Co nám říká věda o psychopatii

Psychopat, to je jakýsi generický termín pro někoho, kdo trpí poruchou osobnosti. Ta se projevuje nedostatkem empatie a chybějícími morálními zábranami. Podle všeho by tímto mohl psychopat skončit tak rychle, jako když začal. Jako společensky handikepovaný. Jenomže ejhle, ono je to právě naopak. Díky těmto rysům, tvrdí odborníci na duševní zdraví a vlastně celá společnost, je psychopat atraktivní pro druhé, umí jimi manipulovat a vůbec si s nimi může dělat tak nějak co chce. A to už samo o sobě zní krajně podezřele. Znamená to, že společnost oceňuje někoho, kdo jedná bez morálních zábran a někoho, kdo je citově hrubý a emočně vyprázdněný? Zdá se, že má společnost zaděláno na opravdu velký problém. A tak se ho snaží řešit, především odborně. Podívejme se, co k této problematice říká věda.

Phineas Gage. Slavný příklad poruchy osobnosti způsobené mechanickým poškozením. Píše se 19. století a nádražní dělník Gage se dostal do prekérní situace. Jeho levou část mozku protnula železná tyč. Soudě podle jeho přátel to po zbytek 12 let jeho života už nebyl ten samý člověk. Osobnostně se změnil. Tento případ vědcům po desítky let nedal spát.

Mozek tedy nějak souvisí s chováním a osobností, a to nejspíš určité jeho konkrétní oblasti. Jenomže od té doby už uplynulo hodně času a třeba neurochirug Vladimír Beneš v knize rozhovorů říká, že pokud odstraníte větší část mozku pacienta a dáte mu psychologické testy, zpravidla má stejný výsledek jako dříve.

Říká se, že větší část mozku nepoužíváme, ale pro někoho je zřejmě mozek nebo jeho velká část tak jako tak v nadsázce řečeno nadbytečná. Je tedy myšlení u některých lidí vlastně jen napodobováním druhých, samovolná nezáměrná aktivita? Automatické rysy chování jsou v populaci běžné. Zkušenosti neurochirurga Beneše by tomu nasvědčovaly, narozdíl od slavného případu Phinease Gage. A proto vědci vytasili ještě silnější munici. Přímo genetiku, jejíž vměšování se do studií lidské psychiky je poměrně nedávná móda.

Dnešní výzkumníci odhadují, že na psychopatii se genetika podílí něco mezi 30-60 %. Jenomže kde najdete gen či skupinu genů, které vám definují psychopatii? Vlastně něco takového je pouze koncept a vědecký konstrukt. Hypotéza. A kdo se vyzná ve vědě ví, že hypotéza se nerovná fakt či pravda. Věda se sice dnes pyšní tím, že odstranila takové ty primordiální strachy z existence a vysvětlila příčinu vesmíru, ale ani to se jí vlastně nepodařilo. Lidé se dál bojí bouřek a přírodních katastrof a soudě dle jejich dopadů mají proč. A také se bojí jiných lidí, kteří se od nich svou výbavou liší.

A odtud je jen krůček k tomu, zacházet do říše náboženské horlivosti neřkuli fanatismu, který ani vědě a vědcům není cizí. Představovat obhroublost a citovou mělkost jako genetický rys, to je v podstatě cesta, jak se vymanit ze zodpovědnosti za společnost a její vývoj. On za to nemůže, jsou to geny a přes to nejede vlak.

Tímto způsobem de facto geny a genetika nahradily dřívější nástroje na rozmělňování odpovědnosti, osud, horoskopy a Boha všemohoucího zároveň. Geny nám sice mohou povědět leccos, ale proč je někdo emočně tupý a druhý je naopak velmi citlivý, tam geny obdivuhodně mlčí, pokud je nechcete zrovna brát jako kávovou sedlinu a tvrdit, že z toho či onoho vzoru je jasně vidět, proč ten člověk byl takový či makový.

Pokud jde o vědecké vysvětlení psychopatie jako genetického problému, povětšinou se zmiňují geny, které mají co dělat s produkcí serotoninu, dopaminu a oxytocinu. Všechny tyto hormony hrají úlohu v sociální interakci a osobním uspokojení. Jenomže například hladinu serotoninu, která je podstatná k rozhodnutí o klinické depresi, nemůžete zaživa na organismu měřit. Zjišťujete to pouze nepřímo. Všechny vědecké studie o stavu serotoninu v organismu byly prováděny na mrtvolách. Pokud jde o genetické vysvětlení psychopatie, pohybuje se věda svými omezenými prostředky na tenkém ledě.

Geny však mají svou roli hlavně v kombinaci s tím, jak je cvičí či vychovává společnost. A v této oblasti došlo opravdu k zajímavým objevům.

