Fenomén svatých bláznů

Do češtiny se slovo jurodivý přeneslo sice z Ruska, ale bez vědomí jeho původního významu, jak termín vysvětluje slovník Čeština 2.0:

slabomyslný, bláznivý člověk, který je hned se vším hotový, protože věří, že to, co dělá a říká, má vyšší význam.

Příklad: „Zaujalo mě pár rozlícených jurodivců, kteří šílí kvůli ČT, že má vypínat mikrofony v parlamentu. Proč?“

Hned se vším hotový a bez vědomí toho, co dělá, je spíše autor tohoto hesla než jurodivec.

Termín jurodivý může být synonymem pro blázna, hodně ale záleží na úhlu pohledu. Ono bláznovství může být totiž velkou ironií označující pravý opak. Otázkou je, kdo je tady vůbec blázen. Ti, kteří dostanou nálepku blázna od společnosti, nebo je to naopak společnost, která je plná bláznů, zdráhá se k tomu přiznat, a proto dělá blázny z těch, kteří jsou jimi ze všech nejmíň? Na úvodním snímku vidíte jednoho z posledních veřejně známých jurodivých, Grigorije Rasputina. Nebylo snadné ho zavraždit, nakonec se to však jednomu bláznovi podařilo. Proč ho zabil? Sám nevěděl. A s Rasputinem zaniklo samotné carské Rusko.

Současný vládce Ruska, Putin, nemá jurodivé lidi rád, stejně jako je rád neměl jeho vzor Petr I., který jurodivé začal jako první ruský panovník pronásledovat. Připomínali mu totiž jeho pravou povahu, stejně jako Putinovi, a strašlivou pravdu, že jsou totiž oba nepoučitelně hloupí a neužiteční lidé.

Jurodivci byli velmi oblíbeni u carů a u lidí, kteří ve své době vybudovali Rusko, jako byl car Ivan Hrozný. Tito osvícení jedinci cítili potřebu být korigováni a chtěli být duchovně vedeni. Každý rozumný člověk takové nutkání pociťuje, protože jinak se stane nenasytným egoistou. Každý nutně potřebuje vedení vyššího ducha a zpětnou vazbu ke svému jednání. A byly časy, kdy o tom Rusové dobře věděli. Dnes je Rusko v nejhorší fázi svých dějin, v historickém rozkladu právě proto, že nenaslouchalo svým jurodivcům, ale naopak vsadilo na roztažené chamtivé a hloupé rádce, popy těchto pochybných „kvalit“ nevyjímaje.

Podívejme se na duchovní mechaniku fenoménu jurodivství. Jeho základy nalézáme v samotném Písmu svatém.

Těmito slovy začíná apoštol Pavel svou pasáž o potřebě stát se bláznem pro Krista. Termín jurodivý může být synonymum pro blázna, ale ne pro hlupáka. Je bláznem pouze podle konvenčních světských a náboženských norem, protože jak Pavel pokračuje:

Boží měřítka jsou zcela někde jinde než prizmata lidí a jejich světských i náboženských vůdců. A proto Pavel dále říká:

Od počátku křesťanství se v jeho mystické podobě počítalo s tím, že se jedná o experiment, o hazard s duchem a tělem v tomto pokřiveném světě. Lidé si špatně vykládají pojmy, nechápou jejich obsah a naučené náboženské fráze jen opakují jako když opice hraje na klavír. To z ní také nedělá muzikanta, zůstane vždy jen primátem hrajícím na hudební nástroj. Podobně, když jste nábožensky založení, ještě to nic nevypovídá o rozumnosti vaší víry.

Sečteno a podtrženo, blázen v bláznivé společnosti je totéž jako mínus jedna krát mínus jedna. Vypočítejte si to. Být normální v nenormální společnosti nelze jinak než být pro onu společnost nenormální. A to věděli jurodivci.

