Zápas o českou identitu, po stopách českého nacionalismu

Píše se 7. duben roku 1348 a Češi mají novou Karlovu univerzitu. Nejen Češi, ale i Poláci a Němci. Všechny tři národy mají svůj hlas či hlasy v její správě.

Národnost se mezi lidmi odlišovala vždy. Někdy byla dána územím, jindy jazykem, ale Francouz už ve středověku věděl, jaký je rozdíl mezi ním a Němcem. Již dříve proti sobě stáli Galorománi proti Frankům. Paradoxem je, že jméno Francii dali Germáni. V mnohém si byli podobní, v jiném se lišili. Francouzští trubadůři se usadili v německých zemích a ovlivnili i krále básníka, přemyslovce Václava II. Každý vzdělaný člověk dříve věděl, jaký je rozdíl mezi benátským obchodníkem, ruským bojarem a českým feudálem. Sice se často národnost neřešila zjevně, ale lidé ji měli jako zbraň, jako meč vždy po ruce. Etnicita a místní příslušnost byla leckdy jakoby napsaná na čele, asi jako vypálený cejch, kterého se tehdejší trestanci nikdy nezbavili a ihned byli na základě něho kdekoliv na světě rozeznáni.

České země byly z pohledu vnějšího světa de facto německými zeměmi, za což se zasloužili již první Přemyslovci, kteří Němce na svá území zvali od 12. století. Sousedi o trochu dál od Čech považovali české území za „hic sunt leones“, zemi neznámou. Především arabští obchodníci zde měli problém se vyznat. To Židé v Čechách zdomácněli a nevyhnala je ani Marie Terezie, která je sice nesnášela a dokonce takový příkaz vydala, ale nikdo jej nerespektoval. Za Josefa II. se němčina stala alfou a omegou v úředním styku, více než kdykoliv dříve. Tento panovník si i přes svou lidovou oblíbenost se vší vervou hrál na absolutistického vládce po vzoru Francouzů a plánoval založit kompletně neprůstřelný absolutistický stát, kde by císař rozhodoval úplně o všem od velikosti hřebíků až po barvu střech. Skoro se mu to podařilo a jeho kontrolovací mánie provází Čechy dodnes. Josef II. rozhodně na českou identitu nedbal. V roce 1790 Josef II. v pouhých 48 letech umírá. A jak tomu bylo dál?

Od 4. července 1789 začal Václav Matěj Kramerius vydávat Císařské královské vlastenecké noviny. Těsně před smrtí absolutistického panovníka. Byly to vůbec první noviny v češtině. První obrozenci psali německy, češtinu považovali za nedostatečnou slovní zásobou a nevhodnou po stránce odborné terminologie. Co by jim na to asi řekl známý pedagog a filosof Komenský, který psal i latinsky, ale hlavně česky, dávno před nimi?* Činila mu čeština nějaký problém? A co překlad Bible kralické pocházející ze 16. století, který obsahuje dokonce i do češtiny převedené přechodníky minulé, tedy bohatší češtinu než používáme dnes? To ale byli amatérští jazykozpytci!

V tom ovšem nevězí nic neobvyklého, dodnes většina Čechů češtině pořádně nerozumí, tento komplikovaný jazyk je mimo jejich možnosti. Snaží se to zakrýt alespoň tím, že si hrají na její cenzory. Předstírají, že cokoli oni neznají je gramaticky a syntakticky špatně. Kdo jim však dal právo rozhodovat o podobě češtiny, jejímž spletitým zákoutím rozumí asi tolik jako koza petrželi?

Němčina vzhledem k tomu, že samotní obrozenci měli problém s češtinou, hrála prim. Německy tak vyšlo i stěžejní dílo Josefa Dobrovského (1753 - 1829), Dějiny české řeči a literatury. Sice byla zřízena katedra českého jazyka a literatury na pražské univerzitě, ale ta měla především za účel vychovávat úředníky pro státní správu. Pak vyšlo několik básnických sbírek v češtině. Širší uplatnění v literatuře našla čeština až od dvacátých let 19. století.

V čase, kdy v Evropě řádil Napoleon (1769-1821), se probudilo německé národní hnutí, které také zpochybňovalo podstatu zemského vlastenectví. Tento koncept původně předpokládal, že lidé žijící v Čechách jsou Češi stejně jako ti žijící na Moravě Moravané. Německy hovořící obyvatelé v Čechách se začali považovat za Němce. V jejich vidění světa byly české země jen jednou z německých zemí.

