. Koncept monarchie byla taková chytrá klička, jak zakrýt pod smyšleným majestátem teritoriální choutky. Šlo o zdání smiřování naoko nesmiřitelných stran, národů a etnik. Těm bylo propagandisticky vnuceno, že by bylo dobré, aby žily pospolu pod nadvládou osvíceného krále.

Typickým příkladem v českém prostředí byli Habsburkové, jejichž mýtus osvícených panovníků, kteří zajišťovali klid v jinak bouřlivém multietnickém prostředí, je blatantním nesmyslem. Naopak se tu za jejich vlády nehnulo ani stéblo trávy, což však vyhovovalo všem, kteří milují statičnost a jejichž toužebným životním stylem je dřepnout si v dospělosti do jedné práce a tam zůstat až do konce života. Dynamičtí lidé měli za takové formy monarchie peklo zaživa.

Takoví panovníci obyčejně investovali do války, stejně jako Habsburkové, kteří by si sice nechali pro groš jinak koleno vrtat, ale schopné vojevůdce zaplatit museli až v první řadě. Vzpomeňme třeba Albrechta z Valdštejna (kterého nechali posléze zavraždit) či maršála Radeckého. Kritérium vítězství ve válce se totiž běžně považovalo za důkaz úspěšného kralování. Nejúspěšnější monarchie v tomto smyslu byla za své doby Řecká říše vedená Alexandrem Velikým, Římská říše za Caesarů, a v pozdější době Britská říše. Pod jediným britským panovníkem se sdružovala čtvrtina světové populace a území.

Jedním z faktorů, které odůvodňovaly existenci monarchů, bylo zbožštění královské role. George Sabine k tomu říká:

„Počínaje Alexandrem byli helénští králové řazeni také mezi bohy řeckých měst. Zbožněný král se stal na Východě univerzální institucí a nakonec to museli přijmout i římští císaři. Říká se, že tato víra v božskost králů přetrvávala v Evropě „v té či oné podobě až do moderní doby.“

Něco takového nebylo na světě neobvyklé. Aztékové a Inkové považovali své státní útvary za posvátné monarchie. V Asii tomu obdobně bylo donedávna v Japonsku. Až v roce 1946 musel japonský císař Hirohito s pravdou ven a přiznat, že není 124. lidským potomkem bohyně slunce Amaterasu. Být králem bohem se často spojovalo s dalšími duchovními nároky. Kníže či král byl zároveň hlavou církve. Britové si to vyložili doslova a proto v roce 1173 začal anglický panovník Jindřich II. užívat titul „král z Boží milosti“.

Ludvík XIV., nejdéle panující král na světě (Britka ho nestihla dohnat) si své panství odůvodňoval výrokem „L’état, c’est moi! “, „Stát, to jsem já“. Do božského práva na kralování také patřilo vnuknutí, které údajně Bůh zjevil před narozením krále. Králové měli také poměrně levný systém vlády, když delegovali autoritu vlastníkům půdy. Ti ze svého privilegia udělali feudalismus. A za určité vojenské či jiné služby rozdávali vazalům půdu. Díky této chytristice se království často začala drobit a občané se cítili utlačováni.

Nakonec to dopadlo tak, že z králů se stali alespoň formálně sluhové národa či služebníci národa. Bedřich Veliký se sám nazval prvním služebníkem státu a zavrhl božské právo králů, ale nepomýšlel na to, že by se zřekl moci. Monarchiím totiž zvonil umíráček a tak si už tolik nemohli vyskakovat. Dnes jejich hesla převzali mnozí politici do svých kampaní a odvolávají se na to, že slouží lidu. Jak otřepané a trapné.

Jak síla králů slábla, ustupovali požadavkům lidu. Přímá úměra byla mezi charismatem vládce a jeho formou panování. Takový Ludvík XIV. si mohl dovolit být absolutistickým panovníkem. Mimochodem jeho politické výsledky těžila Francie ještě sto padesát let po jeho smrti. I když mnozí křičí, že stát zkrachoval, tak díky Ludvíkovi tu stále je vybraná gastronomie, móda a divadelní umění, které Francouzi vyváží dodnes. Zatímco František Josef I. byl v zásadě jen takovým stroječkem na podpisy a nic nového do monarchického vedení nevnesl. I proto se monarchie rozpadla v důsledku prvního závanu války. Tehdejší dynastie už totiž byly spíše takové výškrabky, geneticky a sociálně narušení panovníci již nemohli do světa vznést nic čerstvého a upevňujícího.

