Erotománie: způsob, jak se lidé dostávají do vyšších pater společnosti

Diagnóza erotománie se projevuje představou, že vás miluje někdo významný, někdo s vyšším sociálním statusem. Ačkoliv ve své hrubé materiální podobě, ze zápisků psychiatrů o pacientech, kteří blouznivě pronásledují svůj objekt touhy, zpravidla celebritu, je vzácná. Ve skutečnosti je poměrně běžným patologickým rysem, který kazí duchovní atmosféru v dnešní společnosti.

Výraz erotománie se skládá ze dvou výrazů:

Eros - to byl řecký bůh romantické a vášnivé lásky.

mania - z řeckého mainesthai, být blázen nebo šílený.

Erotománii stvořil jako diagnózu francouzský psychiatr Gaëtan Gatian de Clérambault. Původně byla pojmenována podle něj, De Clérambault syndrom.

Tento psychiatr pozoroval jedince, kterým nešlo vymluvit jejich představu, že je jejich údajná láska miluje. Ve skutečnosti se překvapivě jednalo o lidi, kteří byli zamilovaní zpravidla do někoho s vyšším statusem. Podobně jako u „převtělovacích“ představ lidé neblouzní zpravidla o tom, že byli kdysi děvečkami či nádeníky, ale představují si, že žili jako králové a královny, i v případě tohoto syndromu si lidé myslí, že mají nárok na někoho s vyšším statusem a že o ně dokonce stojí.

Nakonec se s ním ztotožňují. Je to vlastně zamilovanost do pozice s vyšším statusem, než která někomu zrovna náleží, kterou si postižený erotománií projektuje na vybraného jedince, jenž tento status má. Hlavní chorobnou složkou v takovém zalíbení je právě ona nárokovost - ergo psychiatrické blouznění. Nejde samozřejmě o nárok legitimní, který by měl něco společného se skutečnou realitou. Po vyšší pozici, než na jakou se hodí, může toužit jen šílenec. A důsledky toho, když je mu ostatními také přisouzena, na sebe nenechají dlouho čekat.

Erotománii tedy lze definovat v širším smyslu slova jako: chorobnou potřebu vyššího statusu.

Podívejme se na to, jak se tento patologický jev projevoval v historii a jaké jsou jeho projevy v dnešní společnosti.

Monarchie jako uzpůsobení vlády vznikla ve starověku a byla založena na předpokladu, že král je milovaný nějakým božstvem či je přímo zosobněním božstva jako takového. Z psychologického hlediska je postavena monarchie na božské erotománii. Král byl představován jako miláček bohů, i když se jich na to pravděpodobně ani nikdo neptal.

Za tímto účelem byly zřízeny i harémy. Erotománie může a nemusí souviset přímo se sexem. Jedná se především o potřebu dokazovat okolí, že jste žádoucí. Král měl svůj harém, kam zpravidla nechodil, pouze jako erotomanský symbol své přitažlivosti.

V některých případech byli králové opravdu silné osobnosti, ale v mnoha jiných případech tomu tak nebylo. Jejich „královský“ status vydržel a byl postaven právě na tom, že existoval jakýsi erotomanský základ jejich autority, úzus, že je někdo veledůležitý bezmezně miluje. Jak jinak by bylo možné vysvětlit, že se většina lidí bála na krále - tyrana vztáhnout ruku?

A tak docházelo k řadě bizarních situací. Třeba k perskému králi Kýrovi proudily z celého kontinentu davy obdivovatelů s dary, které k tomu nemusel nutit. Jednalo se o začarovaný kruh - on miláček bohů a oni lidé z davu, kteří zase chtěli být jeho oblíbenci, aby si z té božské lásky ukousli něco pro sebe.

V podstatě tento bludný kruh umožňovalo něco pravěkého, co přežilo v lidské povaze. A tak tomu je dodnes.

Ve skutečnosti je lehká verze této diagnózy promořená evropskou společností již od pradávna. A je to vlastně důvod, proč ještě v EU máme 6 monarchií.