Národním programem se zabýval František Palacký (1798 - 1876), který však taky původně psal téměř výhradně německy. Odmítl sice, aby se Čechy staly součástí německého svazu zemí, který vznikl na francouzském zámku Versailles v roce 1871 s přičiněním německého kancléře Otta von Bismarcka, ale svým působením a spjatostí ze zahraniční šlechtou moc češtině a češství nepomohl.

Josef Jungmann (1773 -1847) byl syn ševce z Hudlic nedaleko Berouna. Po studiích filozofie a práva na pražské univerzitě se rozhodl pro kariéru středoškolského učitele. Jeho stěžejním dílem byl česko-německý slovník .V roce 1820 napsal knihu Slovesnost, kde v zásadě navazuje na změny, které započal Hus. Odmítl spojení hovorového jazyka s literární češtinou a prosadil vlastní písemnou koncepci akademické češtiny s uměle komplikovaným pravopisem a jeho změny jsou bohužel patrné v českém jazyce dodnes.

S Jungmannem už to jelo, přidal se Josef Kajetán Tyl (1808 - 1856) se svou divadelní Fidlovačkou. V ní je píseň Kde domov můj, která poněkud deklasovala českou hymnu svou obsahovou nenáročností. Ostatně fidlovačka je označení ševcovského nástroje a nazývala se tak každoroční slavnost pražských ševců.

Čeština se začala prosazovat do odborné literatury. Vzniká první český odborný časopis Krok (1821) a vychází Květy české (1834). Objevuje se Karel Havlíček Borovský (1821-1856), který si svou satirou nakonec vykopal hrob, sice pohodlný v Tyrolích, ale pořád jen hrob. V pojetí Jungmanna nebyl Čechem někdo, kdo zde žil, ale kdo češtinou mluví. Tím byla vyřazena většina české šlechty, která mluvila německy.

Do Jungmannovy koncepce se napletl Ital Bernard Bolzano (1781 - 1848), který se stal inspirací pro pozdějšího prezidenta Masaryka. Bolzano český jazyk neřešil, jak by, když byl cizinec. Pro něj byl jazyk jen sociálním komunikátorem, nikoliv definicí národního ducha. Toho spatřoval v občanských právech, která spolu sdílejí občané jedné země. Bolzano se však znelíbil císaři kvůli svým demokratickým názorům a byl z pražské univerzity vyhozen na dlažbu.

Českým národem se nakonec v koncepcích stali výlučně slovansky hovořící obyvatelé Čech, Moravy a Slezska. Takto vznikla jakási duální skutečnost, kdy si Němci v Čechách jeli svou a Češi si vytvářeli svůj vlastní mýtus. Dvojjazyční mluvčí byli běžní, proto je i dnes mnoho Čechů s německými jmény jako Müller či Holzknecht a dříve žilo hodně Němců v Čechách se jmény slovanského původu jako Nowak nebo Prohaska.

Koncepce slovanství sehrály zásadní úlohu v národních hnutích řady slovanských národů. Autorem myšlenky slovanské jednoty je Slovák Ján Kollár (1793 - 1852), evangelický kněz a básník píšící česky. Kollár předpokládal, že je třeba nejdříve Slovany sjednotit kulturně a až poté politicky.

Panslavismus, který zdůrazňuje vedoucí úlohu Ruska, nebyl nikdy i přes různé strašáky a dodnes píšící autory házející na Rusko špínu, žádný reálný problém. Rusko je největším samostatným slovanským národem, tak odtud je k této myšlence blízko, ale nikdo ji v podobě, jaké chtělo Rusko, nikdy nepřijal. Nejvíce se nelíbila Polákům, kteří Rusko považují za svou největší slovanskou konkurenci.

Naopak v českém prostředí bylo hodně rusofilů, mezi nimi i zakladatelé novodobého českého státu jako Tomáš Masaryk a Karel Kramář (ten měl dokonce ruskou manželku). Panslavismus se stal neprůchodným už v 19. století, kdy bylo jasné, že svoboda Slovanů je v samotném carském Rusku iluzí, a navíc nikdo nový nechtěl přijmout pravoslaví, které se prezentovalo jako záštita Slovanů. A tak se panslavismus stal jen takovým reliktem a příležitostným strašákem vhodným akorát do konspiračních teorií, filmů a námětem pro laciné pisálky, kteří rádi dělají na druhé bububu, zatímco sami jsou ustrašení ze všeho, co se kolem nich děje, až na půdu.

