Psychologický profil biblického Boha

Starověcí bohové Egypta, Řecka i Říma měli své lidské plusy i minusy. Oplývali osobnostmi ne nepodobnými těm člověčím. Biblický Bůh bývá oproti nim představován jako bytost nadlidská, abstraktní, neuchopitelná a nepoznatelná. Přitom o Bohu se v Bibli píše mnoho. Jsou ale boží atributy vyprodukované středověkými teology, ze kterých vychází nejčastěji opakované představy o Bohu, opřené o informace z Bible? Odpovídají všeobecně rozšířené názory na křesťanského Hospodina zprávě, kterou o něm Bible podává?

Jak dobře víme, osobnost člověka poznáváme z jeho projevů, činů, motivů, emocí, postojů a výsledků jeho činnosti. Ne jinak je tomu s Bohem. Podívejme se podrobně na skutečnosti, které nám o svém Bohu prozrazuje Kniha knih a zkusme si odpovědět na otázku: Kdo je Bůh, který je popsaný v Hebrejských a Řeckých písmech? Jaký obraz jeho povahy se podle těchto spisů dá zrekonstruovat?

Nejprve si řekněme, co je třeba mít k dispozici, abychom vytvořili věrnou psychologickou analýzu něčí osobnosti. Ideální je, když jej dobře znáte. Nejen, když vám vyplní nějaký test osobnosti, ale máte s ním i osobní zkušenost. Ovšem ta na druhou stranu mnohým lidem brání v objektivitě. Nebo můžete sázet na jeho podrobné popisy někoho, kdo je důvěryhodný a zakládá si na nestrannosti. Nestačí tedy podklady typu „jedna paní povídala“. U Boha Bible má společnost věřících křesťanů výhodu dlouhodobé zkušenosti s ním, už nějaký ten pátek, asi několik tisíce let. Zároveň při úzkém a horlivém osobním vztahu k Bohu nezřídka nastává u jeho přívrženců provozní slepota, která brání v jeho řádném vyhodnocení. Proto bývají hodnocení Boha od hluboce věřících a křesťanských činovníků často natolik citově zabarvená, že je nelze brát příliš vážně.

U způsobu vnímání Boha vycházíme především z působení křesťanských církví, které ho popisují různě a zdaleka ne vždy v souladu s tím, co se dočteme v Bibli. Většina křesťanských společenství ale klade na biblická poselství naprosto zásadní důraz. A z toho budeme při naší analýze vycházet. Pro její účely na chvíli zapomeneme, co o biblickém Bohu říkávali v kostele, co se o něm šíří na veřejnosti, co vám o něm povídala babička, jak se představuje v pohádkách i to, co jsme si o něm doposud mysleli. Pro teoretické posouzení biblického Boha vyjdeme pouze z textů dostupných v Bibli. K tomu potřebujeme velmi dobře znát Bibli, spis, který má o sobě ambice tvrdit, že Boha představuje v celé šíři jeho osobnosti. Pokud nejste podrobnými znalci Bible, rád se s vámi o tuto znalost za účelem poznání biblického Boha podělím a můžeme společně nahlédnout do spletitých zákoutí jeho tajemné existence.

Rozdělení osobnostního profilu Boha na dvě části, podle Starého a Nového zákona, může nezasvěcenému pozorovateli na první pohled připadat jako problém vzhledem k tomu, že obě tyto knihy prezentují poněkud odlišný přístup. Jedná se však jen o imaginární potíž. Bůh je navzdory tomu, co se tvrdí, prezentován jak Starým tak Novým zákonem poměrně stejně a vykazuje tytéž stabilní rysy, akorát situace, o kterých tyto dvě části Bible pojednávají, se liší. Porovnáním jsem se podrobně zabýval zde:

Nyní máme úvod do problematiky za sebou a můžeme jít přímo k věci, k atributům Boha podle Bible, a zjistit, s kým máme tu čest.

Podle toho, že Bůh všechno vidí, bychom mohli usoudit, že taky na všechno kouká. Že by byl Bůh takový věčný slídil? Podle dilematu, kterým se trápili mnozí teologové, Bůh nevěděl či věděl předem, jestli Adam a Eva zhřeší. Protože je vševědoucí, vědět to musel, zatímco někteří tvrdí, že se dobrovolně rozhodnul nevědět o tom. Babo raď, ale začínáme pěkně zostra. Bůh ví o všem, co se šustne, když chce.