Paradoxně v dnešní evropské společnosti jsou mediální zprávy o monarchiích právě tímto „erotomanským“ reliktem. Monarchisté se domnívají, že je lidé milují, a lidé zase chtějí milovat je, když uvěří, že jsou oblíbenými dětmi štěstěny a mají vyšší status. Nejdále v tom došla britská monarchie, která nás neustále jako Karpík zásobuje svými nevyžádanými osudy a neochvějnou vírou ve svou neobyčejnou oblíbenost. Ale jsou členové jejího rodu opravdu přitažliví? Mají opravdu vyšší status? Mají co nabídnout? Mají je lidé rádi pro jejich vlastnosti, nebo se jen chtějí přidat k jejich deklamované oblíbenosti? Vše stojí pouze na erotomanské bublině, nikoliv na realitě.

Pochopitelně demokracie erotománii nenahrává, protože v ní primárně nejsou struktury vyššího statusu nadřazené nad lidmi. A proto v Evropě zůstává relikt monarchií coby monarchistických demokracií. Šest zemí EU jsou monarchie, ale monarchie konstituční, tedy s demokratickou příměsí. Ale kdo vlastně rozhoduje o jejich osudu? Do jisté míry je jejich směr určován erotomanickými tendencemi.

Navíc celkově je v Evropě 12 svrchovaných monarchií. Trochu moc na to, jak se Evropané chlubí svým pokrokem, že?

Jedním z důvodů, proč v 18. století vzniklo USA, byl právě úprk lidí z evropského kontinentu, kterým vadily mimo jiné i tyto erotománické monarchie. Nicméně s sebou si přivezli i své evropské monarchistické DNA, a tak se většina amerických prezidentů zpravidla odvolávala na rodinné kořeny, které pramenily z nějakých evropských královských rodů. U prezidenta Trumpa mezi tyto kořeny prý patří překvapivě i čeští Přemyslovci.

Dnešní společnost je promořená tímto „erotománickým“ rysem, vlastně od jejích samotných základů. Takto vznikly termíny jako: celebrity či influenceři. To jsou lidé, kteří se domnívají, že je lidé milují a že mají právo na vyšší status, a demonstrují to tak dlouho a tak silně, že tomu určitá část společnosti začne věřit. Svou erotománickou potřebu si takové „osobnosti“ vybíjejí na pravidelných příspěvcích na různých sociálních médiích na internetu. Do této skupinky patří samozřejmě i současní politici.

Ve skutečnosti má na lidi vliv vždy jen někdo, kdo má charisma a silnou osobnost, netřeba mít tisíce sledujících. Chytří lidé vědí, že společnost určují lidé, kteří vědí, jak s ní zacházet, a ostatní se jen vezou. Tak tomu bylo od pradávna. Vliv celebrit a politiků je tedy v podstatě zanedbatelný. Výjimky tvoří politici nebo celebrity, kteří mají opravdovou vlastní osobnost, a ti se na dnešní politické a celebritní scéně zpravidla nenacházejí. Ovšem ti, kteří skutečnou vlastní osobnost nemají, jsou již na ústupu. Jako je případ nedávného nevýrazného politika britského ministerského předsedy Keira Starmera, který nakonec musel uznat, že v pozici premiéra nemá co dělat.

A takové případy budou přibývat. Ve skutečnosti společenskou léčbou na skryté mocenské erotománické tendence je zhroucení samotné erotomanické společnosti. Její nefunkčnost. Existují samočistící mechanismy podobně jako v přírodě, když se přemnoží nějaké druhy, biodiverzita zareaguje. A kulturní nika v lidské společnosti se chová podobně.

Nakonec budou erotomaniaci vypuzeni a zatlačeni na okraj společnosti, tam, kde vlastně začínali. Zpravidla jsou to totiž nezajímaví a nevýrazní lidé, kteří jako jediný svůj nástroj měli - falešný sebeobraz a sebelásku. Ovšem tyto návyky zpravidla provozovali na úkor celé společnosti.

Blíží se doba supermoderní - a to bude znamenat konec všech erotománických reliktů. Snad konečně lidé vylezou z jeskyní, ve kterých stále mentálně dlí, byť obklopeni atomovou energií a supervyspělými tryskáči.

Pro prehistorickou erotománii v této společnosti už není žádné místo. Budu rád, když to vysvětlíte všem, kteří to ještě nepochopili.

Zdroje:

Doreen Orion. A Psychiatrist's Journal of Erotomania, Stalking, and Obsessive Love. 1997. Macmillan USA.

Jeremy Black. A Brief History of the British Monarchy. 2022. Little, Brown Book Group.

Durand. V. Psychopathology. 2022. Cengage Learning, Inc.