Článek
Jan Hus se stal předmětem mnohých dohadů, které soudobý pohled na něj poměrně pokřivily. Realita bývá často jiná, než se povídá.
Za prvé v době, kdy jel na koncil v Kostnici, již byl dva roky exkomunikován z církve. Takže tam vlastně ani neměl co dělat, tak jako tak měl být pro tehdejší církev vlastně mrtvou duší. Ale nebyl.
Za druhé s sebou vezl doporučující dopisy inkvizitorů, kteří na něm neshledali nic špatného, hovořící v jeho prospěch. V celé té záležitosti okolo Husa byl takový zmatek, že by se tehdejší Praha, kde Hus před svým upálením působil, dala věrně vykreslit jako literární město Kocourkov.
Totéž se týkalo dalších obvinění a mýtů, které se dochovaly až do dnešní doby. A jsou neustále opakovány i některými historiky. Například, že to byl Hus, kdo vyhnal německé mistry z univerzity. Všechny tyto dobové fake news, které přežily dodnes, sám Hus popírá a vyvrací ve svých pozdních listech, které vezl do Kostnice a které tam napsal.
Zároveň to, že o něm stále přežívají různé pověsti a lži v samotném českém prostředí, hodně vypovídá nejen o jeho současnících, ale o i v mnohém o dnešních Češích.
Podívejme se na to, jak to bylo, blíže.
Doporučující dopis od inkvizitora biskupa Mikuláše
Páleč přišel a velmi plakal spolu se mnou, když jsem ho žádal, aby mi odpustil, jestliže jsem řekl nějaké hanlivé slovo, a zvláště, že jsem ho v svém spise nazval Vymýšlečem. Také jsem řekl, že on je všech slídil, a on nepopřel.
Do Kostnice si Jan Hus s sebou vezl doporučující dopis od pražského inkvizitora a biskupa nezerského Mikuláše. Zde je jeho částečné znění.:
V přítomnosti mne, podepsaného veřejného notáře a níže psaných svědků, k tomu zvláště povolaných a požádaných… pana Mikuláše, biskupa nezerského a inkvizitora kacířské nepravosti v městě a diecézi pražské Apoštolskou stolicí zvláště ustanoveného..:
„Důstojný otče! Znáte nějaký blud nebo kacířství o mistru Janovi z Husince, jinak Husovi ?“
A ten Mikuláš nedohnán, ani nedonucen, nýbrž dobrovolně, svobodně a veřejně tamže v paměti prošel, říkaje tato nebo těmto podobná slova v lidové češtině:
„Já jsem se mnohokrát a častokrát s mistrem Janem Husem stýkal, když jsem s ním jedl a pil, a velmi často jsem se zúčastnil jeho kázání, a vedl jsem četné hovory o rozličných látkách svátého Písma, nikdy jsem na něm nenašel nějaký blud nebo kacířství, ale ve všech jeho slovech a skutcích shledal jsem ho vždy pravdivým a katolickým člověkem, a nenalezl jsem na něm něco, co by zavánělo kacířstvím, nebo bludem.“
Následují potvrzení ve stejném duchu od ostatních církevních a univerzitních činitelů té doby.
Vlastnoruční Husova písemná prohlášení
Toto je ve jménu Ježíše Krista můj konečný úmysl: že nechci přiznat bludnost článků, které byly vybrány pravdivě, ani nechci odpřisáhnout článků, které mi byly připsány křivými svědky, poněvadž odpřisáhnout znamená přiznat, že jsem bludy nebo blud držel, od nich ustoupit a držet opak. Vždyť Bůh ví, že jsem nikdy nekázal oněch bludů, které vymyslili, vypustivše mnohé pravdy a přidavše tvrzení křivá.
Samotný Hus se ohradil proti obviněním, která na něm v podstatě ulpěla dodnes. Cituji jeho slova:
Lživě totiž udali a udávají, jako bych byl učil lid, že ve svátosti oltářní zůstává podstata hmotného chleba.
Lživě, že když se pozdvihuje hostie, tehdy jest to tělo Kristovo, a když se položí, tehdy to není.
Lživě, že kněz v smrtelném hříchu neproměňuje.
Lživě, aby páni odnímali duchovenstvu časné statky, aby neplatili desátky.
Lživě, že odpustky nic nejsou.
Lživě, jako bych byl radil zabíjet kněžstvo mečem hmotným, že bych kázal nebo držel nějaké bludy nebo nějaký blud nebo nějaké kacířství nebo jakkoli sváděl lid z cesty pravdy.
Lživě, že bych byl příčinou, že byli někteří němečtí mistři vyhnáni z Prahy, kdežto oni nechtějíce se držeti zakládací listiny živného vysokého učení pražského a nechtějíce poslouchati v dovolených věcech nařízení nejjasnějšího knížete a pána, pana Václava, římského krále, vždy rozmnožitele říše, a krále českého, domnívajíce se, že se bez jejich přítomnosti nebude moci pražské vysoké učení udržeti, sami, nikým nevyháněni odešli do svých zemí nebo kam se jim líbilo…
Psáno v Praze mou vlastní rukou, na den sv. Jiljí [i. září 1411]
Jan Hus,
Vaší Svatosti kněz nejmenší.