Existuje něco jako epigenetický přenos. Geny se nemění třeba tisíce let, ale jejich projevy ano. Dle prostředí. Svědčí o tom mnohé vědecké studie, ale i běžná zkušenost. Tak třeba za okupace Nizozemí v druhé světové válce došlo v některých lokalitách k vyhladovění obyvatelstva. Tito lidé pak měli děti, které podvýživou netrpěli a kupodivu i jim samotným se tvořily v těle látky, které se vám začnou produkovat, když máte hlad. Jakýsi otisk jejich předků ovlivnil jejich geny.

Pokusy na myších zjistily zajímavou věc. Jedna skupina myší byla dána do klece a vždy, když do ní byla vypuštěna třešňová vůně, dostaly elektrický šok. Postupně si vypěstovaly alergii na třešňovou vůni. Druhá skupina myší to měla naopak. Třešňová vůně obecně navozuje pocit relaxace. Tyto myši jen dostaly k dispozici svou uvolňující vůni a staly se na ní závislé. Všechno se zdá jednoduché, ale pokus začíná být zajímavý v té chvíli, kdy myši měly potomstvo. Ještě pátá generace myší, které dostávaly elektrické šoky v souvislosti s třešňovou vůní, byla alergická na třešně. Stejně tak potomci myší, které si vůni jen užívaly, se na ní staly závislé.

Co tento pokus vypovídá o psychopatech? Minimálně nám ukazuje možnost přenosu alergie na určité zvyky či typ chování, nebo naopak závislost na něm. Společnost tedy může svými podněty jak v oblasti kultury, filmu, médií a vzdělávání výrazně ovlivnit podíl psychopatických rysů v populaci. Psychopatie není něco, co je tak hluboce zakořeněný geneticky podmíněný zvyk, že by se nedal modulovat. Jak se říká v přísloví, příležitost dělá zloděje, stejně tak určitá společenská atmosféra vytváří příznivé podmínky pro vznik a roli psychopata.

Pokusy, které byly zaměřeny na stresové reakce ukázaly, že při odezvách na vyděšené obličeje na fotografii existují velké rozdíly. Jedna skupina účastníků vykazovala velké výkyvy v nervovém kmeni a druhá naopak, čím byly obličeje vyděšenější, tím byla víc v pohodě. To není normální a svědčí to více než o tom, že by byl někdo pohodář, o tom, že je jednoduše necitlivý hrubý člověk. Je třeba nezaměňovat odolnost proti stresu s tupostí a hrubostí.

Dokonce někteří psychologové obracejí skutečnou emoční realitu tak, že jako psychicky nevyrovnaný člověk vyzní ten, který citlivě reaguje na podněty kolem něj. Tak třeba Guy Goodwin a jeho kolektiv použil Eysenckovou škálu neuroticismu tak, že ukazoval studentům s různou mírou neuroticismu nepříjemné grimasy. Ti, kteří měli neuroticismus na vyšší úrovni, samozřejmě reagovali emočně bouřlivěji, s ostatními to ani nehlo. To ale nemusí znamenat nějakou emoční výhodu, že jste tupí a bezradní, když máte čelit nějaké situaci, která by ve vás normálně měla vyvolat silné emoce. Je to podobné tomu, když má někdo snížený práh bolesti. Snadno se spálí, protože to zkrátka necítí, nebo si jinak ublíží tím, že si jednoduše přetáhne organismus a zadělá si na nějakou chorobu z vyčerpání.

Problém současných psychologických testů spíše nahrává lidem s psychopatickými rysy. Protože je psychopatie mylně vykládána jako vyšší odolnost vůči stresu. Není divu, že pak v manažerských pozicích končí psychopati, popularizátoři o nich píší knihy, časopisy jim rozdávají ceny a psychologové si mastí kapsy za testování, které lidsky nemá valnou cenu. A poté podniky krachují díky bezohledným rozhodnutím různých vychytralých krizových manažerů a podobně.

Nicméně, jaká společnost, takové její vedení. Ryba smrdí nejen od hlavy, ale i od ocasu. Pokud v rodinném systému podléháte psychopatům, není divu, že je budete mít nalezlé i v jiných pozicích společenského žebříčku.

Zpět k úvodu. Jak to tedy je. Proč společnost oceňuje psychopaty? Ano, dá se dokonce říci, že je oceňuje, když je tak ráda vidí v těch nejvyšších pozicích v oblasti obchodu, politiky a kultury. Když se někdo projevuje asociálním jednáním, proč jej společnost naopak preferuje víc, než někoho, kdo se chová slušně?

Otázka by tedy neměla znít, proč je někdo psychopat, ale proč je takový rys ve společnosti oceňován. Co se týče vědecké poutě za odhalením příčiny psychopatie, stojíme stále na začátku.

Zdroje:

Vladimír Beneš - Mé cesty do hlubin mozku. 2019. Martin Moravec.

Pavel Kolář. Posilování stresem. Cesta k odolnosti. 2021. Universum.

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC2242349/