Jakou perspektivu má v dnešní době náboženství

Například v Česku to šlo posledních 100 let s náboženstvím z kopce. Československo bylo v rámci zemí komunistického bloku představováno jako jedna z nejateističtějších zemí na světě. Pak přišly devadesátky a s nimi comeback náboženských organizací. Netrvalo dlouho a už jich veřejnost začala mít dost. V katolické církvi zazářil disidentský kardinál František Tomášek, odsloužil pár mší a celospolečenské nadšení zmizelo. Češi se vrátili ke svému narativu, že jsou náboženství vedená pro zisk a představována arogantními potentáty. Soudě při plejádě jmen, která následovala, jako Vlk, Duka, Graubner, se jim ani nedivím, že si to mysleli.

Podle údajů ze sčítání lidu v roce 2021 v České republice opravdu razantně ubývá věřících. Třeba těch hlásících se ke katolické církvi je nyní pouze 9% populace. A jak se na tom Jezuité v barokním období nadřeli, všechny ty územní zisky věřících jsou zdá se nenávratně pryč. Podle toho, co se odehrává v Česku se zdá, že náboženství zvoní umíráček. A jak je tomu jinde?

Zajděme si tak daleko, že to snad ani dál nejde, k protinožcům. Podle australských průzkumů se téměř 50 procent místních obyvatel nehlásí k žádné církvi ani náboženství. 10% z nich dokonce tvrdí, že jsou zapřísáhlí ateisté.

V Evropě to vypadá s náboženstvím bledě už déle. Jen 37 procent Francouzů se považuje za součást nějaké církve. Další jsou ateisty nebo bez vyznání. Irsko bývalo katolickou baštou. Kde ty loňské sněhy jsou. Skoro 45 procent dotázaných Irů uvedlo, že jsou bez vyznání, a dalších 10 procent z nich jsou ateisté. Procentuálně Irsko vede v první desítce nejateističtějších zemí na světě.

Katoličtí misionáři vsadili na Afriku, proto také počet kardinálů na africkém kontinentu roste, tuší, že jim v Evropě pšenka moc nepokvete. Přesto například v Jižní Africe v letech 2005 až 2012 klesl počet těch, kteří se hlásí k nějaké církvi, o 19 procent. Netýká se to pouze křesťanů. Tunisko, které je převážně muslimské, hlásí, že 60% obyvatel nechodí do mešity a místo toho se modlí doma na koberečku. Z institucí se náboženská víra přenáší domů do obýváku.

Co se děje v bývalé baště protestantismu, USA? Od roku 2005 klesly počty těch, kdo se hlásí k nějaké církvi, o 13 procent. Každý pátý Američan uvádí, že nepatří k žádné církvi. Ročně zmizí v USA několik tisíc kostelů. Buď se prodají jako komerční prostory nebo prostě nechají být či zbourají.

Těch důvodů je celá řada. Jedním z nich je chování samotných náboženských představitelů. Katolická církev čelí řadě skandálů, počínaje zneužíváním dětí duchovními a konče pochybnými finančními transakcemi Vatikánské banky. Otázkou je, jestli ubývají věřící kvůli těmto skandálům nebo zda se tyto skandály začaly probírat nyní právě proto, že ubyl počet věřících a katolická církev ztratila neochvějnou podporu široké veřejnosti.

Řadu lidí v Rusku odrazuje postoj pravoslavných duchovních, kteří vyjadřují svou podporu současné válce. Opět je otázkou, zda kvůli postoji duchovních opouštějí lidé víru, nebo zda kvůli slábnutí víry sílí hlasy proti kněžím. Není nic nového ani překvapivého na tom, že znepřátelené armády v minulosti stály proti sobě a žehnali jim jejich kněží, často stejného náboženství. Náboženský paradox, duchovní ironie? Možná i něco zlověstnějšího.

Jednou z příčin odlivu náboženského zájmu je korelace vyjádřená ve zprávě Global Index of Religion and Atheism, kde je uvedeno, že „čím jsou lidé bohatší, tím méně se považují za nábožensky založené“. Znamená to, že mají lidé náboženství jako své východisko z osobního zoufalství, a když se jim začne dařit lépe, začnou si myslet, že už ho nepotřebují? V mnoha případech tomu tak nejspíš bude.

