Habsburkové v českých zemích: od výhry přes intriky po šeď byrokracie

Habsburkové vládli Čechům téměř nepřetržitě od roku 1526 až do roku 1918. Nemohli tedy Čechy nepoznamenat, i když Češi, proslulí svou hermetickou uzavřeností a skelnou povahou, po které sjede vše jako po sjezdovce a nic se nedostane dovnitř, zas až tolik Habsburky nevnímali. Důkazem je nepřetržitá kontinuita českého státu, který bez ohledu na Habsburky jen v roce 1918 přešel na jinou stranu.

Historik Jan Rychlík o tom v souvislosti s první republikou říká:

Podívejme se tedy Habsburkům na zoubek.

Habsburkové nepochází z rakouských zemí, ale přímo ze srdce Švýcarska. Z kantonu Aargau. Do Rakouska se dostali až s Rudolfem I., který jej paradoxně získal právě od Čechů. V boji s Přemyslem Otakarem II. Ano, Češi měli krátce i Rakousko, které pozbyli. Prvním Habsburkem na českém trůně byl právě Rudolf I. Zemřel předčasně podobně jako někteří předchozí Přemyslovci.

Roku 1379 byly habsburské země rozděleny na dvě části. Jedna spadala pod albrechtskou větev rodu a druhá pod větev leopoldskou. Albrechtská linie sjednotila Rakousko , české a uherské země. Po Zikmundovi Lucemburském se dostal na uherský a český trůn jeho švagr Albrecht Habsburský (1437-1439 doba vlády) a pak jeho syn Ladislav Pohrobek, čímž linie vymírá.

Leopoldovci si drží římsko-německou korunu trvale od roku 1440. Zahajují zahraniční sňatkovou politiku a tím získávají do sféry svého vlivu Burgundsko, Španělsko, Neapolsko a nakonec i objevenou Ameriku.

Roku 1521 se Habsburkové opět dělí. Tentokrát na větev španělskou, která vymřela v roce 1700, a rakouskou. Právě v roce 1526 definitivně usedají na český trůn, z něhož už neodsedli kromě krátkého intermezza až do roku 1918. Současně jsou římsko-německými císaři, vyjma speciálního případu Marie Terezie, která de facto vůbec neměla říši vládnout, titul císaře měl její manžel František I. Štěpán Lotrinský. Vždy, když vymřeli mužští potomci obou větví, vedlo to k válce. U španělské větve to byly války o španělské dědictví a smrt Karla VI. spustila války o rakouské dědictví.

Nástup na český trůn měli habsburkové zajištěn svatebními smlouvami. S výjimkou válečného incidentu s Přemyslem Otakarem II., kterého stál život, a krátké, spíše trapné bitvy na Bílé hoře, se Habsburkové o Čechy nemuseli vůbec prát. Dohodli se s Vladislavem Jagellonským a Ferdinand I. po jeho smrti nastoupil na trůn. Když v roce 1740 vymřeli Habsburkové po meči, následovala pragmatická sankce, kdy se trůnu ujala dcera Karla VI. Marie Terezie. Narozdíl od Přemyslovců dali Habsburkové přednost ženám a jejich dominatnímu vlivu, a tím to vlastně vyhráli. Zatímco Přemyslovci skončili na smetišti dějin.

Paradoxně se dá říci, že tehdy za Habsburků bylo v Čechách Švýcarsko. Naopak do Rudolfa Habsburského byli Češi zároveň Rakušáky a Rakušáci Čechy. Bitva na Moravském poli, která vše rozhodla, vůbec nebyla na nějakém moravském poli, ale v rakousích v jihovýchodním Weinviertelu, které bylo českým územím.

Znovu vzpomeňte na ten základní fakt, že Habsburkové nebyli Rakušáci, ale Švýcaři. Bez ohledu na národnostní rozdíly, které se podle některých čtenářů neřešily. Vždy byl rozdíl mezi mentalitou Švýcara a Rakušáka. Odkud se tedy bere ten český sentiment vůči Habsburkům? Vůči těm švýcarským časům přeci! A zároveň toužebné přání, aby se Česko zase jednou stalo Švýcarskem. Ale pozor. Švýcarsko zde bylo jenom na začátku jejich vlády, ale poté tu panoval pravý opak Švýcarska, protože ve Švýcarsku si všichni obyvatelé rozhodují sami za sebe, zatímco v rámci Habsburského státního aparátu občan neznamenal nic.

