Husitství nespadlo z nebe, vedla k němu špatná správa země a církve

Husitství se nevzalo v českých zemích jen tak z ničeho a ti, kteří jej dnes kritizují jako velkou českou dějinnou chybu, by si měli uvědomit, že ryba vždy smrdí od hlavy. V tomto případě od lucemburských panovníků na českém trůně.

Jan Lucemburský byl v Čechách pověstný tím, že mu nakonec nepatřil ani jediný hrad. Uměl si do Čech dojet pro peníze, pak je všechny vyhodit při svých rytířských kláních a taženích do vzduchu, až mu zbylo jen na čistou vodu a boby. Za svou rozmařilost byl kritizován i svým synem Karlem IV. Jinými slovy nebyl moc dobrým panovníkem a nechal zemi spravovat za „nájemné“ českým pánům. Víme, co se stává, když si Češi vládnou sami. Země opravdu nevzkvétala.

Karel IV. byl o poznání chytřejší než jeho otec Jan. I když, jak se to vezme. V Čechách zkysnul jako římský císař, přitom tady vlastně vůbec nemusel pobývat. Prý tomu bylo díky tajemnému ochoření, které mu bránilo se ve větší míře hýbat. A jaké jméno ta nemoc měla? Nejspíš víc než dna. Prokletí? Historici a on sám o něčem takovém mlčí. Víme, že Karel udělal měnovou reformu, kterou v podstatě nikdo nedotáhl za jeho vlády do konce, tak českým zemím nebyla co platná.

Když už musel v Čechách dlít, tak si alespoň zvelebil Prahu. Jeho přestavby Pražského hradu ve francouzském gotickém stylu se z většiny nedochovaly. Slavný Karlův most, to bylo pouze několik pilířů. Angažoval se ve výstavbě Nového Města pražského. Flirtoval s astrologií, vydával peníze na ostatky, které přivážel do Prahy z celého světa. Praha se stala hlavním městem ostatků v Evropě. Domnělých i skutečných. Takovým makabrózním okultisticko-astrologickým mauzoleem, kterým je dodnes, ostatně proto přilákala pozornost kabaretního spisovatele Dana Browna. A všech milovníků zatuchlé zásmrtnosti.

Karel se zabýval věcmi okrasnými a nepodstatnými, ale vnitřní podmínky Čech ho vůbec nezajímaly. A proto je dodnes oblíbený u těch, kteří si neradi zametají před svým vlastním prahem a české problémy zametají raději pod koberec. Dlouho tomu nebylo a brzy se toxické problémy, které zde Karel dlouhá léta neřešil a pomáhal je i vytvářet, nahromadily a eskalovaly. Abych nezapomněl, tak za Jana nebyly peníze na nic, za Karla vždy přebývaly výdaje nad příjmy, a tak Karel těžil především z lidského neštěstí. Nenechte se zmást tím, že zde zanechal pár nemovitých památek. Baráky jsou pořád jenom obyčejné baráky a v některých případech rovnou barabizny.

Karel zatížil městské rady dluhy s dodatkem, že se případně umoří na dalším židovském pogromu. Takový to byl „milý“ panovník a „charakter“, asi běžný v evropském srovnání, ne však v jedné věci. Karel ze sebe dělal světce, který se především stará o duchovní blaho své i poddaných. Tím se však v realitě nezabýval vůbec. Italský učenec Petrarca měl pravdu, když mu osobně vytýkal, že mužnost po otci nezdědil a vůli rozhodně taky ne. Karel jen těžil z pověsti válečníka, kterou si vydobyl jeho otec. Jinak chytil v Čechách tu českou nemoc, kterou osobně nazývám „cnostný lump“. Je to člověk, který se zdánlivě jeví jako svatoušek, ale podrazí, koho může, a ještě se tváří, že byste ho za to měli obdivovat. Můj názor není ojedinělý, takto ho vidí i někteří historici jako byl Zdeněk Fiala. Taková osoba však vždy nahromadí problémy, kterých se zbavuje buď tím, že je zaživa metá do svého okolí jako hnůj nebo je přehodí na své potomky. Karel dělal obojí. Tím se dostáváme k jeho synovi Václavovi.

Václav IV. neměl tak dobře koncipované vychování jako otec. Karel ho k ničemu moc nepustil a soustavně trval na tom, aby se na jeho panování jenom díval. Tímto arogantním způsobem v podstatě vytvořil a vtiskl Václavovi představu o vlastní bezmocnosti a méněcennosti už za jeho mládí. Karel byl totiž poměrně nepřejícný člověk, což se projevovalo i ve vztazích k jeho synovi. Tomu se tato výchova nakonec stala osudnou. Rezignoval na vladařské povinnosti a zaměřil se na pohár vína a lov.