Dvěstěšedesátkrát v Hebrejských písmech a dvakrát v Křesťanských řeckých písmech je Bůh představován jako: „Hospodin či Jehova, Bůh vojsk“.

Z tohoto úhlu je Bůh poměrně militantní bytost. Vytvořila si lidi, aby je mohla postupně likvidovat? I tuto alternativu je třeba vzít v úvahu. Bůh je jinde nazýván také hrnčířem, a ten přeci všechnu hlínu taky může vytvarovat, jak chce, nebo ji vyhodit. Lidé jsou pro Boha hlína. Ze samotného prachu povstal první člověk, takže jaképak copak? Božím motivům pro válčení se podrobně věnuji v článku Bible a války:

Biblická proroctví Izaiáše, Ezekiela a mnohých dalších jsou plná varování před možným krvavým Božím zásahem. Bůh si zkrátka podle Bible nerozpakuje ušpinit ruce lidskou krví. Nebaží však po ní, zasáhne proti lidem vždy, když ho naštvou nebo jej doslova zneuctívají.

Bůh se v určitých okamžicích lidem vysmívá. Především tehdy, kdy se proti němu, jak naznačuje kontext verše, tato nepatrná lidská drobotina bouří. Výsměch je však také fakt, že máme brát Boha jako všemohoucího, který, ač tvrdí, že je zároveň zosobněním lásky, stále čeká už několik tisíc či milionů let na zásah proti zlu. Je tedy milující a k tomu všemohoucí, přesto na zásah proti zlu vyčkává dlouhý čas. Jak ale naložit se sděleními, která jdou přímo jedno proti druhému? Když je všemohoucí a milující, proč nezasáhne hned? Pokud vás disbalance takových výroků mate, nejste sami. Odpověď je možná pouze otázkami.

Jedná se o rozpor v teologii neboli ve výkladu božích motivů, nebo je rozpor v samotném božím charakteru neboli je ten Bůh nějaký divný? Je také možné, že narážíme na limity vlastního vnímání a myšlení, pro Boha možná čas nehraje takovou roli jako pro nás. Znamenalo by to, že se rozprostírá napříč časem a v jeho případě nejde o stejné čekání jako když lidé čekají v čekárně na vlak, a že se dostáváme z oblasti psychologie do oblasti filozofie.

Známý poznatek z mezilidských vztahů, především z těch milostných: Žárlivost je strašná věc a zároveň téměř nevyhnutelná. V Bibli je pro žárlivost v souvislosti s Bohem použito hebrejské podstatné jméno qin·ʼahʹ . Jeho význam popisuje slovník jako: „trvání na výlučné oddanosti; nestrpění jakéhokoli soupeření; horlivost; rozhorlení; žárlivost [spravedlivá, nebo hříšná] a závist“. Obdobou je řecké slovo zelos. Z tohoto slova vychází označení použité k popisu fanatika: židovského zélóta.

O Bohu se na mnoha místech jasně říká, že:

Je alergický na výsměch a nestrpí jej:

Podle určitých biblických indicií se zdá, že Bůh je i pokorný. Tak třeba v Nářcích jejich autor říká:

Podle tohoto schématu také jednal Abraham s Bohem, kdy jej žádal, aby ušetřil Sodomu a Gomoru, a Bůh se s ním shodnul na tom, že ji nezničí, když tam najde alespoň deset spravedlivých.

Proto mohl jeden biblický pisatel říci:

Pokora jde ruku v ruce s rozumností. Slovo rozumný v Bibli najdeme a znamená doslova poddajný.

V Jakubově epištole čteme:

Podle vidění Božího nebeského vozu v Ezekielově knize může Bůh kdykoliv změnit směr cesty a uvažování. Rozumnost se projevuje právě ve flexibilitě smýšlení a chování a ve schopnosti změnit názor na základě přijatelných faktů. Nepleťte si jí však s ohýbáním hřbetu podle větru, které je naopak projevem bezcharakternosti a hlouposti.

