Článek
Hlavní činitelé husitské revoluce: Petr Chelčický, Jan Hus, Jan Žižka, ti všichni žili ve stejném období a vzájemně se ovlivňovali. Nicméně, co z jejich interakce vzešlo, je dodnes předmětem dohadů.
Spálená země? Motor reformace? Následná rekatolizace?
České země po husitské vlně, která se po nich přehnala jako divoké kobylky, začaly skomírat na úbytě. Zatímco pozdější reformační vlna v Německu a Švýcarsku naopak vedla k všeobecnému blahobytu.
Zjevně se v Čechách jednalo o jeden velký vřící kotel plný naukových, názorových veletočů a krkolomných ideových zmatků. A to vše kvůli bazálním chybám v úvahách a nevhodným osobnostním sklonům třech předních postav českého husitství.
Stížný list proti upálení Jana Husa. Ve smyslu po bitvě je každý generál. Jednalo se v drtivém případě jen o nižší šlechtu. Ta vyšší byla naopak pro
Jinými slovy: žádný z těchto aktérů nedomyslel důsledky svých plánů a konání. Komplexní myšlení a schopnost pochopit časové návaznosti a vztahy mezi příčinami a následky nejsou zrovna průvodním rysem české povahy. Bohužel.
Právě proto že bylo husitství poznamenáno duševním negativismem jeho tvůrců, nemohlo se stát dlouhodobě udržitelnou ideologickou alternativou. Ostatně, pokud někdo přijde pouze s negativistickou myšlenkou, nikdy nic nového a stabilního z ní nevzejde.
Po celé období české historie byly tyto postavy interpretovány různě. Za doby katolického vzestupu se o nich zpravidla raději mlčelo. Za časů komunistického útlaku překvapivě vystoupily do popředí jako činitelé všelidového hnutí. Což už by mělo samo o sobě být čtenáři podezřelé.
Jednalo se o zneužití jejich idejí, nebo naopak o pravou interpretaci jejich snažení?
Podívejme se na zdánlivě velmi obtížně pochopitelné myšlenkové pochody třech hlavní protagonistů husitství blíže.
Je možná pravý čas vystavit jejich jednání účet. Nejedná se o žádný revizionistický pokus měnit českou historii. Pouze úsilí ji zbavit nechtěných příkras a kýčovitého ztvárnění. Touha dojít až na holou syrovou dřeň pravdy.
Věřím, že takto by to Hus jistě měl rád.
Jan Hus - nic z toho jsem neučil, tak neodvolám
Oproti dobovým stylizovaným ztvárněním nejspíše Hus vypadal takto
Jan Hus ve velkém kázal proti odpustkům, hrál spolu s Václavem IV. hlavní roli ve vyhnání Němců z Karlovy univerzity, ale když se k tomu měl přiznat, tak otočil.
Málokdo dnes čte jeho listy z Kostnice a také přiznání, které si do Kostnice sám dovezl a prokazoval se jím.
Zde explicitně uváděl: neučil jsem, že odpustky jsou nic.
Nevyhnal jsem Němce z univerzity.
Konec citátů.
Kdo to tedy dělal? Asi „svatý Dynda“. A to je přesně ta fatální chyba v úvaze, kterou Hus udělal. Byl hrdý na svou pravdu a byl za ní ochoten zemřít. Ale jaká to vlastně byla ta jeho pravda? To sám netušil. Protože před koncilem všechny články obvinění popřel a ještě stihnul všechny členy koncilu ujistit o tom, že vlastně nic z toho neučil, tak to ani přeci nemůže popírat.
Jisté je o Husovi jedno. Hus byl možná idealista, ale myslitel to určitě ideální nebyl. Jeho ideály se formovaly za pochodu a stále měnily podle situace, ve které se nacházel.
Na druhou stranu byl opravdovým Čechem - byl epitomem české měňavkovitosti, která však užitečná Čechům v posledku není vůbec. Tímto se dějiny netvoří, spíše boří. Jak ostatně předvedlo husitské hnutí.
Shrnuto, podtrženo: Hus kritizoval a kritizoval. Ale co nového on sám vymyslel místo církve? Jakou funkční alternativu? Žádnou. Ani přijímání podobojí - utrakvismus -nebyl jeho originálním nápadem, navíc se jej ani nezastával.
Jan Žižka - bil jsem se za svou „existenci“, vlastně ne - za principy
Stále se vede debata, zda-li Žižka opravdu zůstal na sklonku života zcela slepý
Jan, někdy nazýván Šiška, byl natolik kontroverzní postavou, že se o něm píšou celé knihy. Třeba historik Petr Čornej o něm nedávno vydal velmi tlustou bichli plnou okolnostních údajů. O jeho osobnosti totiž nelze říci mnohé a lze usuzovat jen z dobového dění.