Po Karlově smrti vypukla řada konfliktů s českými pány, které bylo třeba držet na vodítku. Václav k tomu však neměl žádné zkušenosti. Karel si od nich držel odstup tím, že neustále chytrizoval a pletichařil, ale Václav na takové věci nebyl. A tak byla venkovská chudina mnohokráte za jeho panování ohrožována nájezdy pánů, kteří si jezdili vyřizovat své skutečné a domnělé účty a plenit. Především Rožmberci v tom byli experti, dělali problémy již Přemyslu Otakarovi II., pak Karlovi IV. a nakonec se plně projevili za Václava IV. Povýšenost Oldřicha z Rožmberka vypudila řadu lidí z jeho panství a zahnala je do náruče táborských kněží. Rožmberkům zatrnulo až za Rudolfa II. a Habsburkové posléze měli pár století docela na štěstíčko zaděláno. Asi dobrá karma.

Tím se dostáváme k podstatnému. Češi kupodivu neměli v době Karla jasně právně vymezenou vyšší a nižší šlechtu na rozdíl od jiných národů. Asi to bude dané tím, že si tu odjakživa všichni rádi hráli na obyčejné lidi a zároveň se chovali jako největší králové a královny. Takže český šlechtic byl zřejmě ten nejobyčejnější z obyčejných, stejně tak tuto hru hrají dál i čeští podnikatelé a takzvaná česká elita dodnes. Hru na obyčejné a normální lidi, která je má zdobit coby nejctnostnější a nejpokornější panovníky. Nicméně v této hloupé šarádě se zcela ztrácí skutečný vládce a kontrola nad věcmi, takže i za Karla zde byl sociálně poměrně chaos. Platilo, že kdo má peníze je nad zákonem, kdo nemá nic, je ztracen. Podobně jako dnes. A tak došlo k relativně velkému rozšíření frustrované venkovské a městské chudiny, která se později stala základem husitských vojsk.

Není správné vinit husitství přímo na Jana Husa či na další reformní kazatele. Jeho knot zapálili katolíci vlastním schizmatem, papežem v Římě versus v Avignonu. Papež se odstěhoval do Avignonu už za Karla IV., a pak zde byli dva papežové, později i tři. Církev si na svůj konflikt zadělala sama. Jan Hus nebyl původcem symbolu, který později používali husité. Kalich jako znázornění jejich odporu pod obojí přinesl do hnutí Jakoubek ze Stříbra. Již za Karla IV. si kazatel Jan Milíč z Kroměříže všimnul, že s Karlem není něco v pořádku a označil jej za Antikrista. V ozvěnách pozdějších událostí měl asi pravdu. Jak říká Bible, sám Satan se převléká za anděla světla, a takový byl i samotný Karel, vnějškově svatý, uvnitř se zlověstným zájmem jen o sebe sama. Jak mnoho od něj zdědili Čechové, nebo se to snad v Česku naučil?

Církev na tom byla v době Karla IV. natolik špatně, že někteří místní páni vyhrožovali tím, že se vrátí k pohanství. Církevní politika se zvrhla pouze na početní variace má dáti, dal. Faráři, ti bohatší, měli pole a půjčovali chudobným farníkům krávu, kteří jim za ni platili. Platilo se všechno, od křtů po pohřby, od desátků normálních po desátky biskupské. Neřkuli ještě další finanční zhůvěřilý vynález - odpustky.

Na nedotknutelnost církve a její moc zadělal samotný Karel IV., zdánlivý církevní svatý. Divím se, proč už jej samotná církev nekanonizovala, když toho pro ni tolik udělal. Karel však za svou příchylnost k českému regionu zaplatil vysokou cenu. Byť byl korunován římským králem, nikdo v cizině ho takto nebral. Němci jej nerespektovali a italské ambice ke sjednocení země několikrát po sobě zradil. Stal se tedy z mezinárodního pohledu pouhým českým „králíčkem“.

Když koncil v Kostnici Husovi nabídl pouze dvě volby, odvolat nebo spálit, Hus se radostně rozhodnul pro druhou. Před svým upálením prohlásil:

A tak si Hus sám „škrtnul sirkou“ na své vlastní hranici. Nicméně mám pro něj pochopení. Byl frustrovaný z vlastních lidí, kteří nestáli za zlámanou grešli, nikdo z nich se ho fakticky nezastal, spíše jej několik z nich nabonzovalo přímo v Kostnici, že chce utéci, a jeho prosebníci neměli žádné slovo. Na straně druhé stála rozháraná církev, ke které byla ostuda se hlásit. A tak Hus prostě a jednoduše rezignoval a v podstatě spáchal asistovanou sebevraždu.