Proto dnes zůstaly jako pohrobci spíše monarchie konstituční a formální a jako divadelní zpodobnění toho, co dříve připomínalo monarchické uspořádání. Zejména v Anglii stále hraje královská rodina svou shakespearovskou roli. Od tragédů až po špatné komiky.

Nakonec třeba Francouzi vyjadřují v 17 procentech obyvatelstva touhu návratu po osvíceném panovníkovi, což tak nějak není fér, protože navzdory proklamovaným hodnotám jako svoboda, rovnost a demokracie to ve Francii spíše vypadá jako ve zpustlé monarchii, kde se k právu být králem hlásí v konečném důsledku každý občan.

Verdikt: u krále závisí způsob vlády plně na osobnosti panovníka, zatímco dědičné právo vládnout je často ovlivněno nevhodnou rodinnou setbou.

Aristokracie je vláda šlechty a oligarchie je vládou několika lidí či rodin. Myšlenka, že by měli vládnout ti nejlepší je super, ale. Šlechta vznikla jako odvozenina původních královských družin. Zpravidla to byli kasteláni jako správci hradu, kteří se značně osamostatnili a prosazovali pak svou rodinku. Na šlechtě není nic zvláštního ani není důvod se jí do hloubky zabývat, je to, jako by se rodina Nováků vytahovala, že už její třetí generace dřepí v Novákově. S tím, co nebo kdo je nejlepší, to nemá co dělat.

Oproti tomu stará kmenová společenství si volila moudré starce, aby je vedli, zatímco tato společnost má z nějakého úchylného důvodu problém s lidmi několik desítek let starými. Což je páchání společenské sebevraždy.

Aristoteles se zastával řecké aristokracie ve smyslu těch nejlepších, kteří se dají do služeb veřejnosti, ale pokud jde o zkažené chamtivé rodinky, tam takovou posloupnost odsuzoval. Dokonce chtěl zkombinovat aristokracii s demokracií. I dnes se jeho názoru zastávají někteří politologové:

The Collins Atlas of World History k tomu dodává, že ve starém Římě tento systém sloučili:

V pozdním středověku a také na úsvitu novověku sloučila evropská města oba prvky. Primárním příkladem je Benátská republika, kterou nakonec rozbil Napoleon. Tyto tendence nakonec vedly k vytvoření silné městské třídy dnes posměšně nazývané jako měštáci. Ti nakonec ztratili schopnost orientace v terénu, zpohodlněli, a proto dnes řada obyvatel měst jako je Praha, Brno, České Budějovice, tedy velkých aglomerací, žije život odtržený od reality, jak je jim správně vyčítáno občany vesnických regionů. Promítá se to do nevhodných administrativních a politických voleb, které ovlivňují v důsledku všechny. Jednoduše se to vždy přehoupne, chvíli to funguje, dokud musí lidé být aktivní, a jakmile si myslí, že si mohou dovolit pasivitu, společnost začne degenerovat.

Pokud jde o oligarchické rodinky, vždy mě dojme, když čtu nějaký článek o rodině Babišů, Kellnerů či Křetínských a zvlášť o jejich domnělém self-made úspěchu. Každý, kdo má všech pět pohromadě, z jejich success story pochopí, že se jednalo o kontinuitu oligarchických rodinek z dob dávno minulých.

Verdikt: hledání nejlepších je velmi sporná aktivita, záleží na tom, kdo je hledá.

