Jak se USA stalo supervelmocí

Tento článek není propagací USA nebo pochvalná óda na to, jak jsou Spojené státy americké skvělé. Můžete jej ale chápat jako kritiku slabých míst Evropy nebo analýzu jejích rizik.

Co patří mezi faktory, které vedly k tomu, že USA narostl takový hřebínek?

Může se zdát, že k tomu došlo až za prezidenta Trumpa nebo že to je snad čistě jeho osobní iniciativa. Ale nenechte se mýlit, USA se nestalo světovou velmocí přes noc a své kosmické sebevědomí nezískalo mávnutím kouzelné hůlky.

Stručná odpověď na otázku, jak došlo k tomu, že mají Spojené státy americké tak vysoké mínění sami o sobě, se může zdát šokující pro většinu čtenářů: jednoduše pasivitou Evropy. Zkusme to prakticky vylučovací metodou.

Mohla by mít Evropa svou sociální síť? Ano/Ne

Mohla by mít Evropa své počítače a mikročipy? Ano/Ne

Mohla by mít Evropa své supermoderní zbraně? Ano/Ne

Na všechny otázky zní odpověď: ANO. A proč nic z toho nemá nebo má jen v omezené míře?

Protože se jí do toho nechtělo. Evropa zlenivěla. A to již počínaje koncem 19. století.

Amerika si proto logicky přivlastnila veškerý prostor pro glorifikaci vlastních úspěchů a udělala ze sebe symbolicky majestátního dravce - orla nebo také jestřába. Jelikož Evropa Američanům věnovala dobrovolně a z vlastní vůle přední místa na stupních vítězů, Američané si je zabrali. Podle rčení hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere. Od těch dob o sobě Amerika dává hlasitě najevo, jak je jedinečná a nejlepší.

Přitom americký státník Benjamin Franklin navrhoval jako národního ptáka USA místo orla bělohlavého krocana. Ten se jaksi toporně nadouvá, naparuje, nakrucuje, hudruje a nakonec skončí na pekáči. Lehce sebeironická, leč poměrně pozoruhodná volba krocana coby národního ptáka neprošla, ale krocan se stal alespoň vrcholným pokrmem amerického díkuvzdání, obdoby evropských dožínek.

Podívejme se na jeden z aspektů, díky kterému se USA stalo dominantní silou ve světě: vojenství.

Donald Trump má pravdu v tom, že USA tak trochu táhne ostatní členy NATO. Protože je megastátem , který má nejvyšší výdaje na obranu na světě. Také dosud zasáhl v největším počtu konfliktů, které se odehrály ve 20. a 21. století. Ostatně bez amerických zbraní by sovětský vůdce Josif Stalin proti hitlerovskému Německu sotva co zmohl. Díky obrovské industrializaci na počátku 20. století a masivnímu přílivu uprchlíků ze zpohodlnělého evropského kontinentu se z USA stala vojenská supervelmoc.

Americký historik Gabriel Kolko, který vyučoval na York University v Torontu v Kanadě, napsal, že USA „je zemí, která vedla nejvíce válek ve druhé polovině 20. století“.

USA od roku 1945 vojensky intervenovalo v následujících zemích, ačkoli je třeba poznamenat, že se zdaleka nejedná o jejich vyčerpávající seznam:

Řecko 1946, Korea 1950, Írán 1953, Guatemala 1954, Kongo 1961, Kuba 1961, Vietnam 1964, Indonésie 1965, Kambodža 1969, Laos 1970, Chile 1973, Grenada 1983, Libye 1986, Nikaragua 1981, Panama 1989, Kuvajt 1991, Súdán 1998, Srbsko 1999, Afghánistán 2001, Pákistán 2001, Irák 2003, Libye 2011, Sýrie 2014, Ukrajina 2014, Venezuela 2026, Írán 2026.

Není tedy divu, že podle průzkumů v Evropě se ještě před počátkem války Ruska s Ukrajinou obavy Evropanů ohledně jejich bezpečnosti zaměřovaly naopak na USA, nikoliv na Rusko. Byly to však starosti plané nebo naopak vycházely z dlouhodobé neaktivity Evropanů, kteří si takzvaně nechali ujet vlak?

Dlouhověký americký ex-prezident Jimmy Carter v jednom ze svých proslovů v roce 2019 uzavřel:

A jaké jsou americké výdaje na takovou masivní armádní sílu, která musí být neustále držena v pohotovosti?

Na konci války ve Vietnamu, kterou USA prohrálo v roce 1975, dosáhly americké vojenské výdaje již 100 miliard dolarů ročně. Během éry Ronalda Reagana vojenské výdaje překročily 200 miliard dolarů ročně. Do roku 1986 překročil armádní rozpočet magickou hranici 300 miliard dolarů ročně. Do roku 2005 byly vojenské výdaje 478 miliard dolarů. Každý rok se přidávalo několik miliard dolarů.