Tedy dva hlavní mýty, že byl Hus proti odpustkům za všech okolností, nebo že by byl proti Němcům, popírá sám Hus ve svém vyznání.
Atmosféra v Kostnici: vypjatá
Divím se, že žádný z Čechů nepřichází do žaláře, ale snad tak činí pro mé lepší.
Hus přijel do Kostnice v naději, že svou situaci bude moci objasnit, a vše bude nakonec zalité sluncem. Bohužel se za ním táhli jeho falešní druhové, jako byl Štěpán z Palče, kteří proti němu vyvolávali nepřátelské nálady. A na základě jejich pomluv byl v Kostnici zatčen a držen pod zámkem.
Hus se tedy dostal do kostnické debaty již v předsudečné náladě, kterou rozdmýchali jeho čeští oponenti. Jeho sentiment se zmítal v polarizačních módech. Jednou na Čechy nadával, podruhé je hájil. Nemohl si vybrat, na čí stranu se dát. Dokonce se chtěl nechat vyzpovídat svým odpůrcem Palčem. Hus byl následkem věznění a malých dávek jídla v poměrně špatné fyzické kondici.
Chtěl tedy odpovědět na jednotlivé články obžaloby hned, aby je měl takzvaně z krku. Nicméně dočkal se akorát pokřiku:
„Zanech svého mudrování a pověz: ano nebo ne.“
Polínko na hranici přiložili také Angličané, kteří podloudně piklili za jeho zády. Podsunuli koncilu falešná obvinění ohledně Viklefa, který byl již tou dobou na pravdě boží. Jeden z nich řekl:
„Já jsem viděl v Praze jakýsi traktát, který se připisoval tomuto Husovi, v kterém výslovně položil, že po posvěcení zůstává v svátosti chléb hmotný.“ A Hus odpověděl: „S odpuštěním, to není pravda.“
Hlavní roli v moderaci debaty hrál Petr z Ailly, kardinál cambraiský. Ten byl zpočátku k Husovi smířlivý. Obrátil se na něj slovy: „My nemůžeme souditi podle tvého svědomí, nýbrž podle toho, co zde bylo proti tobě dokázáno a dovoděno, a podle některých věcí přiznaných.“
Domníval jsem se, že v tomto koncilu bude větší poctivost, dobrota a lepší pořádek, než je.“ Tehdy řekl nejvyšší kardinál: „Kterak to mluvíš? Na hradě jsi mluvil pokorněji.“ A já jsem mu odpověděl: „Neboť na hradě na mne nikdo nekřičel, ale zde všichni křičí.
Pro a proti Viklefovi
Vyčítám si, že nečekaně spatřiv mistra Křišťana, nemohl jsem se zdržeti slz, jež vytryskly při pohledu na věrného mého mistra a obzvláštního dobrodince.
Kardinál Petr z Ailly Husovi ohledně Viklefa řekl:
„Mistře, a vy jste říkal, že nebudete chtíti žádný blud Viklefův hájiti, a hle, zde jest již patrné z vašich knih, že jste tyhle články hájil veřejně. A hle, zajisté, tu se klade mnoho pohoršlivého a těžkého.“
Na to Hus reagoval
„Důstojný otče! Jak jsem dříve tvrdil, ještě tvrdím, že nechci hájiti bludy, ani Viklefovy, ani někoho jiného; ale poněvadž se mi zdálo proti svědomí prostě souhlasiti s jejich odsouzením, když nebylo žádného Písma proti nim, proto se mi nezdálo hned souhlasiti s jejich odsouzením, a to zvláště proto, že důvod jejich, který jest jediný souhrnný, nemůže býti dokázán podle svých jednotlivých částek o kterémkoli z nich, jak jsem dříve řekl.“
Z výše uvedeného vyplývá, že Hus se chtěl spolehnout na argumentační nuance svého přístupu. Zatímco koncil chtěl mít potenciální další schizma hned smetené ze stolu. Hus nevyhodnotil geopolitické zájmy koncilu, bojoval na něm jen za svou pravdu. Zvolil si nesprávný čas a místo k obhajobě věcí, kterými se po čase budou honosit jiní. Jako Luther či Kalvín.
Východisko nabízí Petr z Ailly
Navštívili mě nějací rytíři Poláci, ale ne Čechové, leda s nimi jeden.
