Článek
Pohyb je součástí života. Existuje jen málo organismů, které jsou považovány za živé a vůbec se nehýbou. Vlastně bychom takové našli jen těžko. I rostliny, které se zdají být statické, při delším pohledu rostou, pohybují svými výhonky, naklání listy a květy. Všechny organismy prochází různými vývojovými fázemi, ve kterých mění svůj tvar.
Pohyb je k životu potřeba a je jedním z jeho hlavních projevů. U člověka víme, že ke svému zdraví potřebuje pohyb fyzický, aby mohl udržovat v provozuschopném stavu své svaly, nervy, cévy, orgány. Kromě fyzického pohybu ale člověk také potřebuje pohyb duševní. Učit se nové věci, vnímat, pozorovat svět, hodnotit co se kolem něj děje. Bez duševního pohybu chřadne mozek, ztrácí se paměť, úsudek se ztenčuje a komunikace s druhými lidmi se ztrácí v mlze.
Každý z těchto pohybů je potřeba provozovat v rozumné míře, jinak by se přemírou pohybu fyzického mohl člověk dostat na invalidní vozík, odrovnat si klouby nebo přetrhat vazy. Přílišným duševním pohybem by si mohl přetížit nervy nebo paměť a uhnat si například syndrom vyhoření nebo třeba chronické bolesti hlavy.
Dalším z pohybů, které člověk nutně potřebuje k životu je pohyb duchovní. Tento typ pohybu má mnoho lidí ve zvyku podceňovat nebo na něj vůbec nemyslí. To ale ještě neznamená, že ho neprovozují, jako to, že nemyslíte na svou denní dávku duševního nebo fyzického pohybu ještě neznamená, že nechodíte ven sportovat s kamarády nebo neluštíte křížovky.
Lidská bytost má tendenci vyhledávat pro sebe užitečnou míru pohybu a duchovní pohyb není výjimkou. Proto duchovní pohyb provozují i lidé, kteří nejsou zastánci žádného náboženství ani duchovní nauky nebo nějakého duchovního směru. Duchovní pohyb je naprosto přirozenou součástí lidského života, bez které se člověk neobejde, stejně jako nemůže existovat bez pohybu duševního a fyzického.
Pohyb duchovní zahrnuje hlavně vyhodnocování širšího kontextu svého života, zamýšlení se nad souvislostmi svého bytí, probírání se obrazem sebe sama v očích druhých, sebereflexe, kontemplace, porovnávání svého života s abstraktními kategoriemi jako jsou láska, dobro, zlo, vina, bezpečí, pomoc, soucit. Pomocí duchovního pohybu si lidé modelují hypotetické a neexistující situace a představují si různé scénáře toho, co by mohli udělat nebo jak řešit různé situace s ohledem na druhé.
Pokud se člověk nevěnuje duchovnímu pohybu nebo se mu naopak věnuje příliš, může si způsobit choroby, jako jsou deprese nebo různé stavy úzkosti a tísně, případně propadat bludům nebo zcestně hodnotit svůj život a své okolí.
Lidé, kteří se nezabývají duchovním pohybem mají často tendenci obviňovat své okolí z věcí, které s ním nemají nic společného, vidět v lidech nepřátele, kterými nejsou, žít v takzvané blažené nevědomosti jako na obláčku, ovšem do té doby, dokud se jim taková představa o světě nezhroutí jako domeček z karet a oni s ní.
Takoví lidé rovněž nevnímají kontext života se zřetelem na druhé, žijí pak často mnohem složitější život, než by museli, protože nedokáží kreativně a vhodně zapojit do svého života ostatní a sebe do života jejich, ani nejsou schopni vyhodnocovat širší kontexty životních situací, ve kterých se nacházejí.
Zdravá míra duchovního pohybu, které by se měl každý člověk bez ohledu na své náboženské nebo filosofické vyznání či politické zaměření věnovat, zahrnuje zhruba pravidelné zamyšlení se nad svou osobní situací, probírání si svého chování ve vztahu k druhým, reagování na duchovní tlak z vnějšku, sebereflexi, zamýšlení se nad smyslem svého konání, snahu být si vědom své pozice mezi ostatními lidmi.
Děláte to všechno?
