Článek
Co je Nový zákon? V podstatě výpověď o Kristu prostřednictvím lidí, kteří jej osobně nepotkali. Z větší části.
Máme zde evangelia Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Současní badatelé nám sdělují, že původním zdrojem Matouše a Lukáše byla zpráva Markova. Ta je nejstručnější. Kde tedy zjistili pisatelé informace pro své vlastní doplněné narativy? Až 90 % Marka se opakuje v Matoušovi a zhruba 60 % v Lukášovi.
A co Jan? Popelkové evangelium, které se skoro nedostalo do Bible?
Marek byl přitom společník apoštola Pavla. Nikoliv Ježíše. Pak zde máme Pavlovy listy. Pavel, původním jménem Saul, se s Ježíšem nikdy nepotkal, pokud nemáme věřit jeho zázračnému obrácení, kdy se mu uprostřed kamenování křesťanů zjevil sám Pán Ježíš.
Otázku, zda evangelia popisují fakta nebo jsou pouhým mýtem, nelze vyřešit bez chápání tehdejšího kontextu a vědy zvané sémiotika. Nebudu vás zatěžovat složitými vědeckými definicemi, pro účely tohoto článku stačí stručně říci, že sémiotika je věda o významu slov.
Mýtus versus fakt
Mythos = řecky mýtus je populární řecká značka piva, tak sem to dopracoval
Dnes je za mýtus považováno cokoliv, co se jednoduše neodehrálo a zpravidla ani odehrát nemohlo. V podstatě je v dnešním podání slovo mýtus synonymem pro slovo hoax. Něco, co lidem dokonce podsunuje nějaký falešný příběh, zpravidla se zlověstnými motivy.
Jenomže v prvním a druhém století, kdy byl psán Nový zákon, se na něco takového vůbec nehrálo.
Podívejme se nyní podrobněji na to, jak tehdejší společnost chápala „mýty“ a „fakta“.
Gramatik Asklépiades z Myrlei (1. století př. n. l.) definoval tři druhy příběhů: historii (historia), fikci (plasma) a mythos.
Historie, řekl, je výkladem pravdivých věcí, které se skutečně staly; fikce je výkladem věcí, které se nestaly, ale mohly se stát; mythos je výkladem věcí, které se nemohly stát, například okřídlený kůň Pegasus vyskočil z useknuté hlavy Medúzy. Mýtus v tomto podání byl příběh vyprávějící o událostech obecně považovaných za fantastické nebo nemožné.
Asklépiadovo trojí rozdělení do kategorií bylo zopakováno v příručce, kterou napsal řečník Quintilianes přibližně ve stejné době, kdy byla napsána evangelia (konec 1. století n. l.).
Zde píše: „Přijímáme tři druhy vyprávění: bajku, která se nachází v tragédiích a básních a je vzdálená nejen pravdě, ale i zdání pravdy; fikci, kterou si komedianti vymysleli jako falešnou, ale podobnou pravdě; a historii, která obsahuje výklad událostí, které se staly.“
V tomto popisu se mythos překládá jako „bajka“ (fabula) a je považován za nepravdivý. Slovem nepravdivý měl Quintilianus zjevně na mysli, že události popsané v bajce se ve skutečnosti nestaly. Nejenže se nestaly, ale ani se nepodobaly událostem, které se staly.
Po přečtení těchto definic bychom mohli nabýt dojmu, že mythos nebo fabule byly považovány za příběhy, které byly ze své podstaty nepravdivé. Vztah mezi mythos a pravdou však byl složitější. Platón zmiňoval eikos mythos. Jedná se o mýtus, který je ale stavěn na pravdě. Někde za tímto mýtem se skrývá faktum.
Aelius Theón, autor příručky o úvodních rétorických cvičeních z prvního století n. l., definoval mýtus takto: „Mýtus je falešný příběh [logos] nabízející obraz [eikonizon] pravdy.“
Takže to jsme to ale dopracovali. Stále nevíme, jestli je mýtus pravda nebo ne. Aby to nebylo tak jednoduché, přidejme ještě další střípek do mozaiky a nechme do kotle přihodit ještě snůšku názorů od platonisty Plutarcha. Pro něj vždy mythos nějak zkresloval „logos“ skutečných událostí. Řešení, jak se dopátrat faktů, je očistit mythos. A to se podle Plutarcha dá docela dobře takto:
„Dovolte mi, abych proto očistil mytické [k mythodes] tím, že ho podřídím rozumu a nabudu podoby historie [historias opsin]. “
Takže mýtus se může snadno stát pravdou. Mýtus je pak ztotožněn s historií a historie je i zároveň mýtem. A to je přesně příklad antické literatury. Případ, který se vztahuje i na samotná evangelia, která v tomto ideologickém prostředí vznikala.