Kardinál Petr z Ailly nakonec Husovi otevřeně řekl:
„Mistře Jene, dvě cesty jsou vám položeny, z nichž jednu si vyberte. Buď abyste se dal úplně a zcela na milost a do rukou koncilu, cokoli koncil vám nařídí, abyste byl spokojen; a koncil z úcty zde k panu římskému králi a jeho bratrovi, českému králi, a pro vaše dobro naloží s vámi laskavě a lidumilně. Anebo jestliže ještě chcete některé články ze svrchu řečených držeti a hájiti a přejete-li si ještě jiné slyšení, bude vám dáno: ale vězte, že jsou zde tak velicí a osvícení mužové, doktoři a mistři, kteří mají proti vašim článkům tak silné důvody, že jest se obávati, abyste se nezapletl do větších bludů, budete-li chtíti ony články hájiti a držeti. A já radím, nemluvím jako soudce.“
Jinými slovy, koncil nabídl Husovi volbu: buď a nebo. Nepočítal s třetí alternativou, že bude prostor pro kreativitu Husovu. Ten však na ní trval. Tvrdil, že je ochoten se podřídit koncilu ve všem, ale nemůže lhát, že něco učil, když to neučil. A odvolání jeho článků, kterých se podle sebre sama nedržel, by z něj činilo lháře.
Hus udělal tu chybu, že se zapletl to „sietě viery“, jak by řekl Chelčický, ze které se už nedalo vymotat. Byla tehdejší síť víry plná lží? Každopádně byla velmi zmatečná.
Jan Hus byl zvyklý z českých zemí, že zde se neustále něco diskutuje, vyvrací a dochází ke zmatkům, které jsou pak vydávány za jednoznačná stanoviska. Navíc se zde běžně „kope“ do svatých věcí, a pak se dělá jakoby nic. Koncil pro něj měl jen jednu volbu, která pro něj byla nepřijatelná. Ano či ne. Bez diskuzí. A palivo pro hranici dodali jeho čeští „přátelé“, kteří se náhle přemiklili v nepřátele.
Do ohně přidal své polínko, nebo spíše dvě, král Zikmund, který tlačil na jeho odvolání, jinak hrozil upálením. Zikmund na něj křičel:
„Jene Huse! Hle, dvě cesty jsou ti položeny, buď abys odpřisáhl a odvolal bludy zde odsouzené a dal se na milost koncilu a koncil ti v něčem učiní milost, nebo, chceš-li, abys hájil ony bludy, a koncil a doktoři mají svá práva, co mají s tebou konečně učiniti.“
Žádám poučení; psal-li jsem něco špatně, chci býti poučen“ , tehdy nejvyšší kardinál řekl: „Poněvadž chceš býti poučen, tu jest poučení: máš odvolat jak rozhodlo padesát mistrů svátého písma.
Poslední prohlášení Husa koncilu
Já Jan Hus, v naději kněz Ježíše Krista, boje se uraziti Boha a boje se upadnouti v křivopřísežnictví, nechci odpřisáhnouti v celku ani jednotlivě článků, které proti mně předvedli v svědectvích křiví svědkové, protože jsem jich — Bůh mi svědek — ani nekázal ani netvrdil ani nehájil, jak řekli, že jsem jich hájil, je kázal neb tvrdil atd. Dále: o článcích, vybraných z mých knížek, aspoň o těch, které byly správně vybrány, pravím, že kterýkoli z nich obsahuje nějaký křivý smysl, toho se odříkám. Boje se však uraziti pravdu a mluviti proti mínění světců, nechci kteréhokoli z nich odpřisáhnouti. A kdyby bylo možno, aby byl nyní hlas můj celému světu zjevný, jakož zjevná bude každá lež a každý můj hřích v den soudný, každou nesprávnost a každý blud, jejž jsem kdy pojal k vyslovení nebo vyslovil, velmi rád bych odvolal před celým světem. To pravím a píši svobodně a dobrovolně. Psáno vlastní mou rukou dne prvního července…
Zde se Hus pokusil vymanit z koncilního sevření s čistým štítem, nicméně nedošlo mu, že již s jistým traumatem z Česka, který jej všude, kam šel, pronásledoval, na koncil přijel. Nebyl připraven k čerstvé intelektové diskuzi, protože v českých zemích se ji neměl jak naučit, protože s myšlením je zde cosi v nepořádku a vždy sklouzne jen do polemik neřukli hádek, obviňování a všudypřítomné paranoie, nebo v nejlepším případě do mentální zacyklenosti nebo vzájemného nadbíhání.
Synergické diskuze a myšlení se zkrátka v Česku neumí a Hus se je v Kostnici nestihl naučit. Budiž jeho příběh mementem všech Čechů, kteří si myslí, že jim to myslí, aby se podívali kolem sebe, jaké jejich myšlení plodí výsledky a jaký má vliv na lidi v jejich blízkém a vzdáleném okolí.
Uspěli byste v Kostnici vy, kdybyste byli na místě Mistra Jana Husa?
Anketa
Zdroje:
Ze zpráv a kronik doby husitské. 1981. Svoboda.
Františel Šmahel. Jan Hus. Život a dílo. 2013. Argo.
