Proč jde Putinovi Rusko na ruku

V zemi, kde se každý bál tajné policie Čeka, NKVD a KGB, se narodil nenápadný klučík, který mlčky seděl na ulicích Petrohradu a zíral před sebe. Nezapojoval se do part, nepil a nekouřil. Koukal do prázdna a snil. Měl totiž úplně jiné starosti než jeho okolí.

Na televizní obrazovce zrovna dávali seriál Štít a meč. Toto špionské veledílo vzniklo v roce 1968 a nesmazatelně se zapsalo do análů sovětské kinematografie. Spletitý filmový příběh se soustředí na zážitky ruského špiona Alexandra Bělova, který se pod krycím jménem Johann Weiss dostane do centra Abwehru (německé vojenské rozvědky). Mladý Putin byl seriálem fascinován a okamžitě se rozhodnul stát se jedním z takových agentů. V podstatě přesně tak skončil, jako ruský krtek uprostřed Německa, akorát již nepobíhal mezi nacisty, ale patřil mezi komunisty bojujícími s třídními nepřáteli. Nutno podotknout, že zmíněný propagandistický seriál průběhem připomíná spíše televizní ságu Rodinná pouta než dramatický příběh o hustokrutopřísném agentovi. Taky se jím Putin nestal, vše v jeho agentském životě v Německu bylo na pohodu a v langsam tempíčku.

Zpět k jeho rodinným poměrům. Otec Vladimir Spiridonovič Putin, dělník a veterán sovětské vlastenecké války, z něj naopak toužil mít inženýra. Přitom on sám se dříve zapojil do aktivit NKVD, česky Lidového komisariátu vnitřních záležitostí, který se zabýval vnitřní bezpečností a byl vlastně úřadem tajné policie. O Putinově dědečkovi se zase říká, že byl nejprve Leninovým a posléze Stalinovým kuchařem.

Není záhadou, že Putin ještě jako mladý zaklepal na místní služebnu KGB a optal se, jestli má pro něj kancelář práci. Bylo mu doporučeno právní vzdělání. Poté ho, zase za poněkud tajemných okolností, již na právnické fakultě KGB navštívila a následně přijala do svých služeb. Prý už si nikdo nepamatoval, jak to přesně bylo. Tak zaprvé KGB na dobrovolné nabídky moc nereflektuje a zadruhé každý zná v Rusku každého a proto všichni na těch správných místech věděli, z jaké rodiny ve skutečnosti pochází Vladimír Putin. Když tedy tehdy poprvé vešel do služebny KGB, byly jeho vyhlídky nad slunce jasné.

Tak se z nenápadného dříče a šikovného judisty stal spolehlivý agent. Posléze doslova Mirek Dušín ruské politiky. A k tomu se nedávno přidala přízviska jako hromadný vrah, psychopat a jaderný šílenec.

Proč na Putina Rusko tak dobře reagovalo a i neúprosná brutální mafie 90. let mu šla z cesty? Jako Barbar Conan zrovna tento útlý šlachovitý mužik nepůsobí. A že by kolem sebe mával kyjem a vymlacoval si cestu, na to taky není zrovna stavěný.

Postupem času se Putin dostal tam, kam chtěl. Z jeho zahraniční mise, která nebyla nijak blyštivá, kdy jako mladý agent řídil síť slečen, které sváděly staré pány, se vrátil do rodného města Petrohradu. Tam si jej na doporučení jeho bývalý profesor Anatolij Sobčak vybral jako svého zástupce. A už zde nastaly v devadesátkách problémy. Hlad tak nějak po všem, včetně chleba. Kupodivu se po rozpadu Sovětského svazu ruská ekonomika nebyla schopna odrazit ode dna a lidé se začali bouřit.

