Článek
V případě Ježíše je nezbytné zdůraznit jeho zásadní vlastnost: Ježíš se vymykal z dnešních mentálních schémat i z konvencí své doby. V současnosti by jej někteří charakterizovali jako výjimečného člověka. Jiní by jej považovali za masochistického blázna a další by dělali, že si jeho existence ani nevšimli.
Zajímal se v historii o Krista vůbec někdo? Od Ježíše vagabunda mezi elitu
Židovský historik Josephus se o Ježíši zmiňuje dvakrát. O druhé zmínce se dokonce říká, že byla vložena samotnými křesťany
I v tomto ohledu se historie opakuje. Římští historici se vůbec neobtěžovali s tím, že by o Ježíšovi něco zapsali, stejně jako židovští autoři, kteří se zabývali tehdejší společností, která byla středobodem Kristova působení. Existuje jen několik kusých historických zmínek o Ježíšovi ze strany dvou římských autorů a jednoho židovského, a ty rozhodně nesdělují nic o tom, co vlastně dělal a jaký byl.
Očividně se tehdejší lidé vůbec neobtěžovali klást si otázku o Ježíšově osobnosti. Zajímalo je jediné, co by jim mohl předat. A že toho bylo hodně. Uzdravení, dobré slovo, předpověď budoucnosti. Ježíše však nešlo jen tak „vytěžit“ jako dnes ty, o kterých se říká, že jsou „lidské zdroje“.
Přitom Ježíš se o zpětnou vazbu svého okolí zajímal:
Co říkají lidé, kdože jsem?
Když někdo následoval jeho učení, tak v prvních stoletích po jeho smrti to znamenalo: v nejhorším případě rozsudek smrti, příkoří, diskriminaci v zaměstnání, zabavené majetky… Pak se situace „náhle“ razantně změnila: následovat Ježíše se stalo pohodlnou vstupenkou do klubu „lepších“ lidí, módou, která byla víc než v kurzu. Posléze se dokonce uctívání Ježíše pod taktovkou oficiální církve změnilo v povinnost.
Každý trochu vnímavý člověk musí vycítit, že na tomto „obratu“ něco smrdí, nemyslíte? Již z této změny se dá vytušit, že současný obraz Ježíše Krista se výrazně liší od toho původního. Ale jak?
Máme tu k dispozici čtyři evangelia, která jsou jakž takž souladná, a pak ještě apokryfní spisy, které doplňují a v lecčem si odporují se spisy Nového zákona. Nejdříve se ale podívejme na to, na čem stojí současný obraz Krista z hlediska psychologie.
Na jakých psychologických předpokladech spočívá současný obraz Kristovy osobnosti
Ježíš na kříži, to je bohužel jediný marketing, který křesťané zvládli. Kristus na ně byl příliš velký, že se pokusili jej ponížit
Zvlášť věřící lidé mají problém s tím, Ježíše někam zařadit. Pro některé z nich byl ragamuffin - což znamená otrhanec či vagabund. Dokonce existuje takzvaná Ragamuffin's Bible. Knihu napsal Brennan Manning, bývalý františkánský kněz.
Těmito „kreativními“ pojetími Kristovy osobnosti se chtějí současní křesťané vyhnout pravdě o sobě samých. Že jsou společenství, které jde okolnímu světu stoprocentně na ruku. Cestou však není proto ponižovat Ježíše. Ten za to nemůže.
To je jedna stránka věci. Křesťanský mainstream naopak Ježíše vykresluje jako trpitele za hříchy lidstva. Neexistuje žádný křesťanský kostel, kde byste nenarazili na Ježíše na kříži nebo alespoň na odkaz na něj, na symbol kříže. Ten se mezi křesťanskou komunitou však rozšířil až v pozdních staletích. Zprvu Krista ranní křesťané zobrazovali jako krále a ne jako chudáčka na kříži. Tento ustálený obraz Ježíše coby bezvládného těla přibitého na kříž by dozajista Krista velmi frustroval.
Ostatně Ježíšova „kariéra“ na zemi končí tím, že byl vzkříšen a odešel do nebe a ne tím, že skončil potupně jako zločinec. Křesťané však mají tendenci se zaměřovat z velké části jen na jeho konec, který opravdovým koncem nebyl. Proč? Čeho se bojí? Nejspíš se tím snaží zastřít jeho opravdovou osobnost.
Podle psychologických charakteristik v moderní psychologické vědě by byl Ježíš podle tohoto převažujícího schématu o Kristu nejspíš masochista a měl mesiášský syndrom. Jenomže takový Ježíš alespoň podle 90% času, kdy jej potkáváme v evangeliích jako silnou nezávislou osobnost, nebyl.
Hodnocení Krista podle teorií psychologie osobnosti
Hippokratés, tvůrce osobnostní typologie, jaký byl on sám?
Když bychom měli zařadit Krista podle chronicky známé Hippokratovy typologie, kterou dodnes psychologové považují za jeden ze základních kamenů psychodiagnostiky, v jaké škatulce by se vyjímal nejlépe? Byl spíše sangvinik nebo cholerik, či snad flegmatik anebo rovnou melancholik?
V šíří emocí a osobnostních projevů se Ježíš nehodil ani do jedné kolonky. První zázrak, který udělal, byla proměna vody ve víno, takže veselý sangvinik? Vždyť mu tehdejší židovští vůdci vyčítali, že „přišel, jedl a pil na hostinách“ a vůbec se nežinýroval!