Ferdinand I. (1526-1564 doba vlády) spojil v podobě personální unie české země, rakouské země a Uhry s Chorvatskem. Už zde se tvoří základ pozdějšího Rakouska-Uherska (vznik 1867). Ferdinand I. měl přísnou španělskou výchovu stejně jako později Rudolf II. Jenomže na každého z nich měla jiný vliv. Ferdinand kvůli tomu směřoval k absolutismu, zatímco Rudolf II. k vyhrocenému zájmu o umění a vědy.

Ferdinand I. proto omezil moc české šlechy, včetně možností jejích sněmů a politiku opřel o katolickou církev. Začal pronásledovat Jednotu bratrskou, tím také vyprovokoval opozici a zárodky třicetileté války. Ta se upekla v pražské politice. Kalich mu kupodivu nevadil. Měl spadeno také na Luterány, kteří se v Německu stali silnou ekonomickou konkurencí. Pochopitelně to nemohl snést. V té době byly Čechy nejbohatší část habsburských zemí. Dobře si tento fakt zapamatujte. Už se nebude opakovat.

Ferdinand I. umírá v roce 1564. Vlády se ujímá jeho nejstarší syn, který si už dříve pojistil české království. Rovněž byl vychováván ve Španělích, ale nemělo to na něj takový formovací efekt jako na otce. Byl naopak otevřený jak katolíkům tak protestantům. Jenomže i když fandil oběma stranám, nebylo to po chuti ani jedné. Polskou korunu na základě agitací Viléma z Rožmberka nezískal, naopak Poláci ji nabídli přímo samotnému Vilémovi.

V době, kdy byl těžce nemocný, slíbil náboženské svobody pro všechny stoupene reformace, takzvanou Českou konfesi. Za to, že se panovníkem stane jeho syn Rudolf.

Rudolf II se narozdíl od svých předchůdců rozhodl přebývat hlavně v Praze. A té to rozhodně svědčilo. Stejně jako za Karla IV. se stala jednou ze světových metropolí a začala představovat středisko kultury a vědy. Až si jeho mladší bratr Matyáš většinu děl a symbolů panovnické moci odtáhl do Vídně, znovu upadla.

Na tehdejším českém dvoře pobývali významní španělští šlechtici, vědci a umělci ze všech světových stran. Největším problémem Rudolfa II. byl nedostatek soustředění. Potřeboval pro své bádání ticho a klid, a ten mu jeho čeští dvořané, tajemníci a pohůnci rozhodně nedali. Císař později trpěl různými duševními potížemi, ale to je pochopitelné. V jeho době Habsburkové Čechům povolili smyčku, a pak se přesvědčili, že to nebyl dobrý nápad.

Máme zde opětovný tlak na císaře, který byl z hlediska českých stavů rozumný. Uzákoňte už proboha protestanství. Což nakonec kvůli protislužbám musel Rudolf II. udělat svým výnosem, známým jako Rudolfův majestát.

Matyáš se však mezitím postavil proti Rudolfovi. Rudolf se uzavřel do svých komnat a začal žít jen ve světě svých představ. Vládu de facto převzal Matyáš.

Napadlo vás někdy, kdo byl na Pražském hradě od roku 1615 až do roku 1918.? Habsburkové to nebyli. Jen úřady. Konkrétně nejvyšší český správní úřad. Pražský hrad byl odkouzlen.

