Článek
Křesťanství, ať chceme nebo ne, je nejrozšířenějším náboženstvím na světě. Co jej činí tak atraktivním? Čím získává své příznivce? Právě Velikonoce jsou největším křesťanským svátkem. Téměř každý člověk na západní polokouli ví, že to je posvátné období, kdy zemřel Ježíš Kristus. Ale co tímto aktem chtěl Ježíš lidem sdělit?
Než si odpovíme na tuto otázku, je dobré si uvědomit, že to je právě Ježíšova smrt, která je jedním z hlavních důvodů, proč je křesťanství tak populární v porovnání s ostatními světovými náboženstvími.
Islám a buddhismus: žádný spasitel, jen vy
Peklo v buddhismu
Islám a buddhismus následuje křesťanství na pozicích světového náboženství. Islám ale žádného záchrance nemá. Věřící muslim se musí spolehnout na Alláhovo milosrdenství, což však není všespásné. Ve chvíli jeho smrti se otevře „kniha jeho hříchů“ a andělé mu sečtou jeho plusy a mínusy. Když převažují mínusy, vypadne z kola ven. Žádný přímluvce Ježíš za jeho hříchy, jak je prezentován v křesťanství, mu nebude asistovat. Nepomůže mu ani svěcená, jak se říká.
V buddhismu, který někteří schválně snižují tím, že jej nazývají filozofií, aby umírnili jeho tlak na osobní zodpovědnost, tuplem není žádný spasitel, který by se o vás postaral. Ani Buddha. Jen vaše vlastní mysl vás může osvobodit z tenat utrpení a světských vášní.
Psychologicky je křesťanství nejsnadnějším náboženstvím, kde je osobní odpovědnost jedince minimalizována Ježíšovou obětí. I když to tak Ježíš nejspíš původně nemyslel, jak uvidíme dále, výsledkem je to, že křesťanské náboženství má sice obrovské počty vyznavačů, ale z nich zbývá pouze nepatrné procento lidí, kteří toto náboženství skutečně praktikují.
Existuje opravdu propastný rozdíl mezi teoretickým křesťanstvím a jeho praktickým provedením. A na vině je nejspíše právě snaha převést osobní zodpovědnost za svůj život na někoho jiného, jsme přeci tak hříšní a nemůžeme jinak. Může za to dědičný hřích. Pojem jako dědičný hřích nezná ani islám ani buddhismus. Z pochopitelných důvodů.
Jednoduše se tak dá shrnout, že křesťanství je jediným světovým náboženstvím, které v současnosti hlásá zástupnou oběť. A přesně toto pojetí se zdá měl i Ježíš. Celý svůj život se chystal na grandiózní finále - kdy položí svůj život za lidstvo. Alespoň tak to vnímají křesťané. A jak to chápal on?
Účel Ježíšova života jeho „vlastními slovy“
Ježíš podle všeho plánoval kříž i pro druhé, řekl: „Zvedněte svůj kříž a následujte mne“.
Ježíš se ke smyslu své činnosti vyjádřil takto:
Právě tak Syn člověka nepřišel, aby mu sloužili, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.
Představu obětního beránka, který se vydal za ty nejhorší z lidstva, převzal i Ježíšův nejhorlivější „apoštol“ Pavel.
Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného přijetí: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky.
Většina křesťanů tvrdí, že Ježíš Kristus přišel zachránit úplně všechny, i ty, kteří ani netuší, kdo vůbec byl.
Někteří toto nadšení mírní a tvrdí, že je rozdíl mezi nabídkou spásy a jejím přijetím. Jak říká Pavel v Římanům:
Nyní však není žádné odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši.
Každopádně se Ježíš v tomto teologickém pojetí podobá velkému miliardáři, který rozdává peníze všem, kteří si prostě přijdou a chtějí mít nasypáno plnými hrstmi. I když si je ničím nezasloužili. Pochopitelně do první řady se budou zpravidla stavět ti, kteří si takové peníze zaslouží nejméně. Že by byl Ježíš tak naivní a nechápal, jaká je povaha většiny lidí?
Existují příkré rozdíly mezi Ježíšovými výroky, které by naznačovaly, že má „trpět za všechny“ a mezi jeho vlastním přístupem k lidem. Řadu z nich doslova „odpálkoval“ s tím, že nesplňují požadavky na jeho učedníky. Jako třeba bohaté lidi, kteří nebyli ochotni rozdat všechen svůj majetek chudým a následovat jej. Naopak své učedníky litoval, i když s ním nebyli ochotni bdít v těch nejvypjatějších chvílích v Getsemanské zahradě. O apoštolu Petrovi věděl, že jej zradí, a přesto mu dal klíče království. Nekonzistence Ježíšových myšlenek a chování, jak jsou zaznamenány v evangeliích, svědčí o pozdní snaze křesťanů Ježíšův obraz upravit podle jejich vlastních představ.
A to je přesně podstata duchovní „nehody“, která se odehrála v křesťanství. Ježíš se ji snažil na poslední chvíli zabránit, ale už moc nezmohl. Na to žil moc krátce. Jen do necelých 34 let. Existují však jisté náznaky v jeho učení, že rozhodně nechtěl zachránit celý svět. Naopak pro některé lidi měl jiné plány. Snažil se to vyjádřit ve svém slavném Kázání na hoře.
Kázání na hoře: spása jen pro některé
Ježíšovo Kázání na hoře
Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, copak jsme ve tvém jménu neprorokovali? Nevymítali jsme ve tvém jménu démony? Nedělali jsme ve tvém jménu mnoho zázraků?‘ A tehdy jim jasně řeknu: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mě vy, kdo pácháte zlo!
