Mýty o ruském národě a jeho domnělé duchovní převaze

Rusko se představuje jako svatá Rus, národ s velkou ambicí obrodit svět. Asi není žádný jiný stát na světě, který by měl takovou ctižádost jako Rusové. Snad jen při srovnání je na tom podobně USA, které se prezentuje jako zástupce svobodného světa a hlavní exportér demokracie do svého okolí. Za tím vším se však také ukrývá posvátné poslání. Amerika je totiž řízena křesťanskými fundamentalisty, kteří věří v biblickou výjimečnost této země. Zaměřme se nyní na ruské mýty, které zdánlivě podporují výlučnost ruské kulturní pozice ve světě.

Rusko dalo světu mnohé spisovatele, jejichž literární pojetí fascinovalo svět. Za všechny můžeme citovat třeba Fjodora Michajloviče Dostojevského, který se nejvíce zabýval povahou a podstatou ruského člověka. Na to téma psal duchovní existencionalistická díla, z nichž jedním z nejznámějších jsou Bratři Karamazovi. Právě na tomto díle, které je epitomální analýzou ruské duše a puncem její odlišnosti od ostatních, je možné dobře vidět, co je míněno tou zvláštní pozicí ruské kultury ve světě.

Podívejme se krátce na děj tohoto díla. Jedná se o spor o dědictví po matce mezi Dmitrijem a jeho otcem. Aljoša, jeho bratr se stěhuje z kláštera zpět domů, před tím Dmitrij brutálně zbije otce. Aljoša se rozhodne bratrovi domluvit. Dmitrij se mu svěří s problémy, které má s otcem. Aljoša se na cestě potká s tím, že skupina chlapců háže kameny na malého hocha, kterého se zastane. Ten chlapec ho za to sám začne kamenovat. Dozví se, že je to proto, že Dmitrij, jeho bratr, zmlátil jeho otce. Aljoša se vrací do kláštera. Dmitrij dluží peníze a je podezřelý z vraždy svého otce. Toho zavraždil jeho proradný sluha. Další bratr Dmitrije Ivan se z toho všeho duševně zhroutí. Soud nakonec odsoudí Dmitrije, Ivan ho sice může zachránit svou výpovědí, ale není brána vážně, protože se zbláznil. A tak to jde dál.

V podstatě si můžeme o tomto díle myslet, co chceme. Dostojevskij vidí jak hlavní stěžejní postavu, která je neustále v podtextu vyzdvihována, samotného Boha. Dá se říci, že Dostojevkij je klasickým příkladem toho, co dělají Rusové. Do svých zmatených životů a patologického chování zatahují vysoké duchovní energie a chtějí se tak zbavit zodpovědnosti za své nemorální chování a nízké smýšlení a povýšit do sfér, do kterých nepatří.

Bratři Karamazovi jsou příběhem nikoliv o duchovních hodnotách, ale o nefunkční rodině, dysfunkčních jedincích a zdeformované sociální interakci, která záměrně vyhledává a akcentuje špatné negativní scénáře na úkor dobrých a životaschopných.

Stejně tak jako dnešní rusko-ukrajinská válka není o národních hodnotách, do kterých se Rusko odívá, ale je o Putinově potažmo kremelské a ruské neschopnosti si uklidit na vlastním prahu, nikoliv o šíření duchovního poslání velkého Ruska.

V psychologické terminologii se jedná o externalizaci vlastních dlouhodobě neřešených komplexů a tenzí, které se Rusové počínaje Putinem a jeho Kremlem snaží doslova přehodit na někoho jiného. Navenek se Kreml tváří jako koherentní politické společenství, ale jeho skutečná podoba je kotlík záštiplného radioaktivního jedu na prahu masivní imploze, a Rusko samotné na tom není o mnoho lépe. Žádné duchovně velké Rusko neexistuje a neexistovalo nikdy nikde, kromě fantaskní mysli blouznivých ruských spisovatelů.

A proč Západ tak oceňuje ruskou literaturu? Nejspíš je to tím, že má rád melancholické a tragické životní příběhy. Ale tady se už jedná o  diagnózu někoho jiného. Zpět k obrazu Ruska, jakožto velké kulturní země. Svaté poslání je Rusku přisuzováno jeho náboženskou suitou a proto se jí podívejme na zoubek.

Rusko stojí na učení pravoslavné církve, která se v určitém historickém období vyvázala ze zodpovědnosti jak Římu tak Řecku, odkud ortodoxní víra pochází. V současnosti Ruskou pravoslavnou církev vede patriarcha Kirill. Dle oficiálních zdrojů se jedná o bývalého spolupracovníka KGB, a proto si s Vladimírem Putinem oba tak notují. Z nechvalného komunistického období se totiž velmi dobře znají.

Ruská pravoslavná církev pracuje s obrazy Rusů coby ochránců pravověrné víry, zatímco pravoslaví je celé postaveno naopak duchovně na vodě, na neoprávněném čerpání z duchovních pramenů, které mu nenáleží. Pravoslavná církev se totiž nikdy nevěnovala charitě a nemá za tímto účelem ani žádné oficiální instituce, které by dobročinný charakter církve podtrhly. Má jedině propagandistické organizace, které mají za účel podporovat ruskou politiku ve světě. Být dobročinným člověkem, to je jedním z hlavních rysů křesťana. Ne však u pravoslavné církve. Její povznesenost nad běžným lidskými problémy hraničí s patologií.