Pokora neznamená katolické sebeponižování a předstírané považování se za nic! To jsou vše jen ofuky a spirituální triky, které jsou populární nejen v křesťanství, ale i mezi samotnými ateisty v sekulárním Česku. Někdo předstírá svou malost, aby tak mohl dokázat svou velikost. Sype si popel na hlavu, aby ho za to ostatní oslavovali. Naopak pokora znamená nesobeckost, v zájmu rozumného souladu s druhými ustoupit, když je to užitečné pro všechny zúčastněné strany.

Pokora neznamená sebeponižování, ani předstírané, tento bazální fakt si prosím vy někteří mentální herci a herečky zapište za uši. Pokora vůbec nepředpokládá žádné sebepokoření se ani předstírání faktu, že je někdo nad vámi, i když vůbec není. V tomto případě se jedná o jeden z výtečných psychologických rysů Boží osobnosti, popsaných Biblí.

Tak třeba Bůh změnil svůj názor a nezničil Ninive právě proto, že jeho obyvatelé změnili směr. Nepřišlo mu trapné, když už nad nimi ohlásil rozsudek, aby ho jednoduše vyhodil do koše a přijal je pod svou laskavou náruč. Něco takového nejsou mnozí lidští egoisté schopni ani pochopit, natož sami zvládnout.

Tím se dostáváme k možná nejslavnějšímu výroku, který byl o křesťanském Bohu kdy napsán:

Bůh je podle Bible definicí lásky, ale zároveň není jen láska, jak jsme již viděli v předchozích řádcích. Lásku Bůh lidem projevil tím, že je stvořil a připravil pro ně téměř dokonalé podmínky, které však sami odmítli. Takže někde se ta chybička prostě vloudila.

Největším projevem této lásky je podle evangelií vyslání Ježíše Krista, který měl čistě teoreticky pykat za lidské hříchy a nespravedlnost. Trochu bizarní projev lásky, ale budiž. Spíše připomíná některé lidské chytráky, kteří nechávají za provinění jedněch trpět nevinné. Každopádně Ježíšova výkupní oběť se stala centrálním křesťanským učením. Zřejmě jako smysluplná reklama na toto náboženství. Proč?

Protože křesťané si od svého začátku nekladli nějaké nesmyslné a nesplnitelné cíle. Nepovažovali lidstvo za skupinu svatých dobráků. Tak zbývalo vyřešit, jak je do křesťanství i přes jejich zjevné a často neodstranitelné osobní vady nalákat. Přeci jednoduše! Podívejte se, Bůh ví, že jste ubožáci (všimněte pozoruhodnosti češtiny, výraz naznačuje bytí blízko u Boha), a proto nechal za vaše hříchy pykat někoho jiného!

Takto jednoduché to není, ale ve stručnosti se tím chce říci, že bez vydatné pomoci těch, kteří jsou na duchovní výši, by lidstvo přestalo v cukuletu existovat. Se svou notnou dávkou nerozumu, absencí střídmé sebezáchovy a hlavně interního modulu lásky, by zmizelo natotata.

Kdybyste Boha potkali na ulici, měli byste chuť s ním zajít do restaurace nebo s ním začít pracovat jako s kolegou? Byl by vám sympatický nebo nebyl?

Pojďme k věci, z výše uvedeného biblického psychologického materiálu uděláme souhrnnou zprávu o duševních charakteristikách a mentálním zdraví Boha, z níž vyplývá, že Bůh je:

Trochu vlezlý, trochu narcistický mačo, proměnlivý, někdy se zájmem o své ego, jindy vůbec. Hluboce starostlivý, osobní, přímý a laskavý, který by se, když by na to přišlo, nejspíš úplně rozdal. Příliš však nerozlišuje komu. Pokud jde o jeho zásahy k dobru ostatních, je v nich poměrně nečitelný a nepředvídatelný. Občas jeho chování hraničí s paranoiou a domýšlivostí. Místy je vlezlý a všetečný. Jinými slovy: rozporuplná osobnost.

Zbývá otázka, zda si přejete zvolit takového Boha za předmět uctívání. Odpověď na ni si však musí ve svém nitru nalézt každý sám.

Zdroje:

Bible, textová analýza.

Richard Swinburne. The Christian God. University of Oxford. 1994.