Tato úvodní slova preambule ústavy Spojených států jsou pregnantní, neboť ti, kteří zakládali Spojené státy, toužili, aby byly demokracií. Termín řeckého původu demokracie znamená vláda lidu neboli, jak ji vysvětlil Abraham Lincoln, šestnáctý prezident Spojených států: „Vláda lidu, lidem, pro lid.“

Starověké Řecko však demokracii podobně jako dnešní USA rezervovalo jen pro vybrané lidi. V nynější Americe totiž mohou volit jen ti, kteří jsou plátci daně, a ti druzí, kteří si díky neúprosnému kapitalismu nic nevydělají, v několika státech USA demokraticky ostrouhají. Tehdy byli v Řecku vyloučeni z volebního procesu ženy, otroci a cizí usedlíci. Řecká demokracie byla spíše hrou pro místní aristokraty. Čtyři pětiny obyvatelstva byly ze hry.

Dodnes až na pár kantonů ve Švýcarsku přímá demokracie neexistuje. Je z ní poslanecká demokracie. Legislativní orgány, ať jednokomorové, tzn. mající jednu sněmovnu, nebo dvoukomorové, mající sněmovny dvě, jsou složeny z osob volených lidem — nebo jinak navržených — aby ho reprezentovali a připravili zákony k jeho užitku, ale…

Verdikt: Platón považoval demokracii za slabošskou, protože její realizace padá na lidi neznalé. Je to diktatura mas. Britové prozradili, co si o ní myslí, ústy svého bývalého premiéra Clementa Attleeho: „Demokracie znamená vládu dialogem, ale je účinná jen tehdy, když dokážete lidi umlčet.“

Autokracie je situace, kdy vládne jedna osoba, která disponuje neomezenou mocí. Diktatura je v podstatě její obdoba.

O diktátorovi se dá říct jedno. Je vlastně chudák. Pokud demokrat může být od lidu odstíněn jeho volbou, diktátor musí být v neustálém kontaktu s davem. On je lid a lid je on. Proto taky často diktátor neslavně skončí. Je to hodně špatná a únavná práce. Co se musel takový Fidel Castro nakouřit tlustých doutníků, aby si uklidnil nervy! Lid je závislý na každém diktátorově rozhodnutí, visí mu na rtech a neobejde se bez něj ani v takových triviálních věcech jako třeba Američané bez Trumpa v záležitosti tlaku vody v jejich domácnosti. Diktátor žije mizerný život a jeho svěřenci s ním.

A jaká je definice totalitního státu?

Německý časopis Informationen zur politischen Bildung [Informace pro politické vzdělávání] k tomu říká: „Stát, který směřuje k totální moci, se na rozdíl od autoritářského režimu nespokojuje s tím, že přejímá oficiální mocenská postavení. Není ochoten přiznat občanům v omezené míře relativní svobodu, ale vyžaduje od nich neustálou věrnost a aktivní názorovou podporu.“

Diktátor se rodí z masy. A hlavně z technicistní průmyslové společnosti. Protože zde jsou vztahy rozpadlé a řada lidí spoléhá již jen na roboty či na umělou inteligenci (dříve na průmysl). Ztrácí schopnost kontaktu a komunikace a o to víc jsou tito lidé ohroženi dezinformacemi a diktátory. Proč? Protože i když jsou jací jsou, stále jsou lidmi a potřeba komunikace a společenství je u nich geneticky dána. A tak se sdružují v extrémně laděných spolcích, které jim dávají pocit sounáležitosti. Pravděpodobnost, že v takových sociálních podmínkách povstane nový Hitler je více než velká. Navíc se rozevírají sociální nůžky a ten příběh již znáte.

Verdikt: Diktátor, to je dost mizerná práce. Lid ho semele a on semele lid, nemají si nakonec co vyčítat, a nemá z toho nakonec nikdo nic.

Ti, kteří nechtěli skončit jako ctitelé státu jako fašisté, ale spíše se obraceli na komunitní řešení, se chopili socialismu či komunismu, který byl dokonce v Česku poněkud revolučně zakázán. Socialismus prosazuje státní vlastnictví a řízení výroby a komunismus zase beztřídní společnost.