V roce 2006 výdaje již dosáhly 534 miliard dolarů a v roce 2007 byla poprvé prolomena další magická hranice 600 miliard dolarů. Během šesti let po 11. září a válce proti teroru, která na něj navazovala, se rozpočet Pentagonu zdvojnásobil. V roce 2025 činily americké vojenské výdaje 850 miliard dolarů. Pro srovnání, v Rusku to bylo „pouhých“ 200 miliard. Trump plánuje o 50% již tak vysoké vojenské výdaje USA navýšit. Což by v příštím období činilo až 1,5 trilionu dolarů!

Vojenské intervence a výdaje na ně však nejsou jedinou silnou stránkou USA. Poněkud prozaičtější, i když rovněž zásadní roli hraje geografie země.

Autor Peter Zeihan považuje geografii za ústřední faktor mezinárodní politiky a důvod, proč se USA natolik prosadilo na mezinárodní scéně. Jeho základním argumentem je to, že geografie bývá ve skutečnosti hlavním faktorem, který může bránit nebo naopak podpořit hospodářský růst. Dosud žádná země ze svého geografického dědictví neprofitovala tolik jako USA.

Spojené státy vlastní nejrozsáhlejší přírodní síť vodních cest na světě, disponují větším množstvím orné půdy než kterákoli jiná země (není divu, že si Trump tak hýčká zemědělce) a navíc dva rozlehlé oceány, které je obklopují, jim poskytují bezprecedentní ochranu.

Od moře jsou však teoreticky Spojené státy zranitelné, ale dosud nikdo tuto vodní cestu na jejich napadení nevyužil, až na pár osamocených nacistických ponorek za druhé světové války, jejichž akce skončila dříve, než začala.

Srovnejme geografii USA s tou čínskou. Čína si dnes osobuje pozici dynamicky rostoucí supervelmoci, ale my musíme konstatovat, že k tomu nemá patřičné geografické proporce. Čínské vodní cesty jsou rozptýlené, zpravidla na sebe nenavazují, zemědělská půda je poměrně limitovaná a geografické hranice státu jsou značně nevýhodné.

Vzniklo zde IBM, ale i jeho největší někdejší konkurent, firma Apple. Podívejte se nyní kolem sebe, nejspíš používáte monitor vymyšlený v USA a vyrobený v Číně. Počítačovou myš navrženou v Americe a počítač designed by Apple California a vyrobený v Číně. Takže?

Proč nepoužíváme počítače designed in France? Nebo v Německu? Vždyť jsou to země, kde bylo v 19. století a na přelomu 20. století nejvíce technických objevů! V čem je problém? Ustrnuly snad? Nedaly svým lidem dynamickou šanci?

Je třeba říci, že nedaly, protože, když čtete životopisy velkých vynálezců třeba francouzských či německých strojů či automobilů, dozajista v nich narazíte také na pořádnou porci neštěstí a bídy. Vlastně škody (nezaměňovat s českou Škodou).

Evropané inovace přivítali, ale sami do nich nechtěli nic investovat. Někdy se zdá, že čekali na to, až za nimi někdo zdarma ze své vlastní iniciativy a energie přijde a dá jim je. Proto také evropští vynálezci a myslitelé nezřídka umírali brzo, vyčerpaní, chudí a značná část z nich dokonce v zapomnění. Vzpomeňme na tvůrce světové fantastické kinematografie, Francouze Georgese Mélièe. Ten nakonec skončil v antikvariátu u pařížského metra, a to dopadl na evropské poměry ještě dobře.

O co tedy jde? Američané jednoduše využili průkopnické možnosti kdekoho. A hlavně, zaplatili mu za to. Tedy ne vždy, ale většinou ano, pokud si finance sám hlídal. Nebáli se na rozdíl od Evropanů ztratit své investice. USA má nejsilnější trh rizikového kapitálu a podnikatele ochotné financovat vysoce rizikové a vysoce výnosné technologie, kterým se mnoho jiných zemí vyhýbá.

V případě moderního nástroje umělé inteligence se USA stalo světovým lídrem na trhu. I když se ukáže, že to nebyla úplně výnosná investice poměřováno počtem zdrojů, které do ní byly vloženy, stále je to ukázka ochoty jít do neznámého terénu.

Ostatně první američtí osadníci byli těmi, kteří neváhali jít do nejistých končin a nejasné budoucnosti. Někteří z nich v rámci jejich dobrodružství - trampismu - umřeli, jiní se stali milionáři či miliardáři.

Každý stát na světě, zvláště v současné době a zejména Rusko, se obává, že by jednou mohly Spojené státy přijít intervenovat pro demokracii na jeho území. USA je zemí, která má největší počet vojenských základen všude po světě, a její strategie je sledovat tři cíle:

Amerika tak činí v rámci doktríny „hluboké angažovanosti ve světových událostech“.