Matyáš po Rudolfovi vynutil jeho abdikaci a po jeho smrti si ponechal i císařský titul. Češi si ale dál řádí v zemi po svém. Na základě Rudolfova majestátu si staví protestantské kostely a vůbec si vedou svou. Než může Matyáš nějak razantně zasáhnou, roku 1619 náhle umírá. Jeho bratranec, Ferdinand Štýrský, se neomaleně hlásí o českou korunu. Odpor proti Habsburkům vypukne i v samotném Rakousku. Došlo k převratu v Brně, kterého se zmocnili protestanti. Ferdinand II. je Čechy sesazen z trůnu. Čeští stavové si volí falckého kurfiřta Fridricha V., protestanta, ale jeho vláda bude jen jepičí povahy.

Po krátké bitvě na Bílé hoře, která trvala sotva dvě hodiny, se štěstí přiklonilo k Ferdinandovi. Dochází k pogromům na viníky, k popravám na Staroměstském náměstí. Ferdinand se musel vypořádat s dočasnou správou země, která byla vykonávána Karlem z Lichtenštejna v Čechách a kardinálem Ditrichštejnem na Moravě. Tito muži se k moci dostali díky nastalému chaosu. České stavy podle Ferdinanda díky „ohavné rebelii“ ztratily práva a bude záležet na jeho libovůli, co jim přizná. Z Čech a Moravy odešlo na 36 000 šlechtických a měšťanských rodin. Nastala třicetiletá válka, jejíž rozbuškou byla bitva na Bílé hoře a nespokojenost českých stavů.

Ferdinand III. dokončil rekatolizaci započatou Ferdinandem II. Nechal také pobořit mnohé české hrady, neboť se bál ozbrojené opozice. V jeho osobě lze spatřovat počátky habsburské formy rodové degenerace započaté Ferdinandem II. Jeho nástupce. Ferdinand IV. Habsburský umírá ve věku pouhých 20 let. Následující vládce Leopold I. předal otěže vlády svým poradcům. Josef I. je předposledním mužským členem rodu. Posílil byrokracii. Hospodářský stav monarchie nebyl příznivý. Zemřel nenadále na neštovice ve věku 32 let. Následoval Karel VI., který vědouc, že Habsburkové to v mužské větvi mají za pár, pojistil pragmatickou sankcí pokračování rodu přes ženskou linii. Karel VII. Bavorský následoval po něm, respektive již své růžky vystrčila Marie Terezie a zajistila vojenskou invazí, že vládl bez území. Legálně se totiž králem českým stala od roku 1749 Marie Terezie, zatímco větší část českých misogynů z řad šlechty vzdala čest jemu.

Všichni tito panovníci byli mimořádně vzdělaní, hovořili několika jazyky, ale postrádali nejdůležitější složku panovníka: charisma a lidově řečeno koule. Rostoucí byrokracie říši nespasila. Ta je pouze průvodním jevem již chorobných smrtelně nevyléčitelných systémů.

Marie byla nejstarší dcera Karla VI. a podle jeho pragmatické sankce se měla stát dědičkou všech jeho držav. Svému manželovi Františku Štěpánu Lotrinskému tedy vládu rozhodně nechtěla předat. Její vláda je poznamenaná osvícenestvím a racionalismem. Především díky importu z Francie. Ona pak na základě cizích inspirací nechá svými poradci formovat moderní státní struktury a instituce, které fungují víceméně dodnes. Problém spočívá v tom, že Terezie tak nějak netušila, která bije. Jen se slepě řídila proudem inspirace kdoví odkud a podle toho také Češi skončili. Nechala zlikvidovat doposud existující instituce české státnosti a český stát se pod jejím vedením mění v pouhou provincii habsbruské říše, kterou lze otevřeně v jejím období nazvat přímo Rakouskem. Toť k hlasům těch, kteří na tuto panovnici nedají dopustit. Vše je něco za něco.

Josef nějakou dobu již vládl spolu s Marií, ale vzhledem k její povaze, které neumožnila vlastnímu muži zasáhnout do vedení, si asi dovedete představit, jaké to bylo. Když Terezie umřela, její syn Josef si po splnění povinného smutnění nejspíše oddechl. A jal se likvidace reforem, které ustanovila ona s tím, že se zaměřil přímo na to, co měla ráda. Katolictví. Dál zůstal katolíkem, ale takzvané neproduktivní řády de facto zlikvidoval. S vaničkou vylil i dítě. Jeho vláda má rozporuplný odér, jednak jisté řádnosti, ale také nedostatku originální inspirace. Josef II. byl šosák, který se také zhlédl ve Francii. Jeho reformy jen dotvořilo to, co poté Habsburkové použili na Čechy v podobě policejního státu.