Už v roce 1415 bývá Hus prohlašován lidovými vrstvami za svatého. Jeho jméno se rozšířilo díky neúnavnému kázání, které vedl především na Starém Městě pražském před velmi početným posluchačstvem. Husovi se podařilo oslovit jak intelektuály na univerzitě tak obyčejné řemeslníky, měšťany a rytíře. Není tedy divu, že se poté jeho jméno stalo marketingovou záštitou „husitství“.

Nebyli by to Češi, kdyby se nerozhodli Husovu útrpnou smrt ihned poté využít. Ne, tuto vlastnost na rozdíl od mnohých svých spoluobčanů nepovažuji za zábavnou ani obdivuhodnou. Na začátku září 1415 se sešli v Praze čeští a moravští páni, kde vydali památný list opatřený půl tisícem českých podpisů s protestem proti jeho upálení. Jemu samotnému bylo něco takového platné jako mrtvému zimník, v tomto případě doslova. Mohli se k něčemu takovému odhodlat o něco dříve a zabránit tak jeho upálení. Problém byl v tom, že to by bylo chytré a efektivní řešení, které se v Česku nepreferuje.

Koncil reagoval tím, že je předvolal kvůli obvinění z kacířství. Král Václav IV. se na události díval jako vůl na nová vrata. Neučinil nic pro ideje svého někdejšího oblíbence. Čeští kacíři situaci využili tak, že se zavřeli do svých hradů a symbolicky zahodili klíč. Koncil se tedy alespoň vyřádil na Jeronýmovi Pražském, kterého upálil stejně jako Husa. Už ho měli od května beztak ve vězení.

Na události zareagovala pražská univerzita, která se rozhodla vytěžit oba mučedníky a zvýšit si tím prestiž. Vydala v září 1416 osvědčení, které oba oslavovalo. A tak alespoň koncil zbavil univerzitu možnosti mezinárodních kontaktů. A jak tomu bylo mezi lidem? Značně upadla autorita církve a státu. Dá se říct, že se ocitla na bodě mrazu. Venkovští a městští kazatelé jako Jan Želivský začali připravovat chudinu na ozbrojený odpor. Vznikaly přímé boje o jednotlivé kostely. Na venkově se přitom k husitství faráři nepřipojili, zato tam operovali potulní kazatelé, kteří burcovali obyvatelstvo a varovali jej před apokalypsou.

Chudáci a sedláci neměli, jak řešit svou nespokojenost na probíhajícím koncilu v Kostnici, navíc je nějaký koncil a jeho názory na kacířství nezajímaly. Koncil nakonec vyřešil problém se dvěma papeži, ale svatokupectví ne. Čechy pozorně sledoval Václavův bratr, který se k němu choval podrazácky a chvílemi ho věznil, Zikmund. Nechápu oslavné články, které na něj někteří píšou, ale liška ryšavá opravdu byl, nebo i něco horšího. Zikmund využil příležitosti si přisadit na Václava a tak ho neustále formálně nabádal, ať zbaví české země kacířství. Jenomže ten jen už ztracený bloumal kdesi v hlubokých lesích na Berounce. Nakonec se jednorázově vzepjal a v roce 1419 se jal zjednat pořádek. Nařídil, aby se mohli faráři vyhnaní husitskými vrátit zpět. V Praze vznikly nepokoje, protože většina obyvatelstva chtěla přijímat podobojí. Jinde nastala ještě horší situace, stávající faráři začali vyhazovat husity z kostelů. Potulní kazatelé začali vybízet k lidovým shromážděním. A ty se staly předehrou pro skutečnou revoluci.

Rozbuška vybuchla na Novém Městě pražském (ano, na tom, které založil Karel IV.), v červenci 1419. Zde se střetly dvě strany, které se v Čechách jasně vyprofilovaly. Katolická, do které náležela většina vrchní vrstvy duchovenstva a velká část nižšího, část nejvyšší šlechty a spousta městských zbohatlíků.

Strana druhá, tam patřila část panstva, většina nižší šlechty, část měšťanů, většina řemeslníků, městská a venkovská chudina. Husitská strana měla v tu chvíli jako svůj „program“ nespokojenost a nenávist vypěstovanou z rozumových a faktických důvodů proti té první skupině.

30. července 1419 Jan Želivský vede procesí z chrámu Panny Marie Sněžné ke kostelu sv. Štěpána. Vyzývá u novoměstské radnice, aby byli propuštěni zadržení husité. Konšelé odmítají, jsou vyházeni z oken a pobiti. Tímto aktem začíná husitská revoluce.

Zadělal na ní Jan Lucemburský, upekl ji Karel IV. a nečinně jí přihlížel jeho syn Václav IV.

A to je celý příběh, nebo spíš jeho začátek…

Zdroje:

Jaroslav Polc. Jan Hus v představách šesti staletí a ve skutečnosti. 2015. Amims.

Dějiny Česka. Kolektiv. 2019. NLN.