Tehdy vystoupil Putin jako zastánce nového směru. Reformismu. Jakého? Nic z toho, co Putin dělal, nebylo transparentní. Zřejmě působil jako spojka mezi KGB a mafií a kšeftoval se zásobami. Jeho slib, že budou zajištěny potraviny pro Petrohrad výměnou za materiál, se splnil jen zčásti. Nakonec sám nepřišel k úhoně, protože se už zase stěhoval. Tentokrát do Moskvy. Zde se stává přímo v Kremlu správcem majetku. Tehdejší prezident Boris Jelcin si ho všimne, když za dramatických okolností kryje záda svému někdejšímu mentorovi Sobčakovi.

Zde je dobré se zastavit u toho, jak Putinovu osobnost hodnotilo jeho okolí, kolegové a nadřízení. Často se tam opakuje jedna věc.

Jelcin o Putinovi

Jelcin měl k Putinově příznivému hodnocení samozřejmě také osobní důvod. Jako šéf KGB Putin udělal vše pro to, aby nebyl Jelcin stíhán jako podílník na podvodných finančních machinací spojených s oligarchy.

Violoncellista Sergej Raldugin se vyjádřil:

Svou údajnou znalost lidí Putin využíval především k tomu, aby s každým mluvil tak, aby mu rozuměl a byl ho tím schopen ovlivnit.

Jeho ex-manželka Ljudmila o tehdejším Putinovi řekla:

Když byl v roce 1998 jmenován šéfem KGB, snažil se Putin dozvědět, co si o něm jeho představení myslí.

Stejně tak ho hodnotili jeho profesoři dříve:

Shrnuto podtrženo, Putin šel ve stopách někoho, kdo držel Rusko v kleštích daleko dříve. Josifa Stalina. Ten byl rovněž odtažitý a rezervovaný. Nesnášel, když se někdo hnípal v jeho duši, a podle vyjádření mnohých měl doslova rentgenový zrak, kterým se zavrtával do duše jako nebozezovým vrtákem. Rusko vyrostlo na tomto přístupu a na takových lidech. Vzpomeňme třeba na prvního cara Ruska Ivana Hrozného, za jehož časů se dostaly ruské armády na Kavkaz. A Kavkaz a jeho složitá politická situace zahrála roli i v Putinově případě.

Když dnes zadáte do Googlu slovní spojení Vladimír Putin, vyjede vám tento text:

V. P. je ruský politik, který je západním společenstvím často považován za diktátora, v letech 2000–2008 a znovu od roku 2012 působí ve funkci prezidenta Ruské federace.

Nejen u západního společenství si vysloužil nálepku diktátora. V prosinci roku 1999 vzniknul unikátní televizní dokument českých novinářů Štětiny a Procházkové, kdy měli příležitost přímo uprostřed rusko-čečenské války zpovídat její aktéry. Nezávisle, bez ruského vměšování (níže odkaz na online verzi dokumentu).

Putin tehdy využil bombových útoků na obytné domy v Rusku (odehrály se 8. a 13. září 1999), aby se z nenápadného agenta stal velitelem ruské armády. Zahynulo 307 lidí, podle oficiální verze za nimi stáli islamisté z Čečny. Když se podíváte na dokument České televize, není z něj zřejmé, že by Čečenci chtěli způsobit Rusům takové škody, a řada analytiků se shoduje, že tehdejší útoky byly zinscenované tajnou službou FSB.

Ať tak či onak, Čečenci byli v té době ve válce s Ruskem, v boji o pozici na Kavkaze. Putin tehdy prohlásil, že všechny teroristy nechá pověsit na kandelábry. Každopádně se tato válka s terorismem stala dobrou PR kampaní pro Putina jakožto prezidenta, jehož funkci mu v roce 2000 předal Boris Jelcin. Zviditelnil se tím a postavil se do čela národa, který prožil nedávné velké vojenské zklamání v Afghánistánu, kde jak ruská armáda tak KGB dostaly za vyučenou. Putin nechtěl něco podobného opakovat a stejně se mu vojenské ponížení nevyhnulo. Akorát v situaci mimo jakékoliv myslitelné představy. Ne ve válce, ale v době míru.