Křesťanská reakce na mythos
Orfeus, úspěšně se dostal do podsvětí a zpět, ale nebylo mu to nic platné
Nicméně, křesťané se snažili naprosto vymezit vůči filozofickému diskurzu jejich doby. Lidově řečeno hrát si na lepší lidi. Origenes, církevní otec (okolo roku 250 n. l.), se jasně vyhrazuje proti chápání biblických příběhů jakožto mýtů.
Oproti tomu odpůrce křesťanství Celsus (narozen kolem roku 180) bere křesťanskou zvěst jako změť mýtů. Přirovnává vzkříšení Ježíše k Orfeovi. A shledává jeho zázraky podobné řecko-římským mýtům.
Ideologická motivace Wikipedie: podpora Ježíšova mýtu
Kontextuální poznámka: Navzdory těmto argumentům byl „mytický“ pohled v 19. století okrajovým a často kontroverzním postojem a dodnes zůstává v historickém výzkumu okrajovým postojem. Velká většina badatelů v té době i později dospěla k závěru, že historický Ježíš skutečně existoval, a to i přes nedostatek dobových nebiblických záznamů.
Co si myslel o Ježíšovi starý Albert Schweitzer je sice hezké, ale jako vědecký důkaz se to použít nedá
Zadáte-li do AI dotaz na historicitu Ježíše Krista, vyjede vám poměrně komplexní text, který čerpá z wikipedistických hesel: Historicity of Jesus (Historičnost Ježíše Krista) https://en.wikipedia.org/wiki/Historicity_of_Jesus a Christ myth theory ( teorie o Ježíšově mýtu) https://en.wikipedia.org/wiki/Christ_myth_theory. Hesla nejsou k dispozici v češtině.
Wikipedia se snaží, respektive je to požadavkem pro její autory, jimiž se může stát bez diskriminace opravdu každý, podložit každé své tvrzení referencemi. A v článku se to odkazy na „seriózní zdroje“ jen hemží. Jenomže má to jeden háček. Úvaha AI, která čerpá z Wikipedie končí tím, že Ježíšova existence je jistá a rozhodně se nedá říct, že by existovalo něco takového jako Ježíšův mýtus. Zkrátka podle AI i Wikipedie máme dost dokladů, že Ježíš skutečně žil.
Ale opravdu tomu tak je? Mám spíše dojem, že samotní editoři Wikipedie či konstruktéři AI algoritmů mají skryté evangelikální motivace, jinak by takové téma nemohli uzavřít tak jednoznačně ve prospěch křesťanské víry. Článek cituje třeba Alberta Schweitzera, ale jeho názor se v této oblasti nedá použít jako důkaz. Schweitzer byl Luterán jako poleno a k tomu ještě lékař, nikoliv literární vědec nebo historik.
Ve skutečnosti nemáme žádné konkrétní vědecké doklady, že Ježíš existoval v podobě, v jaké o něm píší evangelia. Existuje pouze několik strohých zmínek od římských (Tacita a Plinia) a židovských historiků (Josepha). Jenomže tyto útržkovité odkazy na Ježíše Krista vůbec nehovoří o tom, co Ježíš učil, jak žil, zmiňují jen Ježíšovu smrt a fakt, že existují „křesťané“ (odvozeno od Christos ne od slova křest), kteří jej následují.
Takže jak je na tom Nový zákon? Zpět k mytologii.
O křesťanské víře můžeme vpravdě říci jen jedno. Jedná se o mytologii. Dříve byl mýtus propojen s fakty či rádoby skutečností, dnes se nachází zcela v říši fantazie. Každý se tedy musí rozhodnout sám.
Od toho je přeci křesťanství vírou a nikoliv faktem.
Zdroje:
Petr Pokorný. Úvod do Nového zákona. 2026. Vyšehrad.
Michael D. Coogan. Oxford Encyclopedia of the Books of the Bible. 2011. Oxford Publishing.
Paul Johnson. History of Christianity. 1979. Simon & Schuster.
