Článek
Lidé, které dnes známe jako křesťany, se v době svého vzniku zabývali systematickým potlačováním disentu a pálili svitky a knihy, které by svědčily o jakékoliv jiné interpretaci Bible a ostatních svatých textů než té, kterou si vybrali oni.
Proto o jejich přímých konkurentech - souhrnně nazývaných gnostici, se dozvídáme zpravidla jen z propagandistických letáků samotných tehdejších obránců „pravé víry“, dnes křesťanských apologetů (obhájců). Pochopitelně od nich již mají gnostici „punc hereze (deviace z pravé víry)“, který jim chtěli ti, které dnes považujeme za křesťany, přisoudit.
Jedním z takových záměrně zapomenutých křesťanských hnutích byli i Naaséni. O nich v podstatě víme jen z křesťanského letáku Hippolyta Římského (165 – c. 235), který nesl přiznačný titulek: Vyvrácení všech herezí.
Křesťanská propaganda prvních staletí po Kristu
Stejným způsobem rozšířili křesťané dezinformační legendu i o slavném gnostikovi Šimonu Mágovi, který měl být Ježíšovým současníkem. Prý soutěžil s apoštolem Petrem, a při svém pokusu o levitaci, kterou již demonstroval před tím nesčetněkrát, údajně ošklivě spadl a zabil se. Připomíná to pomluvu v kultovním černobílém filmu Roztomilý člověk, kde hlavní hrdina Oldřich Nový rozšířil o svém kamarádovi nesmyslný hoax, že „spí v kruzích“, který mu způsobil nemalé potíže a byl součástí hlavní zápletky filmu. Nehezká pomluva Šimona Mága byla ovšem spíše zoufalým vyjádřením křesťanské touhy, aby po Šimonovi nezůstala v křesťanství, a nejlépe ani nikde jinde, žádná stopa či otisk.
Byla to snaha úspěšná? Nikoliv, víme dobře, že stopa Šimona Mága se z historie nevytratila. Šimon se stal hlavním představitelem křesťanské konkurence. Jeho myšlenky jsou aktuálně živé v alternativních duchovních směrech, o kterých víme, že existují paralelně s křesťanstvím již dva tisíce let.
Proč ale křesťané tolik pásli po Šimonu Mágovi a gnosticích a snažili se jich za každou cenu zbavit nebo je alespoň shodit? Nebylo v zájmu křesťanů, aby vůbec někdy vyšlo na světlo, jakým zápasem a četnými drastickými doktrinálními zásahy se zrodilo to, co se dnes prezentuje jako čistá křesťanská zvěst. Takzvaní gnostikové, kteří byli Šimonovým vynálezem, totiž křesťanské poselství ukazovali druhým v dramaticky odlišném světle. Ve světle pravé gnóze - poznání. Samozřejmě od nich křesťané mnohé převzali a jak se zdá, nechtěli „uvádět zdroje“, ale chtěli si zásluhy na autorství veškeré své křesťanské mystiky a teologie ponechat sami pro sebe.
Jedním z těchto gnostických společenství byli Naaséni. Podívejme se na jejich příkladu, jak takové učení vypadalo. Z jeho podoby můžeme také odvodit, proč křesťané rozhodně nemohli připustit, aby se takové učení dochovalo a převzalo otěže nad církevní dogmatikou.
Když používám termín křesťané, může dojít ke zkreslení, protože to, co dnes vnímáme jako křesťanskou církev, ještě v polovině druhého století našeho letopočtu neexistovalo. Byl zde jen rozmanitý proud řady společenství, která si vzájemně konkurovala a myšlenkově odporovala. Odvolávat se dnes na evangelia jako na pravý zdroj křesťanské interpretace je absurdní, vzhledem k tomu, že v době jejich vzniku takových spisů bylo velmi mnoho.
Jinými slovy, jásání současných křesťanských příznivců nad jejich ideologickým vítězstvím je asi podobné tomu, co praktikovali v padesátých letech komunisté, kdy se tetelili nad svou převahou nad duchovními vědami. Nemá to nic společného s tím, jak to tenkrát bylo, ani s Ježíšovým učením. Jen s jednou věcí: který masový narativ převládl a proč.