Existují ale i jiná, alternativní vysvětlení. Bohatí lidé mohou mít tolik práce se správou svého majetku, že na víru ztratí duševní prostor. Starat se o hmotné statky je práce na plný úvazek, obzvlášť dnes, kdy jsou bohatí i lidé, kteří na to nemají duševní kapacitu, a víra je závazek. Bohatství se tedy možná v případě mnoha lidí stává přímou konkurencí jejich víry. Lapidárně řečeno se jim už víc než jejich kapitál do hlavy nevejde. Místo modliteb po večerech meditují nad účetnictvím svých firem, kontemplují přesouváním investic, nikoli přemítáním nad svými hříchy, klepají se v rohu strachy nikoli před ohněm pekelným, ale nad možností svého bankrotu. Charitu si myslí, že dělají svým zaměstnancům, místo korálků růžence počítají své nemovitosti, duševní očistu vyměnili za praní špinavých peněz a v posvátné bázni mají místo Boha finanční úřad. Lze si snadno představit, že na náboženství a víru už pak takoví lidé nemají ani pomyšlení.

Uplynulo hodně vody od té doby, kdy religionista Rudolf Otto popsal jev, který označil jako „Mysterium tremendum et fascinans“. Znamená to něco jako strašlivé a fascinující mystérium. Ačkoli ze světa mizí náboženské organizace, ještě to neznamená, že lidé přestali být duchovnem fascinováni. Spíše právě naopak. Různých sekt a také individuálního zájmu o tajemné jevy, esoteriku a astrologii neubývá. Lidé jimi vyjadřují stejné vnitřní touhy a pnutí jako v případě náboženství.

Jsou ztraceni v bludišti času a duchovně tápou. Ani supermoderní vědecký věk jim nepřináší odpovědi na základní otázky jejich existence. Duchovní svět je pro ně velkou neznámou, záhadou, kterou nedokáží rozluštit. A vodítka chybí, nebo se zdá, že selhala, jako se to stalo v případě velkých náboženství. Po staletí držela prim ve vzdělanosti a kultivaci moudrosti, nebo se tak alespoň dokázala tvářit, ale informační toky se dnes přesunuly jinam. A co zbývá na náboženské organizace? To je otázka na ně samotné, na lidi obecně a především na jejich bohy. Co světu chtějí vzkázat přes své prostředníky? Jsou tam někde vůbec?

Vždyť skutečnost, že člověk žije stejně dlouho jako nějaká želva a mnohem kratší dobu než kdejaký strom, je svědectvím o jeho bazální bezvýznamnosti. Je tedy logické, že se lidé zabývají i dalšími možnostmi pojetí jejich bytí než je vědecké vysvětlení světa, jehož materialistické zaměření postrádá světlo na konci výzkumného tunelu. Třeba tím, co existuje dál, po smrti.

Existuje mnoho otázek, které s organizovaným náboženstvím vůbec souviset nemusí, ale mohou. Největší otázkou současných náboženství je kam se ztratila moudrost, která jim byla původně dána do vínku a která jim umožnila přežít a rozvíjet se tak dlouho. Podobnou vitalitu ale v sobě mají i staré kulty, které prožívají renesanci, stejně jako šamanské přístupy a přírodní moudrost, která lidi zajímá a chtějí se jejím prostřednictvím dozvědět o sobě to podstatné.

Organizovaná náboženství zpravidla nabízejí tradici, centralizovaný dohled a kontakt s Bohem. Přírodní a alternativní přístupy nabízejí kontakt sama se sebou a duchovním světem jako celkem. Obě cesty mohou vést k poznání a nebo na scestí, mohou poskytnout vedení a nebo zklamat.

Lidé se ale také sami sebou a duchovním světem či vírou nemusejí zabývat vůbec. Mohou se věnovat práci, majetku, rodině, vědě, koníčkům, závislostem, umění a kultuře, komunikaci s lidmi a trávit čas lelkováním. Mohou zapomenout na víru a náboženství a jen tak si své bytí zde na tomto světě zkusit užít. Měli by ale počítat s tím, že to ještě neznamená, že Bůh a duchovní svět zapomene na ně.

Zdroje:

https://www.ipsos.com/sites/default/files/ct/news/documents/2023-05/Ipsos%20Global%20Advisor%20-%20Religion%202023%20Report%20-%2026%20countries.pdf

https://scitani.gov.cz