Nejdříve si osvětlíme jednu záležitost. Jurodivci pohrdali přístupem ostatních k hmotě. Ne hmotou samotnou. Že byli často nazí, bez oděvního a ubytovacího komfortu, mělo ostatní trknout k tomu, že na tomto světě jsou důležitější věci než barák nebo módní oblečení. Oni nic takového ke své spokojenosti nepotřebovali, naopak demonstrovali tím obrovskou zuboženost a chudobu ostatních, kteří si bez takových věcí nevědí rady. Když se v OSN zastaví eskalátor, je to pro světové státníky katastrofa. Když Putin nedostane na svůj ranní stůl altajský čaj, nastane pro něj životní tragédie. Tak nějak se věci mají se současnými lidmi, s těmi vašimi celebritami a váženými světovými osobnostmi. Jejich nervy jsou na vlásku a jejich zdánlivě velké osobnosti se zhroutí při sebemenším pocitu diskomfortu, jako když vyndáte z karetního hradu jednu kartičku a karty se rozletí po celém pokoji.

Co je ještě překvapivé. Jurodivci nepřišli do Ruska přímo z Byzance, ale oklikou přes Západ, z Německa. První svatý blázen pro Krista v Rusku byl Němec, jmenoval se Prokopij Usťužskij (1302). Až do 14. století nebylo jurodivců v Rusku potřeba. V době nedávno předešlé v něm řádili mongolské hordy anebo jej přímo spravovali Mongolové. Vrchol zažilo jurodivství v 16. století za cara Ivana. V jeho době byli jurodivci považováni za bojovníky za vítězství Kristovy pravdy ve veřejném životě.

Od 18. století již církev tuto jedinečnou formu duchovního podnětu neuznávala ani nežehnala, byla totiž nasycena energií, kterou jí dali jurodivci volně k dispozici. Neživena dalším jurodivým vstupem, církev ochořela a dnes je již na smrtelném loži. Zbývá jí už dát jen poslední pomazání, a toho by se mohl zhostit nějaký jurodivec.

Termín blázen pro Krista není zcela přesný, přesnější by bylo říci blázen s Kristem, protože samotný Kristus byl jedním z jurodivých, jak uvidíme později.

Ve stručnosti, kdyby si lidé tolik neujížděli sami na sobě a na tom, co dokázali, potažmo na svých nicotných výkonech, kdy si pro svou pozemskou existenci zajistili dům (to umí i mravenec), auto (potřebuje je kůň?) a oblečení (zvířata mají vlastní kožich nebo peří), tak by tady nemuseli existovat jurodivci, aby ostatní přesvědčili o jejich směšnosti a bezpodstatnosti.

Rodiče opustil tajně, protože by jeho životní cestu nepochopili. Žil v lese, pak ve vesnici Jelnat a ve městě Jurjevec. Chodil bos i v zimě, nosil jen ošuntělou košili. Na posměch a bití nereagoval. Měl dar proroctví a uzdravování.

Šimon často trávil noci v modlitbách pod širým nebem, stoje na břehu Volhy nebo na ledu řeky. Jednou přišel do domu jurjeveckého guvernéra a choval se tam jako blázen. Guvernér ho chtěl vyhnat, a on při svém odchodu předpověděl neštěstí. Příští den guvernérova žena spadla ze schodů a zemřela. Guvernér jej po tomto zážitku začal ctít. Možná proto, že si myslel, že jej Šimon zbavil otravné ženy, co my víme.

V Jurjevci předpověděl požár a nabádal obyvatele města k modlitbě. Lidé si na něj vzpomněli, až když město zachvátil oheň. Tehdy ho našli klečícího na verandě kláštera Zjevení Páně. Legenda říká, že když přišel před guvernéra, dal mu pořádnou facku, kterou jej trestal za jeho nevíru, a když ukázal rukou na plamen, oheň okamžitě utichl.

Šimon měl vliv i na přírodní živly. Když se jeden z obyvatelů Jurjevce, Josif Zubarev, ocitl uprostřed silné bouře na řece Volze, uviděl Šimona na břehu a začal se k němu v duchu modlit. Bouře okamžitě utichla. Na svůj slib, kdy mu v modlitbě slíbil nové oblečení a boty však zapomněl. Když se s ním Šimon setkal později, připomenul mu jej. Josef činil pokání, věci mu chtěl najednou dát, ale Šimon mu řekl, ať je dá chudým. Šimon ho také donutil k přísaze, aby nikomu nesdělil, že on sám je zdravého rozumu. Očividně na ruské lidi bylo nutné hrát habaďůru, jinak by ve své hlouposti a bláznovství žádnému rozumnému člověku nedali pokoj.