Naaséni: Kristovy renegáti, kteří měli být vymazáni z historie
Název sdružení pochází z hebrejského výrazu nachash pro hada. Naaséni byli gnostickým společenstvím uctívačů hada, kteří se výrazně projevili na konci prvního a začátkem druhého století. Tedy několik desítek let po Ježíšově smrti. Jejich názory však již byly v oběhu dávno před tím. V době po Ježíšově smrti nebylo jasné, které pojetí převáží, jestli dnešní podoba Nového zákona nebo jiný pohled, třeba pojetí Naasénů.
Podle Hippolyta Naaséni uctívali hada jako symbol božské moudrosti a také prvotního Nebeského člověka. Jejich učení důmyslně kombinovalo hebrejské, řecké a gnostické prvky.
Obsah učení Naasénů, který se měl ztratit v nenávratnu
Systematizované učení Naasénů se pouze fragmentárně zachovalo v Hippolytově „derogativním“ podání. Vzhledem k tomu, že Hippolytus musel polemizovat s reálnými názory Naasénů, které tehdy byly v oběhu, zřejmě se můžeme spolehnout na to, že některé z nich takřka doslova odcitoval. I když odpřísáhnout to nemůžeme, ale to v zásadě skoro nic z dávné historie.
Co tedy o jejich duchovním přístupu a nauce víme?
Jejich jméno znamená hada právě proto, že jako je had schopen transformace - svléká kůži - stejně tak by měl i člověk dojít k aktivaci latentní božské jiskry v sobě. Jedná se v podstatě o něco, co má svůj protiobraz i v hinduismu, kdy jde o probuzení energie kundaliní, která je rovněž symbolizována „hadem páteře“.
Takové odhalení a vnitřní probuzení je však určeno jen pro vyvolené. Křesťanští apologeti se koneckonců nemuseli bát, že se stane většinovým projevem. Už z principu nemohli gnostikové propagandisticky ovládnout křesťanství, neboť to bylo určeno pro široké masy. A jak je známo, lidé s průměrnou inteligencí se často cítí uraženi či dokonce mohou vnímat jako útok, pokud se někdo vyjadřuje v hlubokých mystických pojmech. Jen jedno evangelium se o to v Bibli pokoušelo, a tím bylo Evangelium podle Jana. Má však status „popelky“ a bylo odsunuto mimo tři „synoptická“ evangelia.
Naaséni byli vlastně ultraprogresivisté a když by se zjevili v dnešní době, možná by se jim nikdo nedivil. To křesťanským církvím trvalo více než dva tisíce let než přišly na to, že mohou akceptovat více genderových identit, zatímco Naaséni vyznávali Syna Člověka, který byl v jejich pojetí androgynní. Nazývali ho Adamas.
Jeden z hymnů, který jej/ji oslavoval, nám může leccos napovědět:
Od tebe, ó ty Občane nebes, ó Člověče, jehož jméno je velké, pochází otec a kvůli tobě je matka – Dvě nesmrtelná jména, rodiče věků!
Podle nich existují ve vesmíru tři druhy lidí: andělští, živí a pozemští, a tři církve: andělská, živá a pozemská. Nazývají se „vyvolení“, „povolaní“ a „zajatci“. Za zajatce nevědomosti nepochybně považovali gnostici právě se rodící rigidní křesťanská společenství. Tehdy ještě neměli křesťané nabito natolik, že by mohli své konkurenty fyzicky pronásledovat a likvidovat. To nastalo až po čtvrtém století, oficiálním přijetím křesťanství jakožto státního římského nástroje. Do té doby se křesťané museli spokojit s ideologickými půtkami.