Z výše uvedeného vyplývá, že se Ježíš sám nikdy neztotožňoval s pojetím křesťanské zvěsti záchrany pro všechny. Spásu zde podmínil pozitivním lidským konáním. Když zůstaneme u příměru miliardáře, nestačí jen chtít peníze, které vám nenáleží, záleží na tom, jak s nimi naložíte. A Ježíš vás přijde zkontrolovat a vystaví vám účet. V podstatě přesně takové znázornění Kristus jednou vyjádřil:
Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě.Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘ Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘ Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘
Pro řadu lidí působí tato Ježíšova slova jako zjevení. Ale jejich interpretace je jednoduchá: Ježíš tím chtěl říct, že hodlá lidi trestat za jejich pasivitu. Kdo nic duchovně se svým životem nedělá, nebude spasen, nevztahuje se na něj žádná „výkupní“ oběť za hříchy, žádná amnestie. Naopak bude za své nekonání uvržen do nejtemnějšího místa odcizení od Boha.
Kdokoliv si tedy myslí, že si může o Velikonocích jen tak sedět jakoby na obláčku a užívat si pocitu, že Ježíš za něj zemřel, je podle vlastních Ježíšových slov na omylu.
Co by Ježíš řekl na současné křesťanství
Jan Kalvín se se striktními Ježíšovými požadavky vyrovnal po svém
Existují dvě hlavní do jisté míry rozporuplné perspektivy, ke kterým po staletí došli Ježíšovi následovníci. Ačkoliv on sám původně mluvil jasně, křesťanství se v dalších stoletích po jeho smrti stalo rukojmím filozofů a teologů. Dostaly se do něj příměsi, které v něm původně nebyly. Ježíš byl apokalyptickým učitelem, který hlásal bezprostřední Boží zásah, ale po jeho smrti se zdálo, že svět bude ještě nějakou dobu fungovat.
Když seděl na Olivové hoře a byli sami, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku!
A tak vznikla potřeba kompromisu s nově příchozími do křesťanského společenství. V jisté základní podobě však vždy bylo jasné, že spása nikdy nebyla exkluzivní nabídka pro všechny.
Oficiální učení katolické církve zní takto: Bůh dává možnost spásy všem lidem. Ti, kteří bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium nebo Církev, ale upřímně hledají Boha a pod vlivem jeho milosti se snaží plnit jeho vůli (podle svého svědomí), mohou čistě teoreticky dosáhnout věčné spásy. Pro nikoho však neexistuje žádná jistota záchrany. Ani kdyby se takový katolík svou touhou po nebi roztrhal.
Zatímco luteránství klade ještě větší důraz na víru, která byla podle Martina Luthera hlavním nástrojem spásy. Kdo věří, je spasen, takhle si to lidé nejen v postapokalyptickém věku zjednodušili. Nejvíce vysmátí jsou právě křesťanští fundamentalisté, ti naivně věří, že se „narodili znovu“ přijetím Krista a mají své jisté.
To je pravý opak toho, co tvrdil Ježíš, který kladl důraz naopak na rovnováhu mezi motivy a skutky. Jinými slovy, jeho požadavky pro spásu byly tak náročné, že je dnes jen málokdo splňuje. Tvrdil totiž, že nestačí jen žít v souladu s Boží vůlí a konat dobré skutky, ale že je pro to třeba mít i ušlechtilé pohnutky. Nestačí být jen navenek naleštěný dobrák a v srdci chovat nepěkné myšlenky. Vyjádřil to jasně, když komentoval jednání farizejů, které bylo z vnějšího pohledu naprosto košér:
Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost.
Své učedníky v tomto ohledu varoval, že pro jejich záchranu nebude stačit se jen řídit desaterem:
Slýchali jste, že předkům bylo řečeno: ‚Nezabíjej,‘ a kdokoli by někoho zabil, bude vydán soudu. Já vám však říkám, že každý, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu. Kdokoli by svému bratru řekl: ‚Tupče!‘ bude vydán veleradě, a kdokoli by mu řekl: ‚Blázne!‘ bude vydán pekelnému ohni.
Vzhledem k vysoké laťce pro spásu, kterou Ježíš původně stanovil a málokdo ji byl schopen splnit, vznikly i různé bizarní varianty křesťanství, jako je kalvinismus. Jan Kalvín se vyrovnal s jednotlivými pasážemi Nového zákona tak, že rozdělil lidstvo na dvě skupiny: jedny s jistotou záchrany, o nichž bylo již před jejich narozením jasné, že budou spaseni, a druhé, kteří byli vyvoleni pro peklo, a nemohli s tím nic udělat. Jak se ale pozná, kdo byl vyvolen k čemu? Jednoduše tak, že se jedněm v životě bude dařit a druhým ne. A tak se mohli jedni snažit o zlom krk v životě uspět, a když jim to nevyšlo, byli stejně zavrženi.
Ježíš by rozhodně se současnými variantami křesťanského výkladu spásy nesouladil. On se totiž zaměřoval na bezprostřední dění kolem něj. Věřil, že krátce po jeho smrti svět skončí a nebude tak třeba nějakého dlouhého účtování s lidstvem. Přišel sice svět zachránit, ale jen za určitých podmínek. Velmi striktních požadavků, které postupem času z křesťanství vymizely. A zbyla z něj jen taková limonáda pro všechny. A ještě k tomu bez bublinek, aby jim nedráždila žaludek.
Zdroje:
Bible, pramenné texty
Paul Johnson. History of Christianity. 1995. Touchstone Books.
John Calvin. Institutes of the Christian Religion. 2008. Hendrickson Publishers.
Katechismus katolické církve. 2001. KNA.