Tak předně. Žižka byl původně jihočeský rabiát stylu alá urvi si, co můžeš. Tímto mohl soupeřit s místními vladyky Rožmberky, kteří ač měli podobnou povahu, nedělali to tak okatě jako on. Proto jim ostatně byl trnem v oku a nemohli jej vystát.
Žižka je sice spojován s Husovými ideály boje za pravdu, ale jak jsme již viděli v případě Husovy postavy: Hus vlastně úplně nevěděl, za co bojuje. Byl to katolický kněz, později dokonce exkomunikovaný. Odvolával se ke Kristu místo k papežovi, ale stejně jel obhajovat své názory před samotným papežem do Kostnice. Takže?
Žižka se zapojil do lítého boje za „pravdu“, až když bylo lidově řečeno „po funusu“. Hus byl spálen na troud, měšťané v Praze povstali. On sám byl lokajem krále Václava IV., který tou dobou ovlivňoval dění v království už spíše zákulisně. A hlavně Žižka zrovna koupil ve středu Prahy dům. Chtěl si ho nepochybně uchránit před rabováním, a tak se k běsnícímu davu raději přidal.
Později se stylizoval do role Božího vojevůdce. Čerpal ze zbytků biblického vzdělání, které odslechl v Betlémské kapli zřejmě přímo od Husa. Jeho pravidla boje byla také kopií předchozích vojenských stanov.
Vozová hradba nebyla novinkou, všechny „nové“ metody boje byly vlastně návratem k venkovskému základu. Husitské „bitvy tak připomínaly potyčky v hospodě
Celkově vzato, co Žižka přinesl světu? Jisté bojové metody, které vycházely z nouzového stavu husitské armády. Krom pár zkušených žoldnéřů se jednalo spíše o vojnou nepoznamenané vesničany, kteří však rychle zjistili, že cep se hodí nejen na obilí, ale i na hlavy katolických rytířů.
O Žižkovi se říká, že žádné střetnutí neprohrál. To není zcela přesné - on se do žádných „předem“ prohraných bitev nikdy nepouštěl.
Žižka skončil neslavně, v podstatě umřel na svalovou horečku, o jeho hrobě nic nevíme, stejně jako v případě Husově, který byl jednoduše rozprášen do řeky. Ale poslední z této „nesvaté“ trojice ukazuje o českém myšlení nebo spíše tradice anti-myšlení nejvíc.
Češi totiž nejraději myslí sami proti sobě. Když někdo přijde s něčím novým, hned ho pospíchají pošpinit a hodit mu do jeho projektu vidle. Místo, aby mysleli s ním na druhé, myslí proti němu.
Shrnuto, podtrženo: Jan Žižka bořil a bořil. Kláštery a statky. Stavěl něco nového? Nějaké nové základy víry? Nikoliv.
Petr Chelčický - myslitel z nouze: rovnost pro všechny, aby mě nikdo neohrožoval
Chelčický byl na svou dobu nadstandardně teologicky vzdělán, nejspíš mohl být knězem, navíc působil pod přezdívkou
Na základě inspirace touto tajemnou postavou, která vlastně nemá skutečné jméno, jen přezdívku, vznikla církev Jednota bratrská.
V podstatě se jednalo možná i o kněze, který takto využíval své teologické vzdělání, aby ještě více rozeštvával různé vrstvy obyvatel proti sobě. Jeho tezí bylo, že jsou si všichni rovni, bez ohledu na jejich původ či schopnosti. To je asi stejná hloupost, jako tvrdit, že všichni mohou skládat hudbu jako Mozart.
Shrnuto, podtrženo: Petr Chelčický rozvracel sociální řád. Co nabízel místo něj? Nefunkční samonosnou utopii.
Důsledky Chelčického řádění v českých zemích vidíme dodnes. Každý občan této země se považuje za chytrého, i když není. Hlavně má uměle napumpované sebevědomí, které se však ihned rozplyne jako ranní mlha, jen do jeho ega stačí lehce šťouchnout.
Tito tři myslitelé - Chelčický, Hus a Žižka - nebyli jen epitomem středověké doby, ale také prémiovou ukázkou české povahy, která se nezměnila po staletí. Provází jí negativismus, kriticismus a trvalé oponenství.
Po pravdě, není o co stát.
Zdroje:
Jaroslav Boubín. Petr Chelčický : myslitel a reformátor. 2005. Vyšehrad.
František Šmahel. Jan Hus. 2013. Argo.
Jiří Kejř. Jan Hus, známý, neznámý. 2015. Karolinum.
Petr Čornej. Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka. 2019. Paseka.
Petr Čornej. Husité na Vítkově. 2023. Paseka.