I když byla válka v Čečně nakonec vyřešena za přispění samotných Čečenců (otec současného čečenského prezidenta Kadyrova se s Putinem domluvil), čekalo na Putina překvapení naprosto z jiné strany. V době, kdy byl na dovolené v Soči, se potopilo slavné plavidlo Severního loďstva, ponorka Kursk.

Plavidlo bylo součástí ruského válečného námořnictva a operovalo zejména v oblastech Severního ledového oceánu. Kursk se potopil 12. srpna 2000 v Barentsově moři, přičemž zahynulo všech 118 členů posádky. Umřít nemuseli, kdyby se Putin včas vzpamatoval a nezačal jednat až po čtyřech dnech. Zde se dostáváme ke zvláštnostem fungování Ruska jako společenství. Za normálních okolností v jiné zemi by se prezidenta na to, zda zachraňovat vojáky z ponorky, nikdo neptal. Byla by to součást práce záchranných složek. Stejně tak je těžko představitelné, že by nějaký prezident, který je při smyslech, nepovolil pomoc se záchranou vlastních elitních lidí a místo toho jen koukal do prázdna. To byl ale již od jeho dětství způsob, jakým Putin řešil své životní problémy. A v Rusku rozhodně není sám.

Když se k plavidlu dostali Britové a Norové, už bylo pozdě. Zmíněné události svědčí o tom, že si Rusko nějakým podivným způsobem cení právě prostoty ducha. Že její oslava je jedním z hlavních motivů spirituality pravoslavné církve je známá věc. Na příkladu Kursku ale vidíme, kam to vede, když se to s ní přehání. Putin sice díky ní ustál tragické události bez ztráty vnitřní rovnováhy, ale v Kursku při tom zbytečně zemřelo mnoho elitních vojáků pomalou a ošklivou smrtí. Velmi podobné to bylo i v případě opožděného řešení katastrofy v Černobylu tehdejším tajemníkem UV KSČ Gorbačovem. Tendence vypojit v kritickém momentě uvažování je zřejmě nedílnou součástí ruské kultury. S Putinovým prezidentstvím se kupodivu po tragédii v Kursku nic nestalo, i když na něj byla veřejnost naštvaná a jeho mediální obraz tím byl pošramocen. V té době byl ale Putin pro Západ něco jako Mesiáš.

Západní politici se obávali už od časů Stalina i daleko dříve už od dob Napoleona respektive již v éře vlády britské královny Alžběty I., že se Rusko stane hrozbou pro stabilitu Evropy. Hlavně teritoriálně, ale také duchovně. To, čím totiž Rusko tak hněte své pozorovatele, je daleko zlověstnější než na první pohled vypadá. Zdá se, že usiluje o duchovní převahu, která je podobně hmatatelná a také stejně neškodná jako samotná radioaktivita.

Na Putinovi v zásadě není nic osobního. On je pouze duchovním vyjádřením kontrastů a monotónnosti ruské duše. Nenápadný, krutý a empatický technokrat, který podporuje rozvoj země, která se rozpíná do hrozivých souvislostí. Putin je nepochybně věrným obrazem Ruska: nepřipustí, aby jej někdo vyslýchal, kategoricky hodnotil a to pravé o sobě nikdy nesdělí. Nestrpí, aby do něho někdo proniknul a manipuloval jej, zatímco je ve skutečnosti ovlivňován každým závanem větru. Na Putinovi a jeho životě není nic zvláštního a zároveň je na něm podivného tak nějak všechno. Přesně taková je podstata Ruska.

Zdroje:

Čerbašin, L. Ruka Moskvy. Centr-100.Moskva. 1992.

ČT dokument Odvrácená strana světa Čečna. 1999. níže online

https://www.mojevideo.sk/video/37b46/odvracena_strana_sveta_cecna.html