Po jeho smrti přeslo nástupnictví na mladšího bratra Leopolda. Josef totiž neměl žádné děti. Leopold jen pokračoval v reformách. Reformy v té souvislosti nejsou úplně dobré slovo. Působí, jako by šlo o něco nového a lepšího. Když zvětšíte administrativu a přidáte další nepřehledné zákony, jedná se o reformy? Leopold II. každopádně vsadil na čistou formu centralismu.

Jeho nástupcem se stal nejstarší syn František I. (1792-1835 doba vlády). Protože taky nebyl inspirovaným panovníkem, jen pokračoval v „reformách“. Čechy se podobaly dnešním demokratickým vývrtkám, kdy jedna vláda zavede zákony a druhá je takzvaně zreformuje. Nuda a šeď šla z českých zemí té doby. Znovu se Habsburkové opičí po Francii, kde s Napoleonem vzniká císařství. A také vzniká i Rakouské císařství. Jednoduše kvůli strachu z Napoleona. Vznikají třenice a války s Francií. Až utichnou, zkosnatělý a konzervatiní František I. se bojí o vnitřní revoluci. Jen posílí policejní režim. Místo něj ve skutečnosti vládne kancléř Metternich.

Nastávají revoluční vlny v roce 1848 ženoucí se z Francie. Nástupce Františka I. Ferdinand I. (1835-1848), zvaný Čechy prostáček nebo rovnou blbeček, nedokáže odolávat skoro ničemu. Stává se loutkou v rukou svých mnohdy českých poradců.

Po něm nastupuje František Josef I. Pro české země nastává takzvaný Bachův absolutismus po vzoru rakouského ministra vnitra Bacha. Páteří režimu je vysoce rozvinutý administrativní aparát. František Josef I. nedisponuje žádným osobním charismatem a spíše připomíná člověka zamrznutého v čase jako dolomitského Ötziho nebo snad ještě hůře Lenina v mazoleu. Není tedy divu, že nakonec pod tlakem okolností v říši vyhlašuje 28. července 1914 válku Srbsku, která vede ke světovému konfliktu. Habsburkové jsou na konci svých rodových sil. Je konec.

Vláda Habsburků nad Čechami se podobá muži, který se dotýká nebezpečného tvora pouze z dálky a dluhým bidlem. Habsburkové vytvořili komplikovaný úřední aparát, který jejich členům zejména v jejich pozdní fázi nahrazoval vlastní osobní charisma a umožňoval Čechy řídit takzvaně na dálkové ovládání. Jenomže takto to nefunguje. Buď máme ty, kterým vládneme, rádi nebo ne a vládnout jim chceme nebo nechceme. Habsburský pragmatismus se nakonec prokázal jako daleko horší cesta, než emociální vláda prvních členů rodu. Holt není pravdou, že člověk má používat jen rácio, vše má být ve vzájemném souladu, rozum i srdce. A Habsburkové byli sice chytří, ale nebyli dostateně emočně a sociálně vyspělí k tomu, aby si mohli Čechy získat na svou stranu a udržet si je.

Zdroje:

Václav Bůžek. Rostislav Smíšek. Habsburkové 1526-1740. 2017. NLN.

Just. J. Rudolfův majestát: Světlo a stíny náboženské svobody. 2009. Havran.

E. Howard Watson. The House of Hapsburg (Classic Reprint): The Reigning Austrian Dynasty. 2018. Forgotten books.

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/za-habsburskou-celist-muze-200-let-pribuzenskych-snatku-ukazal-vyzkum-55662

Wilhelm J. Wagner. Habsburská monarchie : dějiny Rakouska-Uherska slovem i obrazem. 2011. Knižní klub.