Milgramův experiment dokázal, že lidé nejsou žádní hodní medvídci

Stanley Milgram byl židovský psycholog. Moc dobře znal Norimberské procesy, které probíhaly v 40. letech. Skoro žádní nacisté se za svá zvěrstva neomluvili, jen pořád dokola opakovali: strana to chtěla, muselo se to udělat. Házeli svou individuální odpovědnost na skupinu.

Milgram si chtěl ověřit, jestli to byl jen vzácný úkaz, kdy se lidé odvolávali na druhé a chtěli se zbavit zodpovědnosti, jestli to bylo třeba tím, jak učil Le Goff, že dav ztrácí vědomí a proto začne dělat zvěrstva. Nebo zda to bylo nějakým zvláštním charisma nevystudovaného malíře Adolfa Hitlera.

Milgramův experiment byl postaven naopak na zkoušce individuality. Ve většině případů se prokázalo, že individuální síla jedince byla veškerá žádná, zvlášť, když měla čelit jakési fiktivní autoritě, která ještě navíc neměla žádné opodstatnění, kromě jednoduchého oznámení, že experiment musí pokračovat. Je vidět, že opravdu stačí málo, aby se lidé přiklonili ke zlu. Z výsledků experimentu může lidem vrzat písek mezi zuby.

Psala se léta 1961-62.

Místo pro experiment byla Yaelova univerzita v USA. „Pokusní králíci“ šli do akce na inzerát za minimální symbolickou odměnu. Inzerát hlásal, že se jedná experiment týkající se učení. Každý účastník byl přidělen k pokusné osobě, kdy se jednalo o pomocníka experimentátora (žáka), avšak o tom neměli ani potuchy. Následně byli rozděleni do dvojic učitel-žák. Učitelem se vždy stal respondent výzkumu. Viděl, jak je žák odveden vedle, přivázán do křesla a napojen na elektrický proud. Učitel měl za úkol klást otázky a v případě chyby v odpovědích pustit do žáka elektrický proud. Generátor šoku byl samozřejmě fikcí, ale působil opravdově. Žáci měli za úkol předstírat bolest způsobenou elektrickým šokem.

Šoky byly rozděleny do skupin od lehkých až po těžké. Experimentátor uvědomil učitele, že šoky mohou bolet, ale že nebudou mít trvalé následky.

Odpovědi žáka byly samozřejmě vždy koncipovány tak, aby vzniknul prostor pro elektrický šok. Při šoku 300 V se žák začal zmítat v křeči a kopat do zdi. A přestal odpovídat. Experimentátor však učiteli sdělil, že je třeba pokračovat. Tak respondent přidal na 315 V. Znovu došlo k fingované křeči a žák přestal odpovídat. Pokud nechtěl respondent pokračovat, experimentátor mu jednoduše řekl: „Experiment vyžaduje, abyste pokračoval.“

Očividně všichni pokračovali až do 300 V a 65 % z nich šlo až do krajních mezí, kdy bylo jasné, že musí dojít k fyzické újmě participanta. Nikdo z respondentů nevstal a neřekl experimentátorovi, prosím vás, co to je ale za blbost, vy nevidíte, že to druhému ubližuje? Všichni mlčeli jako hrob a dělali dál, co jim bylo řečeno jako ovce!

Experiment byl zopakován v různých národech, s podobnými výsledky. I když, Norové byli hodně konformní, víc než Francouzi, kteří byli tak půl na půl. Poláci na tom byli nejhůř. Tam týralo ostatní nad 90% z nich. V té souvislosti je zajímavé, že velká řada vyhlazovacích táborů byla za nacismu v Polsku, ne v Německu. A nedávno dokonce Poláci schválili zákon, ve kterém zakázali lidem dokonce jen prohlásit, že by mohli mít samotní Poláci podíl na holokaustu. Něco takového považuji za absolutní zhůvěřilost a taková míra národní konformity v Polsku je v souladu s Milgramovým experimentem.

A jak by asi dopadli Češi v rámci takového experimentu? Myslím, že to netřeba zkoušet, velký komunistický experiment v Čechách probíhal od konce 40. let po dobu 40 let a dosvědčuje, že se konformita Čechů, alespoň ta vnějšková, se blíží té polské. Spisovatel Jiří Padevět dokonce považuje toto období za horší než to nacistické, kdy byli rovněž Češi velmi konformní vůči Třetí říši, nicméně v tomto případě se podle něj jednalo o zlo, které činili jeden druhému často z vlastní vůle. Padevětova logika je taková: „Nepřítelem jsme byli my. Bojovali jsme sami proti sobě, což je vždycky těžší než boj proti cizímu.“ Nevím, jestli to zní logicky, spíše je to tak poněkud zmateně pojato, rozumnější by bylo říci, že se Češi prostě nebránili si vzájemně jeden druhému dělat peklo a jestli nacistický nátěr vydržel oproti komunistickému jen pár let, na tom nesejde.