Velký rusofil Karel Havlíček Borovský po své zkušenosti v Rusku změnil názor a přišel s austroslavismem, dále rozvinutým Palackým. V podstatě se jednalo o protiváhu k panslavismu a předpokládal mírovou spolupráci menších slovanských národů. Takový předobraz Visegrádské čtyřky, až na to, že Maďaři nejsou Slované, Poláci jsou do určité míry genetická linie potomků íránských Skytů, Češi oříšci Evropy a o Slovácích raději nemluvě.

Zajímavé jsou tehdejší patronizující postoje Čechů ke Slovákům. Jungmann je považoval za Čechy. Josef Dobrovský bral slovenštinu jako dialekt češtiny. Pro české obrozence se stalo Slovensko pouhým regionem jako Morava či Slezsko. Začali používat termín Čechoslované. S Čechem na prvním místě, pochopitelně.

Na začátku 19. století probíhalo svérázné obrození i na Slovensku, které se muselo vyrovnat s maďarským nacionalismem. Slovensko ale nikdy netvořilo součást českého státu a Slováci k něčemu takovému neměli žádný vztah. Jediní, komu byla přijatelná myšlenka soužití v jednom státě s Čechy, byli v 19. století slovenští evangelíci, jejichž pojítkem s českými sousedy byla liturgie a Bible kralická.

Slovenští obrozenci se kupodivu obvykle za Čechy považovali. Ostatně psali česky. Jedním z nich byl i Pavol Jozef Šafařík (1795 - 1861). Snaha odlišit slovenštinu od češtiny byla patrná hlavně ve slovenském katolickém prostředí. Jeden z takových pokusů učinil kněz Anton Bernolák (1762- 1813). Kodifikoval slovenštinu na základě západoslovenských dialektů. Jeho projekt nebyl většinou přijat.

Nakonec s odtržením slovenštiny od češtiny uspěl Ludovít Štúr (1815 -1856). Ve skutečnosti šlo o snahu vytvořit nový „virtuální“ národ. Pomáhal mu katolický kněz Ján Hollý (1785-1849). I přes některé dílčí změny se Štúrova koncepce slovenštiny používá dodnes. K jazykovému rozdělení Slováků od Čechů tedy došlo, i když je otázkou, jestli vůbec někdy byli kulturně a sociálně reálně pospolu.

Ve městech se na začátku 19. století zformovala silná podnikatelská vrstva obyvatelstva, která se začala odlišovat jak jinak než podle národnostních kritérií. Vedle sebe vznikla česká a německá buržoazie. Jedni chtěli žít v autonomním českém státě v rámci Rakouského císařství a druzí ve sjednoceném Německu.

Zde se potkáváme s Františkem Palackým, který se původně chtěl stát evangelickým pastorem. Skončil jako vychovatel ve šlechtických rodinách. Měl i krátký vztah s maďarskou hraběnkou, což mu pomohlo jak finančně tak sociálně. Vydával Dějiny českých zemí v němčině a posléze i česky. V jeho pozdějším českém překladu jsou Němci představováni jen jako marginální součást českého státu. Když přišlo na nějaké velké vlastenecké aktivity, držel se Palacký svého liberálního akademismu, který neměl dostatek energie na pohánění sociálních změn. Ostatně až v českém vydání svých Dějin přepracoval koncepci směrem k německým margináliím, sledoval totiž, kudy vane vítr. A ten vítr se brzo stal vichřicí.

V letech 1848-49 se Evropou přehnaly revoluční vlny. Vypukly na Sicilii, pokračovaly do Francie a jiskra přeskočila do jednotlivých rakouských zemí. Bouřila se celá Itálie, Valašsko a Moldavsko. Vznikly nové návrhy občanských práv. Jednotlivé národní zájmy se mezi sebou bily. Nejvíce se v rakouských zemích prosadili Maďaři, vznikl duální stát Rakousko-Uhersko. Češi také pošilhávali po federalizaci, ale neměli na ni dost sil. Požadavek z německé strany, aby se Češi stali součástí německého svazu, pochopitelně odmítli. V Praze se v roce 1848 konal Slovanský sjezd, který se stal podnětem k násilnostem a rozbuškou k povstání inspirovaném jinými národy. Vyrostlo na 400 barikád. Císař na ně vyslal svou armádu, která je zlikvidovala. Celistvost národní myšlenky se tím rozpadla. Rakousko naopak v Čechách utáhlo šrouby za období zvané Bachův absolutismus.