Jednou Šimon zachránil kněze, který se dusil rybou, pouhým dotekem prsty na jeho krku. Jindy zase uzdravoval děti, ale jen ty, co vzal k sobě do náruče. Když nevzal a dítě se od něj odvrátilo, čekala jej bezprostřední smrt. Jsou zaznamenány zprávy, kdy chodil po Volze jako po suché zemi, stejně jako kdysi Ježíš po Galilejském moři.

Když Šimon cítil, že umírá, přišel do domu nového guvernéra. Ten ho však neznal a nařídil svým služebníkům, aby ho zbili. Nakonec umírá, těžce zraněn na jeho dvoře. Guvernér toho pozdě, ale přece, hořce litoval. Tělo nebožtíka nezapáchalo a jeho tvář byla pokojná. Všichni duchovní z města se účastnili pohřbu a do rakve ho osobně ukládal guvernér.

Šimon byl uložen do kláštera Zjevení Páně, i po smrti se v jeho přítomnosti děly věci. Jednalo se o uzdravování, kdy lidé stojící u jeho hrobu dostávali vize, co mají udělat. Mnoho obyvatel Jurjevce na svátek proroka Eliáše vidělo zjevení Šimona, který se modlil na Katedrálním pahorku a poté v kostele Matky Boží. Plakal přitom nad městem, které bylo stráveno ohněm. Požár vypukl přesně tím směrem, kam se díval, část města však byla prý kvůli jeho modlitbám ušetřeno.

Chrám Vasila Blaženého je totiž hned vedle moskevského Kremlu a objevuje se na všech ikonických fotkách Moskvy.

Vasilij se narodil koncem 15. století v místě, které je dnes součástí Moskvy. Jeho rodiče byli rolníci a nechali ho vyučit ševcem. Už v 16. letech Vasilij opouští řemeslo a stává se bláznem pro Krista. Dnes se různí trapní a nudní milionáři taky dopouštějí výstředností a chlubí se svou duchovností, ale ve skutečnosti jde jen o nebohý pokus, jak se na účet duchovního světa udělat zajímavými a přidat si obsah, který si nemohou koupit. Nedaří se jim to a duchovní svět jim to vrací i s úroky. Takoví nenasytní výtečníci onemocní často velmi ošklivou chorobou a vnitřně se zhroutí.

Jurodivci však žili v souladu s duchovním programem askeze, a tak se i samotný Vasilij vzdal svého majetku a především vztahu k nemovitosti a žil bez domova.

Již jako mladý tovaryš měl dar jasnovidectví a tak, když si k jeho mistru přišel jakýsi člověk objednat boty, usmál se a řekl svému šéfovi: ten muž si objednává boty, aby mu vydržely několik let, a přitom zítra zemře. Stalo se přesně tak, jak Vasilij řekl.

Vasilij se sice navenek pokořoval, ale uvnitř byl nekompromisní vůči ostatním a nic jim neodpustil. Když si jacísi zloději všimli, že má na sobě krásný darovaný kožich, chtěli jej z něj získat lstí. Jeden z nich se jal předstírat smrt a ostatní po Vasilovi požadovali peníze na pohřeb. Vasilij jej přikryl svým kožichem a ihned podvod prohlédl. Řekl jim

Když našli tito chytráci kožich svého přítele, byl už mrtvý. Jednou zase Vasil rozházel na trhu chleba a když tím vytvořil rozruch, pekař se přiznal, že do mouky přimíchal křídu a vápno. Vasilij odhaloval duchovní a fyzické podvody lidí v Moskvě a Kremlu. Není divu, že se Putin bojí jurodivých jako čert kříže. Stejně mu to nepomůže, ve chvíli, kdy se na něj jurodiví zaměří, svému mrzkému osudu neunikne.

Ve chvíli, kdy v létě 1547 vstoupil Vasilij do kláštera Nanebevstoupení Páně na Ostrogu (nyní Vozdviženka), dlouho se se slzami v očích modlil před kostelem. Další den vzplála Moskva plameny.