Peklo je nakonec peklo bez ohledu na to, jestli je Dantovo, nacistické nebo komunistické. V té souvislosti se vyskytují, řekl bych, zjevy, které jsou na existenci v takovém národním pekle hrdí, což se naprosto vymyká mé představivosti. Zřejmě se jedná o velmi pokroucenou optiku vidění světa à la Komenského brýle Mámení, které si takoví výlupci rádi nasazují, avšak pokud mají uzřít realitu, nevidí nic, jen svůj kouzelný svět jako vystřižený od Walta Disneyho. Když brýle Mámení sundají, jsou slepí jako patrona a do všeho narážejí, až nakonec vždy skončí nějakým karambolem.

Zajímavé je, že v případě Milgramova experimentu se často jednalo v jeho české komunistické verzi o totéž. Pominu-li padesátá léta, která byla ve znamení Stalinských procesů, v pozdějších letech došlo při výsleších na StB k poměrnému uklidnění a k užití spíše psychologických donucovacích prostředků než k násilnému přinucování. Estébáky bylo v mnoha případech možné jednoduše odmítnout a přitom spolupráci podepsal skoro každý. Kreativně například reagoval herec Hlinomaz, kterému StB nabízelo spolupráci. Řekl doslovně tato slova: „Podepíšu to, ale musíte mi dát uniformu a budu v ní veřejně chodit.“ Takové míry kreativity byla samozřejmě většina české veřejnosti neschopna a jen proto, že často lidé nevěděli, co říci a udělat, automaticky připojili svůj podpis k archu spolupracovníka.

Všimněte si tohoto rysu, nevěda, co dělat, zapojili se do zla. Nejhorší jsou právě takoví nevědomí lidé zdánlivě zla nečiníce, ale zcela bez vlastní vůle a osobnosti. A pak oportunisté jako Andrej Babiš, který tvrdil, že do strany vstoupil, aby se měl dobře (bez ohledu na to kolika lidem strana dělala zlo), a že mu to poradila maminka. Oportunisté a lidé s pokroucenou optikou jsou největší zlo této společnosti.

Velmi pozoruhodné je, že v Milgramově experimentu byly brutálnější ženy než muži. To rozhodně není v souladu se společenským klišé, že jsou ženy citlivější než muži, anebo že jsou méně násilné. Procento žen, které jsou pasivně agresivní, je rozhodně větší než mužů, kteří se zase projevují otevřenou fyzickou agresí. V soutěži agrese rozhodně muži nevyhrávají nad ženami. V lepším případě jsou na tom stejně.

Experiment vyvolal zděšení mezi akademiky. Ti nedoufali, že by někdo byl ochoten zajít až tak brutálně daleko, tedy v psychologickém slova smyslu. Dnes by se již podobný experiment díky zkostnatělým poměrům na univerzitách odehrát nemohl. Zatímco společnost podporuje spoustu násilí ve filmech či videohrách a agresivitu ve verbální komunikaci, zrcadlo své zhýralé tuposti si nastavovat nechce.

A teď světe podrž se, když se Milgram ptal svých účastníků na to, jak se cítili, tak většina byla ochotna experiment zopakovat a byla s ním velmi spokojena. I když bylo vidno, co měl znázorňovat. Zde vidíme ty hry, které si lidé rádi hrají. Mají rádi agresi a bludy, jeskynního člověka z nich těžko i heverem dostati.

Co tedy k takovým pokusům říci? Milgram se zviditelnil tím, že zašel symbolicky až do krajnosti, podobně Zimbardo se svým  vězeňským experimentem, a pak do konce svého života vydělával na takzvaném Luciferském efektu. Tyto experimenty se zdají být neškodnými hrami, ale v konečném důsledku jen dokazují, že mentálně lidé dosud nevylezli z jeskyní a jsou sami sobě velkým nebezpečím.

Zdroje:

Milgram Stanley. Obedience to Authority. 2019. Harper Collins.

Milgram Stanley. The individual in a social world. 1977. Pinter & Martin.

Jiří Padevět. Český bestiář. 2024. Academia.

https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-politika/211872/priznani-miliardare-babise-byl-jsem-komunista-protoze-me-matka-donutila.html