Článek
Tak třeba neusmívám se na lidi, kteří se taky neusmívají. Nejsem slušný na lidi, kteří nejsou slušní ke mně a vůbec si celkově ve společnosti nevím rady. Někteří lidé říkají, že chodím jako šupák, a to jen proto, že nenosím tu škrtivou kravatu a dusivý oblek. Vždyť jsem tak pěkně barevně slaďěný, hezké modré tepláky s modrou mikinou. Připadám si jako na módním molu, a lidé dole to prostě neocení, už nevím z které do které, abych se jim zalíbil.
Ono vlastně, já se jim zalíbit nechci. Nechci být ten hodný ťulpas. A když nad tím tak přemýšlím, vím proč. Hodní lidé mají ze života houby. Jen na ně ostatní odkládají své starosti a dovolují si na ně. To na mě si někdo jen tak nedovolí. Mohl by se totiž setkat se zlým pohledem nebo nějakým ostřejším slovíčkem a to lidé nemají rádi. Přiznám se, opravdu nejsem plyšák do něčí postele, ani mazel do vymazlení. Jsem prostě muž, takový ten s tím kyjem, co se žene za svou obětí do vyčerpání. Prostě muž lovec.
Ale co s tím? Přiznám se, že už mě to unavuje, pořád někoho honit a hrozit mu kyjem. Jenomže já hodný být prostě neumím. Nejsem na ta předstíraná laskavá gesta a lezení víte kam. Nemám na to patřičné vybavení a povahu. Speleologie mě nikdy nebavila a mám velký strach ze zúžených prostor. Teď jsem to na sebe práskl, tak prosím psst a nikde to na mě neříkejte. Ano jsem klaustrofobik nebo claustrophobic či jak se tomu jinak nadává nebo říká.
Lidé mi často říkají, že jsem nic nedokázal, a že bych s tím měl něco dělat, jenomže já nevím co. V práci mě nikde nechtějí, protože jsem prý příliš moc drsný na lidi. S tím nesouhlasím. Vždyť ti nejvíc populární podnikatelé jsou obávaná zvířata. Možná je to prostě tím, že ještě nejsem zlý dost, co myslíte?