Když od cara Ivana Hrozného dostal napít jako odměnu za své služby, vyhodil pohár z okna. V rozrušení sdělil carovi, že takto uhasil požár v Novgorodu. Přes zvláštního posla se zjistilo, že nad ohněm v Novgorodu, který skutečně vypukl, byl spatřen obraz nahého muže hasícího plameny.

Car Ivan Vasiljevič Hrozný Vasila ctil jako ​​„věštce srdcí a myšlenek lidí“. Těsně před smrtí jej navštívil spolu s carevnou. Samotný car a bojaři nesli jeho máry. Vasilij je pohřben na hřbitově u kostela Trojice v Příkopu, kde car Ivan Hrozný nařídil stavbu chrámu Pokrov Panny Marie. Chrám je nyní známý jako chrám Vasila Blaženého.

Nad ostatky svatého je v kostele vztyčen stříbrný relikviář. Již krátce po jeho smrti v místě jeho hrobu došlo k řadě zázraků, a proto se slaví svátek divotvůrce na den jeho úmrtí 2. srpna. 15. srpna se koná modlitební shromáždění, kterého se účastní moskevský patriarcha. Pro současného patriarchu Kirilla nechť je takové shromáždění vždy utrpením a ostudou za to, co je sám zač ve srovnání s lidmi jako byl Vasilij Blažený.

Ti, kteří se snaží být normální v této technicistní, dehumanizované společnosti, která veřejně nahrává a naslouchá již pouze číslům, kódům a šifrám a zcela vypustila svou duši kamsi do nenávratné nicoty, musí naslouchat hlasu na poušti. Tomu, který našel svůj vnitřní zdroj a spojil se s vyšším vědomím. Takovým člověkem byl Kristus, který pro správné nasměrování své činnosti nejdříve strávil 40 dní v pustině.

Samotný Ježíš byl první jurodivec, protože ač byl duchovním vůdcem, používal drahý oděv, jedl a pil s hříšníky, místo aby se věnoval prokazování náboženské úcty tehdejším duchovním představitelům své doby. Těm naopak sprostě na veřejnosti nadával. Dokázal od sebe odehnat boháče a naopak přijmout nevěstku do své náruče. Byl člověkem, který neměl žádnou potíž podpořit otce, aby preferoval marnotratného syna před jeho protějškem, mravným sucharem. Podpořil nespravedlivou mzdu pro dělníky, která byla stejná pro ty, kteří začli před hodinou jako před osmi. Vyjádřil se pro podporu nemorálního chování, které by uchránilo křesťany před problémy. A takových případů z jeho života mohu citovat mraky. Vše, co Ježíš dělal, nebylo v souladu s konvenční morálkou, někde šel hluboko pod její standardy, jinde naopak zvedal laťku nesnesitelně vysoko.

A proč to všechno dělal? Protože chápal mizivou hodnotu konvencí a zároveň rozuměl tomu, že pro obyčejného člověka jsou až příliš důležité. Ježíš rozhodně nebyl žádný duchovní úředník, který zajistil pro své učedníky doživotní jistotu perspektivy věčného života jako nějaký úřad penzi. To je také to, co vás nejvíce zajímá, vysoký důchod, viďte? Tak pokud je to celý váš život, alfa a omega vašeho životního působení, tak je mi vás líto. Ježíš vyhazoval lidi z konceptů a hlavně je hrozně štval.

A proto si važte všech lidí, kteří vidí za hranice běžných konvencí, mají odvahu je pokořovat a dělají to z principu a ne pro osobní zviditelnění. Jurodiví jsou tu od toho, aby obyčejní lidé věděli, že jsou obyčejní. A protože se obyčejní lidé rádi cítí obyčejní, měli by jurodivým být vděční za to, že jim jejich obyčejnost i se všemi chybami a nedostatky tak plasticky ukazují. Přiznat svoje vlastní bláznovství je totiž první krok a také jediná cesta, jak z něho ven. Jurodiví s tím nemají problém. A jak jste na tom vy?

Zdroje:

https://cestina20.cz/slovnik/jurodivec/

Tomáš Špidlík. Ruští mystici. Refugium. 2021.