Článek
Asi nejbližší jeho podobě ne tolik načančané bude z mozaiky v Trevisu
Naštěstí není třeba umět latinsky, abychom si mohli přečíst některou z básní slavného Vergilia. Překladatel jeho díla z latiny do češtiny Karel Vinařický o jeho literárních kvalitách již v dávném roce 1851 napsal:
Není, tuším, literatury Evropské, která by si výtečné plody ducha Virgiliova osobiti nebyla se snažila.
Římané na poetiku moc nedali. Proto je možná Vergilius jejich nejznámější básník. Přestože jeho dílo moc poetiky nepobralo. Oslavuje práci rolnickou, zemědělskou a také recykluje Homéra. Možná proto jej scénáristé komedie Marečku podejte mi pero vtělili do seriálu, protože se podle nich moc nelišil od tendenčních marxistických básníků té doby, kteří měli plná ústa žní a stranických schůzí.
Miniatura Simone Martiniho v rukopisu Donátova komentáře k Vergiliovi. Pastýř, rolník a rytíř symbolizují tři z Vergiliových velkých děl.
Podobně uspěl Vergilius na dvoře římského císaře Augusta (63 př.n.l. - 14 n.l.) a bylo to tím, že oslavoval ty správné věci. Tedy záležitosti, které se preferovaly za jeho doby. Římané na rozdíl od Řeků nijak nedisponovali vyspělým literárním uměním, neměli na něj ostatně čas, museli dobývat svět.
Řecké písemné dědictví Římané spíše recyklovali a Vergilius v tom byl přeborník. Římané se zaměřovali hlavně na právní vědu a na rétoriku. Rétorika byla nadmíru důležitá ve věcech propagandy, protože lid bylo třeba držet zkrátka. Bohužel mluvit Vergilius moc neuměl, a tak se rozhodl raději psát.
Shrnuto podtrženo, Vergilius je možná nejslavnějším římským básníkem, ale je to jak jsem již uvedl zřejmě dáno pravdivostí přísloví: mezi slepými jednooký králem. I když jeho dílo obsahuje i prvky mystické a nadčasové a možná ty jsou příslovečnou třešničkou na dortu, pro které stojí se mu alespoň trochu věnovat. I onen pověstný dělník ze šroubárny by mohl něco z toho Vergilia nasát. A to nemyslím v lahvi pod značkou jeho jména.
Stručný životopis a přehled díla
Císař Augustus byl hlavním donátorem Vergilia. Byl to pragmatický panovník.
Celým jménem Publius Vergilius Maro se narodil 15. října roku 70 př. n. l. poblíž Mantuy v italské Lombardii. Jeho otec byl možná hrnčířem, ale nejspíš nebyl úplně finančně marný, proto si mohl Vergilius dovolit studovat v Cremoně, Miláně a Římě. Měl ještě dva bratry, oba zemřeli mladí, a Vergilia to jak říká básnicky posunulo a inspirovalo. Sic studoval rétoriku, vystoupil jako obhájce před soudem jen jednou. Byla to katastrofa, dobové záznamy říkají, že působil, jak bychom řekli kulantně, jako duševně zaostalý.
Poté se vrhnul naplno do básnictví. Tendenční veršování mu šlo o poznání lépe. Napsal pastorální idyly, dnes se jim říká eklogy, s názvem Pastýřské písně. Již zde se pragmaticky snaží propojit svou tvorbu se svými případnými příznivci a donory. Ve sbírce vzdává hold svým přátelům Pollionovi a Gallovi. No a Gallus se zasadil o to, aby se jeho otci vrátila zabavená nemovitost. Jaká náhodička, viďte?
Vergilius stylově napodoboval Řeky, především básníka Theokrita, který žil několik století před ním. Vergilius psal v podstatě na zakázku, uměl vycítit, co je v danou chvíli politicky přípustné a hlavně žádoucí. Sbírkou Bucolica* si získal i Augustova ministra kultury Maecenata, z jehož jména vznikl pojem mecenáš. Co sbírka Bucolica obsahuje?
Čtyři tematické zpěvy. Věnované rolnictví, sadařství a vinařství, chovu dobytka a včelařství. Vergilius vsadil na vesnickou poetiku a vyplatilo se mu to. Dokonce se v případě čtvrtého zpěvu zdá, že se jedná o příručku dobrého včelaře. Což se velmi vhodně upotřebilo u patricijských rodin, které se podobně jako Češi za období gulášového socialismu věnovali romantice venkovského pobytu ve vilách a chatách.
Největším Vergiliovým dílem je hrdinský epos Aeneis. Jedná se o naprosto politicky účelový příběh. Obsahově se zabývá útěkem trójského hrdiny Aenea z hořící Tróje, jeho blouděním po moři a nakonec šťastným přistáním v Latiu, kde jeho pouť nakonec graduje založením Říma. O původnosti díla Aeneis se dodnes vedou spory. Připomíná totiž nápadně Odyssea od Homéra a je vlastně takovým navázáním na jeho dílo.
Homér byl pro Řeky neoddiskutovatelnou autoritou dokonce i v případě územních sporů mezi jednotlivými řeckými městskými státy. Co řekl, přes to nejel vlak. Podobně byl zamýšlen i Aeneis. Jednalo se o legitimizaci politických kroků císaře Augusta. Ano, toho císaře za nějž se údajně narodil Ježíš Kristus.