Hodnotíme-li výroky řady popů a oficiálních představitelů této církve co do sémiotické podoby jejich učení, musíme neodvratně dojít k závěru, že se zcela neorientují v základních lidských problémech. Tato náboženská organizace je pouze politickým nástrojem, který slouží k vytváření prestiže velkého Ruska, k produkování chimérického obrazu něčeho, co neexistuje.

I samotní čeští novináři potvrdili, že se místní pravoslavné chrámy nevěnují duchovnímu životu, ale především šíření Putinovy politiky. Paradoxem Stalinovy doby bylo, že v ní se jednalo o pravý opak.

Tím se dostáváme k důležitému faktu, že totiž Rusko jako stát s moderním nádechem vybudovali lidé, kteří zpravidla byli odjinud. Josif Stalin (1878 - 1953) byl diktátor a zapříčinil smrt mnoha lidí, a zároveň také podle historiků vybudoval ekonomickou a politickou strukturu Ruska, kterou dnes tato země obtěžuje celý svět. Zakladatel moderního ruského státu, car Ivan Hrozný, byl z  rodu Rurikovců s vikingskými kořeny.

Stalin byl Gruzínec s íránskými kořeny po otci a Rusy nenáviděl. Nesnášel také pravoslavné náboženství. Původně se měl stát jedním z pravoslavných kněží, ale protože viděl, jak pracují s lidskou duší a obtěžují lidského ducha, začal na popy mít alergii a po celou dobu svého působení se snažil pravoslaví potlačit. Až na období druhé světové války, kdy se mu jejich propaganda hodila.

Dva další největší Rusové, jeden započal ruský raketový výzkum a druhý dal Rusko sociálně do pořádku, byli Poláci.

Konstantin Eduardovič Ciolkovskij (1857-1935) se narodil v Iževskoe v Rusku. Oba jeho rodiče ale pocházeli z Polska. Jeho vědecká činnost umožnila ruské lety do vesmíru, ve kterých měli Rusové oproti Američanům prvenství.

Felix Edmundovič Dzeržinskij (1877-1926) byl polský šlechtic, který založil obávanou sovětskou tajnou službu Čeka, pozdější předobraz pro KGB a FSB. Také nesnášel Rusko a přitom mu ze vší vervou z hloubi své duše pomáhal. Rusové totiž stáli za tím, že přišel o své milované nezávislé Polsko. Felix byl nejen obávaným čističem, ale také hlavním strůjcem ruské sociální reformy, která umožnila Stalinovi pracovat s Ruskem jako funkčním celkem. Byl to on, kdo organizoval ruskou ekonomiku a sociální uspořádání. Bez něj by v zemi chyběly podstatné instituce, které náleží k fungování moderního státu.

Nutno říci, že velké Stalinovy čistky a také Dzeržinského paranoia měly reálný základ ve velké mase lidí, která nebyla ochotna k sociálním změnám a narozdíl od jiných zemí byla donucena k ideologickému obratu právě jen násilím a represemi. Jsou to samotní Rusové, kteří dali zrod svým diktátorům, stejně jako tomu poslednímu, který je spíše bídným odleskem těch předchozích.

Pokud budete mít pocit, že jsem zapomněl na Lenina a jeho roli v budování Sovětského svazu, pak vězte, že on sám se nechal „stvořit“ exportem německé marxistické filozofie a zásadním pobytem ve Švýcarsku. V jeho případě se v podstatě jednalo o neumělou snahu o europizaci Ruska.

Shrnuto a podtrženo, moderní Rusko či Sovětský svaz vybudovali Polák s Gruzíncem. Oba v podstatě v současnosti upadli v zapomnění, zatímco nevýznamný provinční synek z Petrohradu, Vladimír Putin si hraje na světového vůdce. Jak je to možné?

Pouze pracuje s vklady cizinců, které odevždy Rusko obzvlášť úporně magicky přitahovalo. A čím? Zřejmě právě svou bazální nevyspělostí a primitivitou. Ono totiž když máte vyspělé sociální módy, nemůžete se na někoho, kdo je na tom se svým životem a hlavou opravdu špatně, jen tak dívat bez toho, aniž byste měli nutkání s tím něco udělat.

A právě na tuto dynamiku Rusko sází, nerozpakuje se exhibovat svou vnitřní zaostalost a primitivitu a láká tak lidi ducha do černé díry, která je připravena je nevyhnutelně strávit. A proto bude ze všeho nejlepší, když všichni inteligentní, kulturní a sociálně vyspělí lidé na Rusko na velmi dlouhou dobu zapomenou.

Další zdroje:

GRIGORJAN, A. T. Sto let od narození K. E. Ciolkovského. Pokroky matematiky, fyziky a astronomie, 1958.

Tomáš Špidlík. Ruská idea – Jiný pohled na člověka. 1996. Refugium.

https://www.ceskatelevize.cz/porady/16036564740-podcast-reporteri-ct/225413801240010/