Myšlenka hluboké angažovanosti se zpočátku objevila s formulací globálně orientované zahraniční politiky USA po druhé světové válce. Soustředila se na zavedení bezpečnostních záruk se západoevropskými a východoasijskými spojenci formalizovaných v NATO a SEATO. Tyto bezpečnostní záruky byly v souladu s americkým vojenským nasazením v západní Evropě i východní Asii, které mělo tvořit bezpečnostní pojistku, jenž by bránila agresi ze strany Sovětů i Číny.

Američtí analytici Brooks a Wohlforth interpretují hlubokou angažovanost jako nástroj jak na odstrašování protivníků, tak na ujištění spojenců. Rovněž jako gesto dobré vůle. USA se snažilo o rehabilitaci Německa a Japonska tím, že oba státy přijalo do svého „klubu“.

Rekonstrukce Německa i Japonska (vyjma jejich vojenské síly) byla důležitou součástí globálního schématu fungující světové ekonomiky. I když zásahy v asijských zemích, které směřovaly na odstrašení Sovětů od šíření jejich komunistické doktríny vedly ke ztrátě tisíců amerických životů a k devastaci velkých území v Asii, nakonec byl komunismus potlačen. Vznik dolaru jako světové rezervní měny také patřil do této bezpečnostní pojistky. Každý stát, který začal „zlobit“, si musel uvědomit, že jeho ekonomika je navázána na americký měnový systém.

Autoři Brooks a Wohlforth tvrdí, že světu nelze dovolit, aby se sám uspořádal. To je podle nich recept na nejistotu a chaos. Spojenci, kterým zůstanou nejednoznačné bezpečnostní záruky, mohou začít panikařit a rozhodnout se pro rozvoj a šíření jaderných zbraní, aby si zajistili své přežití. Američané se tedy do jisté míry stávají rukojmími své zodpovědnosti za svět. Ať bývá předstíraná nebo skutečná, plynou z ní opravdové důsledky pro americkou politiku.

Je to jeden z důvodů, proč Trump nadále intervenuje v Íránu. Nejen jeho osobní ambice, ale i primordiální strach Američanů z jaderné války, kterou ostatně ze své strany již jednou sami „zkusili nanečisto“. To vše proto, aby zajistili světový mír.

Dává to smysl? Pro Američany ano. Upletli si na sebe však bič a vystupovat v roli světového četníka není rozhodně jednoduché, byť to s sebou nese jisté výhody. Není ale úplně jasné, zda se to vůbec vyplatí. Američané musí neustále bděle sledovat vývoj situace okolo nich i samozřejmě doma, s rostoucí možností domácího terorismu.

Zabírá to hodně pozornosti, vyčerpává to zdroje, lidské i technologické. Vede to ke zkratům a vnitřním konfliktům, jako v nedávném případě nasazení Národní gardy na vlastním území. A hraničí to s paranoiou, jejíž hrozba ohrožuje celou americkou společnost možná víc, než rizika velkých konfliktů, proti kterým vedou USA „preventivní vojenské operace“.

USA není co závidět. Je to země, která na svá bedra vzala zodpovědnost za celý svět. Chtěli byste takovou nálož nést na svých bedrech? Evropa z takové volby dosud sama těžila tím, že si mohla dovolit být pasivní a nechat vše, co by ji mohlo rozrušit, na svého velkého bratra - USA.

Až nyní s Trumpem a jeho nekompromisními až nehoráznými požadavky se všichni náhle probouzí a reptají. Ale mají se co divit? Možná už USA přestává bavit nést zodpovědnost za všechny ostatní.

Zvládli by však Evropané převzít zodpovědnost za svět místo nich? Bylo by dobré, kdyby dokázali nést břímě alespoň za ten svůj.

Zdroje:

Brooks, S., & Wohlworth, W. America Abroad: Why the Sole Superpower Should not Pull Back from the World. 2018. Oxford University Press.

Gilpin, R. War and Change in International Relations. 1981. Cambridge University Press.

Kennedy, P. The Rise and Fall of Great Powers. 1989. New York: Vintage.

Streeck, W. How Will Capitalism End? Essays on a Failing System. 2016. London: Verso.

Waltz, K. (2012, July-August). Why Iran Should Get the Bomb: Nuclear Balancing Would Mean Stability. Foreign Policy, 2-5.

O navýšení nákladů na armádu v roce 2026/27:

https://www.youtube.com/watch?v=NDTFaJQNbnw

Další aktuální zprávy z kterých článek čerpá:

https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-amerika-a-je-to-tady-trump-chce-prejmenovat-hormuzsky-pruliv-sam-po-sobe-40570374

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-vyuziti-armady-je-jednou-z-moznosti-jak-ziskat-gronsko-uvedl-bily-dum-295629

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-trump-je-po-venezuele-v-razi-znovu-mluvil-o-gronsku-295438

https://www.denik.cz/ze_sveta/donald-trump-iran-smejdi-utok.html

https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-amerika-trumpovo-nasazeni-narodni-gardy-loni-stalo-poplatniky-pul-miliardy-dolaru-40560202