Dictionary of the History of Ideas zmiňuje boha Krona z řecké mytologie, který podvědomě připomíná komunistického vládce:

V takovém přechodném stavu žili první křesťané. Měli společný majetek a dělili se o všechno. Tak vzniklo v Česku město Tábor, kde husitští příznivci plnili svůj majetek do kádí a dávali jej do společného vínku. Moc dlouho jim to nevydrželo. Nakonec si namastili kapsu někteří hejtmani až na Žižku, který to myslel zatraceně vážně.

Socialismus byl a je enormně populární ve Francii a dá se říct, že socialistická perspektiva je tam dodnes a také je příčinou mnohých krachů vlády.

Marx s Engelsem se socialistickým konceptem nepřišli, obdobné myšlenky nalézáme už u starých Řeků. Zajímavá je v této souvislosti etymologie slova utopie. Znamená „žádné místo“ (u-topos). Zatímco eu-topos je dobré místo. Takže jde o dobré, ale o nereálné. Zatímco slovo komunismus je odvozeno z latinského slova communis, což znamená „společný, patřící všem“.

Aplikaci ryzího socialismu zkusil jen Sovětský svaz. Demokratický socialismus, tedy blahobytný stát pro občany, vytvořily státy jako je Německo, Francie a Velká Británie. Jinými slovy provozují sociální stát. Ovšem za cenu toho, že se jedněm dává a druhým bere. Často nesmyslně. Má mít masa pohodičku a má se mít dobře? To není jisté.

Státy se často sami cítí ztracené v překladu a bojí se jeden druhého. Evropská unie v padesátých letech (1951, Evropské společenství uhlí a oceli) vznikla ze strachu z dalšího konfliktu a jako potřeba ochránit zájmy uhlářských oligarchů. Podle toho taky vypadá. O vás osobně a vaše práva tady jde až v poslední řadě. Mimochodem dotace jsou určeny jen pro firmy a podniky. Máte nějaký kreativní projekt či nápad? EU vám nic nedá, musíte mít firmu.

EU předcházelo světové společenství zvané Společnost národů. To pohřbila druhá světová válka. Následnická organizace OSN vznikla 24. října 1945 s jedenapadesáti členskými státy. Jak se ukázalo na mnohých jejích zásazích, smysl nemá téměř žádný. Nezabránila žádným válkám, trvání mnohých svou vrozenou pasivitou dokonce podpořila.

Někteří dokonce tvrdí, že pro prevenci válek udělal více arzenál jaderných zbraní než OSN. Slib, že bude spojovat národy se nenaplnil, spíše dělá organizace neplodného prostředníka, který se snaží zabránit znesvářeným národům, aby si nešly po krku. Což se jí, jak vidíme ze současné světové situace, vůbec nedaří. Organizace je v paralýze, pokud někdy byla vůbec v aktivním stádiu.

Spisovatel Baldwin k tomu říká, že: „Stejně jako stará Společnost nemá OSN moc, aby udělala víc, než co jí obviněný členský stát laskavě dovolí.“

Takže už jsme zase na začátku. USA dříve prakticky neplatilo příspěvky, když se mu něco nelíbilo a teď snad Trump hodlá udělat totéž. Udržet v chodu takovou organizaci je zbytečně drahé a neefektivní.

Verdikt: Ačkoliv si OSN hraje na doslova andělskou či holubičí organizaci, je to jen ukázka toho, jak se národy po celém světě neumí či nechtějí vzájemně domluvit.

A jaká vláda je z výše popsaných nejlepší? To já přeci nevím a i kdybych věděl, tak vám to neřeknu. Nejsem přeci propagandista ani politický lobbista. Vyberte si z níže uvedených voleb sami.

* Výtky vůči carskému Rusku a jeho koloniálním choutkám a nelichotivé poznámky vůči jeho občanům typu, že jsou jedineční v tom, že potřebují absolutistického panovníka, pocházející zejména ze Západu, jsou přinejmenším úsměvné vzhledem k tomu, že samotní Britové, dokud to šlo, vládli nekompromisně nad velkou částí světa a považovali většinu jeho obyvatel za své poddané.

Zdroje:

Michael Curtis. The Great Political Theories Vol 1. 2008. HarperCollins Publishers.

Dryzek, Honig, Phillips. The Oxford Handbook of Political Theory. 2008. Oxford University Press.