Tatíček Masaryk nebyl žádný svatoušek

Tomáš Garrigue Masaryk byl podle mě průměrný politik a zvídavý akademik, který rozhodně nedosahoval ani mezinárodní velikosti ani mnoho dalšího, co se mu z lásky a sentimentu připisuje. Proč si to myslím?

V takovém netypicky kritickém zhodnocení Masaryka nejsem sám. Třeba někteří zahraniční historici jej chápou pouze jako lokálního nacionalistického vůdce. Podle mého názoru byl Masaryk jen vyústěním českého přání oddělit se od všech ostatních, výplod českého separatismu.

Shodou historických náhod se zmíněného procesu oddělování tehdy účastnil i jakýsi Tomáš, byla-li by tomu chtěla náhoda a nahrála-li by tomu příležitost, mohl ale na jeho místě být klidně třeba Honza Vopršálek z Chlebodar nebo Jirka Vonásek z Vohančic.

Masarykovo jméno se však k úkolu oddělení nespokojené masy navýsost hodí, má v sobě totiž významově zapsán: ryk mas.

Prosím nejedná se tady o nějakou revizi dějin a snahu o dehonestaci českých politických figur. Něco takového tvrdit je jako byste řekli, že když bych napsal, že vnímám Miloše Zemana jako sprostého ex-prezidenta, který Česku uškodil, že se pokouším o zpětné hodnocení české politické historie, které není žádoucí či dokonce není možné.

Lidé s jejich osobnostní rysy jsou zpravidla stejní po celý svůj život a podobně Masaryk nebyl výjimkou a proto ho můžu hodnotit i dnes naprosto stejnou optikou jako všechny ostatní politiky, kteří kdy prošli českou kotlinou. Není mojí chybou, že si jeho skrytých rysů většina z vás nikdy nevšimla a jen kolem dokola omíláte zajeté stereotypy o historii. Ale točit se jako na kolovrátku přece není ničí povinnost, nebo snad ano?

Vím, je pohodlné jet v zajetých kolejích, ale pozor, kdo zapomene na minulost, je donucen ji opakovat. Proto je absolutně nutné se otázkami české historie znova zabývat, nevyjímaje hodnocení těch, kteří v nich hráli svou roli. Takových Masaryků je totiž dodnes v české politice hodně, akorát si holt neměli možnost vybudovat kult, ale vyhřívají se na idealizovaném masarykovském fluidu. Lidé hovoří například o takzvané sektě jistého podnikatele, kterého nekriticky uctívá půl národa. Historie se opakuje, ovšem abychom zabránili fatálním chybám, nezbyde nám nic jiného, než vyndat hlavu z písku a čelit skutečnostem tváří v tvář.

Jen pár historických faktů jako ochutnávka předem. Masarykova zamýšlená dělnická „univerzita“ a jeho vztah k dělníkům vytvořily ideologický základ pro komunistické dělnické hnutí. Není tedy divu, že komunisty v Česku v roce 1948 volila většina lidí, narozdíl od Slovenska. Politický příklon prudce vlevo směrem ke komunistům tu nezpůsobil nějaký chvilkový poryv větru či mávnutí kouzelného proutku z Moskvy. Půdu pro ně obdělal Masaryk a jeho dělnická propaganda, která se komunistické straně skvěle hodila. A pokud jde o zabrání Sudet za strany Třetí říše, a následného tragického vyhnání Němců, byl to právě Masarykův přezíravý postoj, který vedl ke zvýšení napětí v zahraničí, které vlastně trvalo včetně ostnatého drátu a elektrického plotu (později vypnutého) až do konce 80. let 20. století.

Shoduji se s mnohými z vás, že národ potřebuje ikony. Jenomže jaké? Bude stačit jejich atrapa? Nemyslím si. Rozhodně ne takzvané osobnosti, které udělají vše pro to, aby se před ně nikdo lepší nedostal.

Slyšeli jste někdy Masaryka mluvit? Jeho proslovy k národu, k mládeži nebo jiné? Máte pocit, že jeho mluvený projev oplývá hlasem charismatické osobnosti? V jeho hlase je znatelná jakási primární lidská slabost.

Jako grafologové provedou analýzu osobnosti z písma, zde popisuji výsledky čtení jak z neverbálních gest tak z hlasového projevu. Máme k dispozici zvuk i obraz a v dostatečném množství k řádné analýze. Není podstatné, že jeho audio záznamy jsou častěji až z jeho staršího věku, zásadní je, co jeho hlas opravdu prozrazuje o jeho osobnosti. Tomu, kdo se ve věci audiovizuálních záznamů vyzná, sdělují mnohé.

Můj verdikt je takový: Masaryk byl dle mého soudu úzkostná a labilní osobnost. A hodnocení vyplývající z jeho vlastní korespondence a jeho způsobu komunikace se světem moje závěry jen potvrzuje.