A když vidíme, jak zareagoval v jeruzalémském chrámu, kdy v násilném vypětí bičoval záda izraelských penězoměnců, tak si možná někteří pomyslí, to byl atak cholerika!
Naopak většinu své životní dráhy strávil klidným a neúčastným působením mezi lidmi různých typů. Nerozčiloval se na své učedníky za jejich nedůvtipnost, ani mu nevadila tupost a sebezaměřenost davů. Když k němu přišel bohatý člověk s tím, že jej chce následovat, lakonicky poznamenal, že „má prodat vše co má a stát se jeho učedníkem“. Takže flegmatik?
Po několika veřejných vystoupeních Kázání na hoře a také před nimi jako bylo jeho rozjímání v poušti, se stahoval do ústraní, aby meditoval a měl od lidí klid. Potřeboval vůbec lidi nebo mu spíš zavazeli v jeho soustředění? Že by melancholik?
Jak vidíte, a každý pozorný čtenář evangelií se to dozví, není jednoduché Ježíše někam zaškatulkovat a zařadit. Ani nemůžeme říci, že by byl extrovert či introvert. On se totiž někdy vztahoval ke světu na sto procent a jindy se od něj zcela distancoval.
Hodnocení Ježíše podle dalších charakteristik
Vzácný obraz od polského malíře, který Krista staví mimo kříž
Ježíš zřejmě neměl žádný problém s komunikací s druhými, ale taky je úplně nebral vážně. Když k němu přišel jeden z potenciálních následovníků s tím, že chce jít s ním na jeho pouti, vymlouval se, že musí „nejdřív pochovat své rodiče“. Ježíš mu však řekl: „Nech ať mrtví pochovávají své mrtvé“. Očividně někdy zareagoval značně indiferentně vůči lidským osudům, jindy byl zase velmi vnímavý a citlivý. Čím to bylo? Nejspíš tím, že měl schopnost kardiognóze - což je dar poznání lidských pohnutek a myšlenek, viděl pod lidskou slupku. Tuto schopnost třímá na světě jen velmi málo lidí.
Pokud bychom se na Ježíšovu osobnost podívali z hlediska jiných psychologických charakteristik, museli bychom konstatovat, že byl nepochybně nadán vysokou mírou citlivosti a vnímavosti. Ta v jeho případě vedla k tomu, že si byl vědom více věcí, než jeho soukmenovci, protože měl na realitu citlivější „přístroje“. Varoval proto před skutečnostmi, kterých si ostatní nebyli vědomi.
Asi jako kdyby se v nějakém předpotopním ospalém městečku lidé cítili v pohodě a klídečku, dokud by nepřišel pán s měřidlem radioaktivity. Na chudáky nevědomé venkovany, kteří nikdy o ničem jako je radioaktivita neslyšeli, by začal křičet, ať okamžitě opustí místo, kde žijí, nechají tam i své věci a jdou pryč. To by bylo křiku! Pravděpodobně by takového pána také zkusili ukřižovat. Jenže většina takových pánů by se na milé venkovany nejspíš vybodla. Ježíš něco jako vyspělá vnitřní měřidla na prostředí měl, mnohem vyladěnější než lidé v jeho okolí, a na rozdíl od nich dokázal i interpretovat to, o čem se dozvěděl. Bezpochyby byl sociálně laděný altruista, protože jinak by druhým nepomáhal i s tím rizikem, že se to jemu samotnému stane osudným, případně mu to přinejmenším způsobí velké potíže.
Nemůžeme ani říci, že byl neurotik. Ač se několikrát rozčiloval, což ještě není neklamná známka neuroticismu, i když si to tak mnoho laiků i odborníků mylně vykládá. Ježíš cítil na bedrech reálnou velkou odpovědnost za lidi kolem sebe, kterou se rozhodl dobrovolně přijmout. Proto stejně jako zodpovědný rodič reagoval důrazně až možná přehnaně, když hrozilo, že by jeho úkol něco mohlo narušit.
Ježíš byl nepochybně schopný manažer a leader, který se uvolil své schopnosti věnovat ostatním. Ponechal si jen to málo, které nezbytně potřeboval k přežití, a možná ani to ne. Otázkou zůstává, jestli to byl dobrý nápad a jestli si jeho bezplatné dobrosrdečné vklady lidé vzhledem k tomu, co za dvě následující tisíciletí z jeho odkazu „vytvořili“, skutečně zasloužili. Podle mého názoru nikoli, ale tento text není o mých názorech.
Ježíše Krista nelze očividně posuzovat podle standardních lidských měřítek a podle limitované psychologické optiky. Stejně tak jako jej redukovat na chudáka, který trpí na kříži tak, jak by se to zjevně líbilo těm, kteří rádi přesunují svou zodpovědnost na druhé a ulevují svému nitru na cizí účet. Bez ohledu na to, zda jim takovou velkorysou nabídku někdo předloží z vlastní vůle, jako to udělal Ježíš, není slušné, etické ani vkusné ji zneužívat. Byla dána těm, kteří jinak nemohou, a ne každému pro to, aby si z ní dělal byznys a ještě si jeho energii ukládal do strožoku a prodával ji za špinavou hřivnu jako luční kvítí na pouti. Na to je třeba myslet, hlavně během Velikonoc.
Celkový závěr ze zhodnocení Ježíšovy osobnosti z hlediska psychologie ukazuje, že Ježíš byl nezávislá osobnost, výjimečný psychologický typ, který se rodí maximálně jednou za dva tisíce let.
Zdroje:
Bible, analýza pramenných textů
Michael Furr. Psychometrics. 2021. Sage Publishing.