Jak tomu tehdy bylo s češtinou? Používala se na gymnáziích. První česká reálka vznikla v roce 1850. To však nijak nesouviselo s myšlenkovým uvolněním. V zemi se rakouské úřady zabývaly pátráním po demokratických buřičích. Tajná policie si najímala své práskače, mezi jinými i básníka Karla Sabinu.

Do českých zemí plynuly koncem 19. století poměrně značné hospodářské investice. Když tedy v roce 1918 vzniknul novodobý český stát, byly Čechy schopny získat v reálně krátkém čase hospodářskou nezávislost. Konec 19. století a počátek 20. století je časem rozkvětu českých literátů jako byli Svatopluk Čech, Jaroslav Vrchlický, Jan Neruda, Alois Jirásek a skladatelů jako byl Bedřich Smetana, Antonín Dvořák a Zdeněk Fibich. Hlavní město Praha se stává metropolí a důležitým dopravním uzlem díky železnici.

Česká politika v rámci Rakouska-Uherska se zmítala mezi dvěma hlavními politickými směry, konzervativními Staročechy a liberálními Mladočechy, později i Omladináři, jak říká jeden historik, neorganizovaných mladých vlastenců, mezi něž patřil i nadcházející první český ministr financí Alois Rašín. Mezitím se odehrávaly boje na jazykovém poli s cílem prosadit češtinu na úkor němčiny v úředním styku. Nutno říci k velkému zklamání německé populace.

V roce 1908 se česká politická scéna radikalizovala, Strana radikálně pokroková vystoupila s programem úplného provedení státní samostatnosti zemí českých na základě českého státního práva. Němci se začali bát. Proběhly dva neúspěšné pokusy o česko-německé vyrovnání. Císařským nařízením byl v roce 1913 zemský sněm rozpuštěn. Pozdější prezident Masaryk byl jeho součástí, nicméně on sám nikdy předtím nehrál hlavní roli v české politice. Hybatelem českého politického života byl Karel Kramář, vůdce mladočechů.

Své role coby prezidenta zakladatele se Masaryk chopil dílem svou přičinlivostí především v cizině a dílem náhody. Před válkou Masaryk vždy vystupoval jako rakouský vlastenec a hájil nutnost zachování monarchie. Zatímco Kramář byl díky svému sepětí s Ruskem a zákulisním Masarykovým intrikám ze hry až do konce svých dnů.

Propukne první světová válka, jejíž podmínky připravila habsburská rozpínavost a nutkavá potřeba se plést na Balkán, s výstřelem na arcivévodu Ferdinanda. Tak byla otevřená cesta k české samostatnosti, která vyvrcholila 28. října 1918 založením Československa, státu, který Slováky pouze absorboval uvnitř svých hranic a na svou národní identitu tak mohli na dlouho zapomenout.

Někteří přijímají myšlenku novodobého českého státu a nově nabytou českou samostatnost s pousmáním, neboť poukazují na to, že Češi ve skutečnosti fungovali nezávisle s určitým jasným odlišením od jiných celků, jichž byli jen nedobrovolnou součástí, již od 9. století!

A je to vzhledem k české povaze dost možná pravděpodobné, protože jedním z jejích rysů je záměrné zatajování podstatných informací. Včetně těch historických. Na svůj vlastní úkor.

Co se line historií tohoto území jako červená nit? Je to povaha člověka, který vida bič ihned ohýbá hřbet, pak se ale otáčí a směje se svým pokořitelům za zády a hleďme, uplete si bičík menší a mlátí s ním své krajany, když to vrchnost nevidí.

Kdo je tedy ten pravý Čech? Jak jsme viděli, čeština nebyla definujícím faktorem češství ani pro mnohé obrozence. Dovolím si tedy nabídnout jinou definici, která vychází z historické, kulturní a sociální zkušenosti s Čechy. Čech je dán svou povahou, která je jednou tam a podruhé zas támhle. Podle toho, jak fouká vítr. Nevěda, co mu to přinese a netuše, že mu to mnohé odnese. Již mnoho staletí.

Zdroje:

Naďa Profantová. Velké dějiny zemí Koruny české I. 2000. Paseka.

Jan Kuklík. Stručné dějiny českých zemí. 2015. Práh.

František Emmert. Moderní české dějiny. 2019. Mladá fronta.

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/historie-omladina-rakousko-uhersko-frantisek-josef-i_2406221614_har

*Stěžejní spisy Komenský napsal v češtině, jedná se o: Labyrint světa a ráj srdce, Škola hrou, Informatorium školy mateřské a Listové do nebe