O Masarykovi je známo, že počínaje dobou, kdy se dostal jako poslanec do Říšské rady, neustál nikoho, kdo by jen náznakem šel proti jeho názoru. Na takového člověka nastupoval mnohými interpelacemi a udolával ho jako nějaký soudruh svými plamennými slovními útoky.

Z výpovědí jeho známých také víme, že kolem sebe nesnesl nikoho, kdo by mu nepochleboval. I samotný spisovatel Karel Čapek, který byl jeho obdivovatelem, nebyl ze strany Masaryka brán nijak pochvalně, když příliš často mluvil, častěji než on sám. Ke knize Rozhovory s TGM, Masaryk poznamenal, že si musí dát pozor, aby to hlavně nebyly výpovědi samotného Čapka. Masaryk se snažil za každou cenu zviditelnit a podle mě využil i Hilsneriádu ke svému zviditelnění, a neudělal to z humanitních důvodů či pro obecný prospěch. Jakmile se totiž jeho PR ukázalo jako negativní, a lidé jej chtěli společensky kamenovat, hodlal utéct z Prahy. Pověst labilního profesora zachránila jeho americko-francouzská manželka Charlotte, když jej přesvědčila, aby zůstal.

Víme, že si Masaryk nechal vytvořit finanční fond, který poté využíval k umlčování svých oponentů v tehdejším parlamentu. Používal několik jmen jako své pseudonymy pro psaní pamfletů v novinách proti svým odpůrcům. A samozřejmě si jezdil z fondu, o jehož transparentnosti financování by se dalo s úspěchem pochybovat, na opulentní dovolené. Nikdo mu nevyčítá, že si chtěl odpočinout, co už podle mě přesahuje morální normy, je snaha si usurpovat národní vědomí a hodnoty jen pro sebe a hrát si na velkou šedou eminenci v pozadí. Masaryk rozhodně nežil v souladu s demokratickým programem, který si sám vytýčil.

Pokud jde o legionáře, ti první, kteří dorazili včas tak, aby se jimi mohl Masaryk prezentovat a zaštítit, ti samozřejmě o zásluhy nepřišli, na ty ostatní samotný Masaryk zpravidla kašlal a nevěnoval jejich žádostem o retribuci žádnou pozornost. Když se nejednalo o veřejnou záležitost, kterou se nemohl předvést, tak ji nebral jako nutnost.

Mám pocit, že si svou manželku Charlottu vzal čistě z kalkulačních důvodů. Do svého jména vtělil její příjmení Garrigue, což mu jistě pomohlo v zahraničních jednáních. Milujícím manželem očividně nebyl, když svou ženu zanechal v depresích v Praze a sám si řešil svou politiku. Jeho manželka krátce poté zemřela.

Pokud jde o Masarykovo potomstvo, nejlépe nakonec skončila jeho dcera, syn podle všeho byl zabit komunisty nebo stále existuje možnost, že sám spáchal sebevraždu. Každopádně vzájemné vztahy Masaryka a jeho syna Jana by se rozhodně nedaly popsat jako rodinné ani přátelské, ale spíše jako formální. Masaryk ke svým dětem odmalička přistupoval s despektem povýšeného učitele a ne jako milující otec alias tatíček, kterým byl pro celý národ coby líbivá iluze vytvořená pro vztahy s veřejností, kterou nakonec zaplatil samotný národ. Z toho, jak se Jan vyjadřuje o vztahu se svým otcem, se všechny mé předešlé úvahy dají snadno vydedukovat a nemusíte si ani hrát na detektiva Sherlocka Holmese.

Podle mě je čas, aby skončila Masarykova legenda, protože to není legenda, ale jen vyumělkované zastaralé PR. Za první republiky sice bylo Československo top v ekonomice, ale zároveň i v míře chudoby, korupce a nemorálního chování, tehdejšího českého prezidenta Masaryka nevyjímaje.

Takže Masaryku, dávám ti zásluhu za záměr, že jsi měl životní ambice stát se světovým politikem, nicméně nevidím tě v jiné pozici, než že jsi byl takzvaně při tom. Nic z aktivit, které jsi udělal v rámci své politické činnosti, neovlivnilo svět víc, než jak to dělají současní čeští politici. Snůška politicko-filozofických řečí a skutek utek. To je můj verdikt. Mám na něj jako občan České republiky plné právo, nebo ne?

Zdroje:

Alan Soubigou. Tomáš Garrigue Masaryk. 2004. Paseka.

Antonín Sum. Otec a syn : Tomáš Garrigue a Jan Masarykové ve vzpomínkách přátel a pamětníků. 2000. Pragma.

Jan Zouhar. O Masarykovi. 2017. Masarykova univerzita.

Projevy prezidentů: Tomáš Garrigue Masaryk. 2018. Radioservis.