Naaséni nejsou zas tak přísní v rozdělování hmoty a duchovna na říši zla a dobra, jako to bylo v jiných gnostických kultech, ale stejně uznávají jistou převahu duchovní kreativity nad pomíjivými produkty, které jsou čistě dílem materiálního smýšlení jako jsou chrámy, domy a jiné hmotné projevy:
„Znovuzrozených, nesmrtelných a věčných věcí je mnoho, i když se jich narodí málo. Ale všechny tělesné věci jsou porušitelné.“
Podstata této hříčky spočívá v tom, že podle Naasénů váha lidí duchovně na výši mnohonásobně přesahuje materialisticky zaměřené jedince. Bez ohledu na to, kolik toho v životě dokáží fyzicky nahrabat pod sebe. Dá se dokonce říci, že svou horečnatou materiální aktivitou se identifikují jako bezvýznamní.
V některých bodech jejich učení jsou Naaséni v naprostém souladu s fragmentárními literárními úryvkami evangelií. V tomto případě s Ježíšovým výrokem, že nebude snadné vstoupit do Božího království a s podobenstvím o úzké cestě vedoucí k záchraně. V případě Naasénů se jedná o přechod do další duchovní úrovně:
„Tato menší tajemství jsou tajemství tělesného zrození. Když jsou do nich lidé zasvěceni, musí se krátce zastavit, než budou zasvěceni do větších neboli nebeských tajemství. O těch, kteří na tomto místě dosáhli své „smrti“, se říká, že „dostávají větší osudy“.
Toto je „brána nebeská“ a toto je „dům Boží“, kde přebývá pouze dobrý Bůh. Do ní nevstoupí žádný nečistý člověk, ať už živý nebo tělesný. Je uchovávána pouze pro člověka duchovního. Proto musí svléknout „roucho“ a všichni se musí stát panenskými ženichy vytvořenými skrze panenského Ducha. „Úzká a stísněná je cesta, která vede k životu, a málokdo na ni vchází; ale široká a prostorná je cesta, která vede do zkázy, a mnoho je těch, kteří po ní kráčejí.“
Je zajímavé, že právě u Germánů byli velmi oceňováni panicové. Čím déle si muž udržel svou plodivou sílu pro sebe, tím více se projevila jeho bojovná síla. Naaséni byli vlastně takovým mezistavem, mostem mezi egyptskými, indoevropskými (tedy i germánskými), hebrejskými a křesťanskými spirituálními přestavami.
Překvapivý je jejich koncept „duše“. Naaséni tvrdili, že lidé mají nižší duši, která je podle biblické knihy Kazatel „schována“ v mužské síle. Lze ji také ztotožnit s lidskou myslí. Tato mysl je ve skutečnosti pravým člověkem uvnitř, a také „hořčičným semínkem“, které v Ježíšově podobenství vyroste ve velký strom. Cílem je oddělit božskou mysl od těla a nižší duše, aby se tak člověk mohl stát nesmrtelným duchem.
Naasenský „druhý bůh“ neboli Syn člověka je noetické (noetika je filozofický pojem týkající se hranic lidského poznání) semeno uvnitř všech lidí, které se snaží v nich růst a dozrávat. Někdo se domnívá, že „všichni“ lidé, nejen několik vyvolených, obsahují Syna člověka (narážka na Ježíše Krista). Ti, kteří si ho vyvinou, se stanou součástí andělské církve. Jsou to ti, kteří nepokračují v plození hmotných dětí a zároveň podstoupí vnitřní transformaci.
Něčeho takového však mohou dosáhnout jen opravdové „hlavy“ a tak není divu, že se naasénské učení stalo rukojmím křesťanských apologetů. Pokud se s ním děje cokoliv jiného, bude to nejspíš usedající prach na jejich svitcích ve vatikánských knihovnách. Možná je tomu tak dobře.
Co kdyby si lidé jinak řekli, že by mohli být jako „bohové“? Výsledek této duchovní nehody vidíme všude kolem sebe dodnes.
Zdroje:
Simon Gathercole, editor. The Apocryphal Gospels. 2021. Penguin Publishing.
Hippolytus. Refutation of All Heresies. 2016. Society of Biblical Literature.