Dílo sice vypráví události, které by za běžných okolností nejlépe vystihla próza, ale Vergilius používá naopak básnickou formu. Chce tím zřejmě pozvednout události, které popisuje, do vyšší roviny. Zajímavostí je, že latinské označení pro básníka je vates, což se dá přeložit jako kněz-věštec. A ještě víc je skryto v tomto literárním stylu. Slovo carmen užívané pro píseň či báseň, je synonymem pro termín kouzlo či zaklínadlo. Vše převzaté z řečtiny. Takže tím, že Vergilius zvolil básnickou formu popisu událostí, je posunul až do magické roviny v očích tehdejších čtenářů.
Básník však tím, že vyletěl někam do nebes, sám pro sebe moc dobře neudělal. Celý svůj tvůrčí život se potýkal se svým chabým zdravotním stavem. Dokonce chtěl před smrtí svou nedokončenou práci nechat zničit. Císař Augustus mu v tom zabránil tím, že vydal své instrukce, aby bylo postupováno proti jeho přání. Ostatně na cestě z východního tažení potkal Augustus Vergilia a doporučil mu ihned se vrátit do Říma. Vergiliovi se už nepodaří zotavit, a tak v roce 19 př. n. l. umírá v pouhých padesáti letech na důsledky nachlazení. Možná je to dáno tím, že žil poněkud odtržen od reálného života a důsledků z toho pro něj vyplývajícím. Jeho raný životopisec Donatus napsal, že:
Vergiliovo chování bylo tak bezúhonné, že si v Neapoli vysloužil přezdívku parthenias (panic).
Každopádně nám Vergilius zanechal jisté části spisů, o kterých bychom mohli říci, že obsahují závan magie a tajemna. Nutno dodat, že Vergilius působil v době před narozením Krista a jeho donátor Augustus jej dokonce zažil. A tím se dostáváme k jedné zvláštnosti ve Vergiliových spisech.
Vergilius jako prorok
Text z Vergiliovy Eklogy IV na rubu Velké pečeti Spojených států. Novus Ordo Seclorum – Nový řád věků. Bukolika IV, 4: Velká řada století nyní poteče znovu. Nahoře text z Aeneidy: „Annuit Coeptis“ – (Bůh) je nakloněn (našemu) podniku. Aeneida IX, 625: Ó všemohoucí Jupitere, dej nám štěstí, ó všemohoucí Jupitere, pro naše odvážné plány.
Slavná 4. ekloga (ve sbírce Zpěvy rolnické a pastýřské), známá pod názvem mesiášská, začíná velkým tématem pro pozdější křesťanské teology: narozením dítěte, kterému věští velkou budoucnost.
Díky této „epištole“ se těšil Vergilius ve středověku velké vážnosti. Podobně jako později z Bible vycházela řada věštců a vykladačů právě z Vergiliových spisů.
Nakonec došlo až k takovým absurditám, že díky božské náhodě se takto Vergilius stal z pohledu lidu obdařeným jakýmisi nadlidskými schopnosti a středověká Neapol cítila potřebu, aby ji posmrtně chránil, zřejmě odkudsi z pekla. Před hady, štíry, dokonce ji prý opatřil hradbami. Takhle to končí, když je někdo jen médium, a sám rozumí svému poselství jako koza petrželi a jeho posluchači chápou podstatu zdroje ještě méně.
Vergilius si na něco šáhnul, ale zdroj moudrosti nebyl jeho, pocházel z biblických proroctví Hebrejských písem, která dozajista četl. S jeho antickým vtipem se zřejmě seznámili jiní vtipálci a vtělili ho do svých humorných atrap tajnosnubných společenství jako jsou svobodní zednáři.
Ukázka ze 4. eklogy:
Přišel poslední věk, jak kumská hlásala věštba; velké pořadí věků, jak bývalo, počíná znova, již se zas vrací Panna a vrací se saturnská říše, nový již lidský rod nám posílá vysoké nebe. Chraň jen, Lucino cudná, vždyť tvůj již panuje bratr, chlapce, jenž přijíti má: jím skončí železné plémě, zlatý však lidský rod zas povstane po celém světě. Takto ten skvostný věk nám za tvého konsulství vzejde, Pollio, měsíce dlouhé pak kupředu kráčeti budou. Stopy-li zločinů našich jsou doposud, vedením svým je shladíš a stálých hrůz tak zbavíš veškery země. Chlapec jak bůh už povede život a uvidí naše heroje, s bohy jak žijí, a s nimi i sám bude vídán, všechen pak usmíří svět, jímž povládne otcovou ctností.
Nepochybně měl Vergilius mediální schopnosti. Takový chlapec se opravdu narodil nejspíš v přelomovém roce letopočtu. Vergilius se toho už nedožil, ale jeho dílu se dostalo téměř nesmrtelnému ohlasu. Proč? Jednak byl integrální součástí politiky tehdy ještě úspěšného Říma, a pak taky viděl do dáli. Spatřoval věci, které mají následovat. Expanzi křesťanství a jinou epocha lidstva. Ta, ve které žijeme dnes.
A tak se časovou smyčkou dostal i do populárního českého filmu, který s jeho jménem seznámil i ty, kteří by jinak ve své sladké nevědomosti věděli jen o Rudém právu.
*Termín bukolika označuje venkovskou poezii jako žánr.
Zdroje:
Wishart David. Já, Vergilius. 1997. Oldag.
Aelius Donatus. Life of Virgil. 1996. Unknown Binding. Dostupné online.
